Tuzexový sen. Řídili jsme Ford Escort z roku 1981

Zelený escort jede po ucpaném pražském okruhu už jenom setrvačností. Mám zařazený neutrál, ale vím, že za pár metrů auto zastaví a já už se asi nerozjedu. Po dvaceti kilometrech přestala fungovat do té doby velice přesná převodovka. Sedmatřicet let starý escort se potichu zastaví a za autem se po pár vteřinách rozezní hlasité troubení. Jako kdybych tady „zaparkoval” schválně.

Třetí generace Escortu se původně měla jmenovat Erika, ale pak evropský Ford „sáhnul” po osvědčeném označení. Vyráběl se v létech 1980 až 1986 a na západních trzích se nabízel jako tří- a pětidveřový hatchback, a dokonce kromě pětidveřové verze také jako třídveřové kombi.

Třídveřový hatchaback jste dokonce mohli koupit i v tehdejším Československu, ovšem týkalo se to jen několika mála jedinců, kteří měli dostatek bonů do Tuzexu. Přepočteno na dnešní ceny to bylo ukrutně drahé auto - s ohledem na dřívější průměrnou mzdu by dnes stálo přes milión korun.

Escort je z dnešního pohledu malé auto, ale je to dané spíše jeho nevelkou šířkou (pouhý metr šedesát), vždyť délka 3,9 metru je téměř stejná jako u první generace Fabie. Escort je vysoký jenom 1,4 metru, místa nad hlavou tady není nazbyt.

Uvelebuji se v ploché, na dlouhé cestování ne zcela pohodlné sedačce a jako vždy v autě starém více než 20 let žasnu nad tím, jak skvělý výhled skrz tenké přední sloupky zde je. Zároveň si uvědomíte, jak křehké tohle auto z osmdesátých let je a jak by při jakékoliv větší nehodě karoserie posádku dostatečně neochránila. Interiér je absolutně spartánský a tedy jednoduchý, ale zároveň přehledný.

Volant, jehož střed zaplňuje otočené písmeno V, je tenký, ale samotné řízení je krom malé vůle kolem středové polohy přesné. Čtyřválcový motor okamžitě naskakuje, sytič ke startu zde již není.

Na malých třináctipalcových pneumatikách je tlumení nerovností velice příjemné, měkce naladěné tlumiče a pružiny mají za následek, že v zatáčkách je escort lehce nervózní. Třináctistovka s výkonem 69 koní (51 kW) bohatě stačí - ve středních a vyšších otáčkách je dynamika zeleného escortu s najetými 70 tisíci kilometry velice obstojná.

Zpřevodování je relativně krátké, takže pro dosažení optimálních provozních otáček motoru budete řadit spíše více než méně. Výkonnější verze měly k dispozici pětistupňovou převodovku, automat v té době takto malá auta v Evropě neznala.

Po prvních kilometrech v hustém provozu vadí dvě věci: absence otáčkoměru a velkým nezvykem je také chybějící pravé zpětné zrcátko. Na tříproudém pražském obchvatu je ne vždy dobře vidět za sebe, takže při změně jízdního pruhu nezbývá, než otočit celým tělem.

A pak se to stalo. Stará auta jsou vrtošivá a do té doby perfektně pracující čtyřstupňová manuální převodovka náhle odmítne poslouchat. Páka v kulise odmítá zapadnout a nejde zařadit rychlost. Nervozita za autem stoupá a projevuje se táhlým troubením. Což je věc zcela nepochopitelná, ale v neklidném pražském provozu tak nějak očekávatelná.

Nakonec ale není třeba „eskorta“ dotlačit ke krajnici. Stará auta mají duši a po malém přemlouvání a naléhání se mi podaří zařadit dvojku, což stačí na dojetí k nebližšímu sjezdu. Jedničku ani čtyřku už nezařadím, ale na kombinaci rychlostních stupňů 2 a 3 se s autem dovedu vrátit zpátky a ještě se hezky ”kochat„ po prázdné silničce.

Takhle starých Fordů Escort je v provozu vidět už minimum. Když mu odpustíme ten exces s převodovkou, je to příjemný youngtimer s hranatým designem, který zaujme. Jízdní vlastnosti nejsou kdovíjaké, ale v době svého vzniku rozhodně nebyly horší než průměrné.

Na nedělní projížďku po okresce s malým provozem to je bezpochyby dobrá volba. Špatně se shání, protože jich je na trhu málo, ale zachovalé kusy se dají pořídit klidně už za 50 tisíc.