Článek
Mostecký autodrom připravil kurz bezpečné jízdy, který označuje jako nejkomplexnější z hlediska toho, do čeho se člověk může na silnici v průběhu roku dostat. A pozval nás, abychom si ho ve zkrácené verzi vyzkoušeli.
Přiznám se, že velmi rád proháním auta po polygonu a zkouším, co umí auto a co umím já, takže jsem nabídku rád přijal. I s vědomím jednoho zásadního rozdílu mezi cvičištěm a „bojištěm” - na polygonu aspoň zhruba víte, co přijde, kdežto na silnici reagujete na nečekané.
Teorie je odbytá za pár minut, důležitější je zkoušet to za volantem
Kurz, který běžně trvá šest až sedm hodin, byl pro novináře zkrácen na hodiny dvě, takže jsme ani zdaleka nemohli vyzkoušet všechno. Znát to bylo hned zkraje, kdy instruktor, bývalý závodník, teoreticky vysvětloval, k čemu je dobré ESP a co by bylo vhodné změnit v legislativě. Bylo na něm vidět, jak by se rád rozpovídal, ale nemůže.
ESP je výborný pomocník, přesto se tlačítko k jeho vypnutí hodí. Třeba abyste si někde v bezpečí vyzkoušeli, jak auto jezdí bez něj.
Ve zkratce - ESP, elektronický stabilizační systém, který je v EU od 1. listopadu 2014 povinně montován do všech nových aut, přibržďuje jednotlivá kola tak, aby předešel smyku a případné ztrátě kontroly nad vozidlem. Takže když vám na kluzké vozovce ujíždí příď, elektronika přibrzdí vnitřní zadní kolo, aby vůz srovnala.
Měří chování auta mnohokrát za sekundu, takže dokáže reagovat mnohem rychleji než sebezkušenější řidič. A proto instruktor vznáší otázku nad nutností výuky zvládání smyku. Ovšem, ne každé auto, se kterým člověk přijde do styku, je vybaveno ESP; zejména mladí řidiči na nové auto nezřídka nemají peníze.
Na poprvé v losím testu moc trhám volantem a Civic předvídatelně přechází do nedotáčivého smyku.
Co jsme ve zkráceném kurzu zkoušeli, bylo dost monotónní - tři různé vyhýbací manévry. Nejprve tzv. losí test - ten ničím nepřekvapil, je to prostě vyhýbací manévr s následným vrácením se zpět do původní stopy, užitečný zejména, když vám do cesty skočí los. Nebo v našich končinách spíš srna.
Brzděte, až řeknu, a vyhněte se všem třem „vozidlům”
Druhá disciplína byla podstatně zajímavější. Simulovala situaci, kdy vás někdo předjíždí, ale protože se špatně podíval a v protisměru jede auto, vytlačí vás půlkou auta na krajnici a před vámi ještě stojí jiný, nepojízdný vůz.
Na polygonu to znamená, že levá kola jsou na asfaltu, pravá na kluzkém povrchu a musíte se vyhnout třem sadám kuželů - jedny jsou zleva, to je auto, které vás předjíždělo, druhé vpravo symbolizují odstavený vůz a třetí, opět vlevo, jsou auto v protisměru.
Zkoušeli jsme to v rychlostech až do 80 km/h; takhle pomalu se na rovinkách většinou nejezdí, ale taky na situaci člověk reaguje mnohem dřív než pár desítek metrů před odstaveným autem, kde instruktor dával povel k brzdění. Ve videu je manévr vidět od času 1:02.
Červené kolíky vpravo jsou odstavené auto, které jsem úspěšně minul.
Nejzábavnější je, jak chce jít vůz do smyku, když pravá kola mají méně trakce než levá, a tedy brzdí méně efektivně. Nejsložitější je pak zcela oddělit pohyby rukou a nohou.
Na brzdy totiž musíte jít hned a tvrdě. Máte-li ABS, které je samozřejmostí už snad dvacet let, tlačíte na pedál plnou silou. Jenže rukama je třeba pracovat co nejjemněji, abyste zbytečně nerozhodili stabilitu auta ještě víc a situaci ještě nezhoršili.
Pětadvacet metrů je v osmdesátce zhruba vteřina času
Poslední manévr s vodními stěnami je v podstatě to stejné, až na to, že brzdit začínám ve chvíli, když vidím vytrysknout vodu. Mělo by to být pětadvacet metrů před autem, ale zpoza volantu mi to připadá jako mnohem kratší vzdálenost. Zbytek je úplně stejný - plné brzdy a jemně volantem objet „překážku” zleva a pak zprava.
Ve všech případech je kromě citlivé práce s volantem klíčová jedna věc - ostatně ta platí na silnici vždy - dívejte se tam, kam chcete jet. Ne na věc, do které nechcete narazit, protože byste do ní narazili; oči musí směřovat vždy tam, kam chcete, aby jelo vaše auto.
Propněte paže a opřete se do masáže srdce celou vahou; pohyb vychází z pánve a ramen. Jen tak vyvinete dostatečnou sílu.
Nakonec se ve zdravovědě dozvídáme dvě věci, které možná nedojdou každému - jako první je třeba volat pomoc, tzv. „aktivovat záchranný řetězec”, aby sanitka co nejdřív vyrazila a tedy co nejdřív přijela.
A pak, pokud je třeba někoho resuscitovat, je nejpodstatnější nepřímá masáž srdce - 80 až 100x za minutu stlačovat uprostřed hrudník, mezi bradavkami, do třetiny hloubky hrudníku. Když žebra popraskají, tolik nevadí, důležité je pohánět okysličenou krev dokola. Protože za deset minut je z mozku už jen nefunkční „hmota”, nemá-li přísun kyslíku. A do té doby sanitka stihne přijet jen v největších městech, a ani to není jisté.
Podobné kurzy polygonů v Mostě, Vysokém Mýtě či Ostravě stojí od cca 3600 do zhruba 5000 korun, a právě tolik chtějí i v Mostě. Stojí to za to? Celý kurz se smykovou deskou, kluzným nátěrem a aquaplaningovou vanou - někteří se do ní nechtěně dostali, když nezvládli jeden z vyhýbacích manévrů - je zábava v podstatě na celý den.
A odhlédneme-li od některých diskutabilních detailů o nepotřebnosti nácviku zvládání smyku, a také kdybych na svém civicu neměl zimní pneumatiky, na které bylo moc teplo, byl by to den strávený velmi příjemně.