Test Toyoty Hilux: Svérázná na asfaltu, schopná mimo něj

Toyota Hilux je legendární jméno a v konkurenci trojčat Nissan Navara - Renault Alaskan - Mercedes-Benz třídy X sázkou na jistotu terénních schopností a užitné hodnoty, alespoň na první pohled. Jestli tomu tak je i ve skutečnosti, jsem zkoušel za volantem speciální Adventure Edition.

Čím je speciální? Představte si všechno, co takovéhle auto může nabídnout, skoro všechno namontujte - a jste doma. Chybí ventilace sedaček, adaptivní tempomat, aktivní vedení v jízdním pruhu, hlídač mrtvých úhlů a kamery pro 360° výhled z auta, ale to je tak všechno.

Hilux je pracovní nástroj především a auto pro zábavu, nebo dokonce pro jízdu ve městě, až v dalších řadách. Proč má pracovní nástroj plastový dekl na korbě? Nad tím jsem si lámal hlavu celý týden. Krom lehce zlepšené aerodynamiky a bezpečnosti před lapky je totiž k ničemu.

Ta věc nejde otevřít, a když už se vám to povede, tak nejde zavřít. Nemůžete naložit nic, co je vyšší než bočnice korby. Nemůžete na korbu vyskočit a chodit po ní, abyste třeba upevnili náklad. A aby toho nebylo málo, atrapa spoileru na konci deklu mi hází zrcátkem do očí prasátka. Má jedinou dobrou vlastnost - je to příplatek (s cenou 31 tisíc korun bez DPH), takže ho nemusíte na svém Hiluxu mít.

Tak jsem si zanadával a nastupuji dovnitř auta. Hned si všímám obrovské výhody Hiluxu oproti zmíněným trojčatům - madlo na A-sloupku je i u řidiče, takže se dovnitř leze mnohem snáze.

Uvelebuji se za volantem a všímám si druhého zásadního minusu - ovladač rozvodovky je umístěn přesně tak, aby mě tlačil zepředu do holeně. A když si odsunu sedačku dál, nedosáhnu pohodlně na volant, protože ten nemá dost velký rozsah podélného nastavení.

Spousta negativ hned zkraje? Možná, ale taky jsou to v podstatě jediná dvě skutečná negativa tohoto auta. Zbytek jsou spíš drobnosti, např. že tlačítka vyhřívání sedaček jsou nad sebou a ve tmě nejde poznat, které je pro kterou sedačku, nebo že gumová krytka portu USB překáží, když si chcete nabít telefon.

Mačkám startovací tlačítko, auto se zhoupne, studený dieselový čtyřválec zahučí a spustí svůj notně zemědělský klapot. Svým způsobem se k Hiluxu hodí.

Oranžový pick-up se dává do pohybu s určitým majestátem, vlastním autům téhle velikosti. Řízení je v nízkých rychlostech podstatně lehčí než u nedávno testovaného Mercedesu třídy X, a pokud se nestydíte rychleji točit volantem, příď dokáže být překvapivě hbitá, což se v městském provozu hodí.

Volant se dobře drží, v sedačce se příjemně sedí - vejdu se i „za sebe” s výškou 184 cm, a docela pohodlně - a díky tomu, že jsem za volantem opravdu vysoko, dobře vidím kolem sebe. Proplétání městským provozem však vždycky bude snazší v něčem malém, Hilux má na délku přes 5,3 metru a nevejde se všude.

Mezírek v proudu aut jde využívat o to hůř, že převodovce dost dlouho trvá, než nechá auto zrychlit. Pokud si na to ale zvyknete, všimnete si, jak nádherně hladké je její řazení při plynulé jízdě. A motor je na tom podobně - stejně jako byl za studena na volnoběh hlučný, po zahřátí a při jízdě si leckdo nevšimne, že pod kapotou pracuje diesel o pouhých čtyřech válcích.

Jeho síla okolo dvou tisíc otáček je obstojná, s Hiluxem dokáže slušně hýbat, dokud se pohybuji do 100 km/h. Nad tuto hranici už není výkon slavný; co si budeme povídat, 150 koní a 400 N.m není na více než dvě tuny pohotovostní hmotnosti mnoho.

Přesto dokáže Hilux na dálnici udržovat tempo maximální povolené rychlosti bez problému a v nízkých rychlostech nemám s autem problém, ani když ho zatíží statní pasažéři. Čekal jsem spotřebu nad 10 litrů, protože jezdím svižně. Výsledná hodnota 9,1 l/100 km mě příjemně překvapila.

Na dálnici je i jakž takž sebejistý - na svou výšku a na výšku bočnic pneumatik. Trochu dobrodružstvím je jízda na úzkých rozbitých okreskách, zejména, když je třeba se vyhnout protijedoucímu a krajnice není v dobrém stavu. Hiluxu totiž po každé větší nerovnosti chvilku trvá, než se uklidní, a některé manévry chtějí značnou dávku sebejistoty řidiče.

Kde si počíná naprosto přirozeně, jsou nezpevněný terén a polní cesty, jak záhy zjišťuji. Sjíždím z asfaltu a zapínám čtyřkolku, abych se na silničních pneumatikách zbytečně nezahrabal. Hilux pomalu a sebejistě skáče přes hrboly, vyjíždí kopce, projíždí blátem. V místech, kam bych ho běžně bral, kdyby stál v mé garáži, by mohly být limitem snad jen obuté pneumatiky, které se do terénu opravdu nehodí.

A navzdory tomu, že mě tenhle stroj zkraje testovacího týdne vážně vytáčel, bych si ho dokázal doma představit, říkám si, když ho jedu vrátit, a nešťastně umístěný ovladač rozvodovky už ani nevnímám.

Nezvolil bych nejvyšší výbavu Adventure; stačila by mi verze Active s paketem bezpečnostních asistentů a metalízou, takže bych za svůj Hilux zaplatil o téměř 200 tisíc méně, než stál tenhle oranžový kousek.

Neměl bych ten sporný dekl na korbě a byl bych naprosto spokojený se spotřebou, s chováním auta v terénu i na silnici, s jeho více než tunovou užitečnou hmotností, a hlavně s tím, že kdykoliv se mi zachce, můžu vyrazit mimo asfalt, protože mám pod sebou víc než schopnou techniku.