Test Toyoty Corolla 1.8 Hybrid: Už se neschovává

Jméno Corolla je v automobilovém světě pojem. Vždyť se dlouhé roky jedná o nejprodávanější auto na světě. I přesto, že si zákazníci s tímto označením pojí často hodnoty, jako jsou tradice a spolehlivost, rozhodla se Toyota v roce 2006 uvést verzi hatchback pod označením Auris.

Jméno Auris tu s námi vydrželo po dvě generace, aby se nyní Japonci opět vrátili ke Corolle, která s ikonickým názvem přežívala na starém kontinentu jen coby sedan.

Ať už Corolla nebo Auris, s těmito auty jste nikdy krky kolemjdoucích vážně nekroutili. Ovšem novinka je jiná. Na pohled rozkročenější, nižší, méně baculatá, zamračenější. Zkrátka tak nějak v rytmu doby svým výrazem vyhrožuje daleko více.

A vážně jí to sluší, především v příplatkovém dvoubarevném laku. Ostatně i uvnitř se cítíte příjemně. Toyota po generacích až dodávkových, tedy účelných, odolných, ale nijak nápaditých interiérů, přichází se svěžím stylem. Pár archaismů, jako zamykání dveří šoupátkem u klik nebo vzhled tlačítek vlevo od volantu tu najdete, ale celkový design a atmosféra si zaslouží pochvalu.

Infotainment je se svou obrazovkou vystrčen z palubní desky. Potěší jednoduchými zkratkami menu po stranách, prostřednictvím fyzických tlačítek. Stejně jako odděleným ovládáním ventilace. Ovšem grafika a odezva patří mezi ty horší stránky a konkurence je dál.

Znovu se tak opakuje, pro mě, nepochopitelná situace, kdy velmoc elektroniky, Japonsko, produkuje vozy se systémy a obrazovkami, které na evropskou špičku nestačí. Stejný příběh je to i u digitální přístrojovky, která nabídne grafické ztvárnění čehokoli číselného, hlavně spotřeby a parametrů hybridního ústrojí, ale že byste si zde zobrazili mapu navigace třeba jako v případě už odcházející generace Volkswagenu Golf, to nehrozí.

Uvnitř nabízí Corolla v rámci třídy místa spíše průměrně, pro vyšší pasažéry jej vzadu není úplně nadbytek. Zavazadelník disponuje slušným objemem pro 361 litrů. Toyota se tak v rámci věčného tématu u hatchbacků, tedy kufry versus lidi, postavila někde na půl cesty.

Motorová nabídka u Corolly startuje na přeplňované dvanáctistovce. U Toyoty jsou tu potom už tradičně dva full-hybridy. Úplnou novinkou je dvoulitrová verze, ovšem nyní tu máme levnější osmnáctistovku. Má systémový výkon 90 kilowattů, ale jedná se o hybrid od poslední generace Toyoty. Takže funguje o něco lépe či lépe řečeno v širším spektru jízdních situací než u předchůdce.

Samozřejmě že tu máte známé kolegy - atmosférický motor s Atkinosonovým cyklem spalování, elektromotor a bezestupňovou převodovka e-CVT. Takže znovu vše krásně jednoduché, ale specificky fungující. Efekt gumového lana je tu při akceleraci stále přítomný, jako prostý fakt, že se motor vytočí a drží konstantně vysoké otáčky.

Jenže všechno je to tady už o poznání příjemnější než dříve. Pokud na plyn nešlápnete úplně jako do bláta, motor si drží rozumné otáčky a dá se s ním pracovat příjemně. Elektromotor už má dost síly i na to, abyste se z místa rozjeli na elektřinu, i na to, aby se motor vypnul i v téměř dálničních rychlostech.

Na druhou stranu je stále nejefektivnější způsob jízdy s hybridním pohonem zrychlit z místa za pomoci spalovacího motoru a dále držet konstantní rychlost už jen elektromotorem. Potom dosáhnete průměrné kombinované spotřeby kolem čtyř až pěti litrů na sto i bez toho, abyste byli brzdou provozu. A to i ve městě.

I když pohonné ústrojí funguje vcelku uspokojivě i při dynamičtější jízdě, stále jde především o společníka pro klidné cestování. Pak se ale naladěním podvozku auto dostává trošku do schizofrenie. Spolu s kombi má hatchback na rozdíl od sedanu tvrdší naladění tlumičů. Spolu s osmnáctipalcovými koly to ústí ve fakt, že auto není tak měkoučké jako předchůdce.

Jistě to má znamenat posun někam jinam, stejně jako v případě zmíněného designu. Ovšem sám bych v páru s harmonicky klidným pohonem ocenil spíše měkčí, pohodovější nastavení a rád bych autu odpustil i větší náklony a občasné zhoupnutí. Na druhou stranu to neznamená, že by se Corolla třásla a tloukla. Tlumiče jsou dostatečně rychlé na to, aby k tomu nedocházelo a vůz zvládá i větší nerovnosti dobře. Jen u toho není tak uvolněný, jak byste čekali.

To znamená, že se rovněž také méně naklání v zatáčkách a je jistější i při krizových situacích. Spolu s vcelku dobře nastaveným řízením se tak jedná o příjemně „jezdivý” hatchback. Ne že byste jej s nadšením vytáhli v sobotu ráno na okresní silnice, ale jako spotřebič jej nevnímáte a dokáže nabídnout i trochu toho řidičského citu. Pokud byste tedy raději neocenili větší pohodlí.

Není náhodou, že byly dosud Toyoty nižší střední třídy takové, na jaké jsme si zvykli. Ať už se to současnému vedení, které nás těší i perličkami typu nové Supry, líbí nebo ne, charakter Toyot vždy byl spíše poklidný, cenili jsme si spolehlivosti, odměřenosti, nenápadnosti. Takový dobrý sluha.

Do světa pompéznosti, odvážnosti a sportovních ambicí vykročila Toyota se staronovou Corollou tak nějak napůl. Má mezigeneračně všeobecně lepší hybridní pohon, který skutečně šetří palivo, zklamat dokáže multimédii nebo spíše průměrným vnitřním prostorem.

Přes ten velkolepý design a nadšenější, tužší podvozek pak ale stále vnímáte tu konzervativní Toyotu. Může to být přesně to, co hledáte - koření pro tradiční produkt. Také ale můžete patřit do té skupiny, která bude svůj nenápadný hatchback muset hledat jinde. Corolla se totiž už neschovává.