Test Opelu Insignia GS 1,6 Turbo: Absence čtyřkolky zábavu nekazí

Červený liftback není první Insignií, do které jsem sednul - testoval jsem např. podivně zelený benzínový Country Tourer nebo velmi tmavě modrý dieselový kombík, a kolega se vozil v nabroušené verzi GSi. Liftback mě ale uhranul vzhledem možná ještě více než kombík.

Kousek, který máme dnes před sebou, má jeden zásadní handicap - nemá čtyřkolku Twinster, s níž je jízda naprosto úchvatná. A mezi konkurenty počítá Renault Talisman, jehož adaptivní podvozek má sice jen jeden použitelný režim, ale zato je v něm vynikající. A plusem je i jeho natáčení zadních kol.

Co tedy s Insignií, které chybí jeden z největších trumfů tohoto modelu?

Zvenčí žádná výtka - Insignia Grand Sport je podle mě jedno z nejhezčích aut za hodně, hodně dlouhou dobu a červená jí vážně sluší. Křídla v masce jsou nádherná, světlomety správně přísné a silueta nádherně vyvážená a elegantní.

I uvnitř nemám nač si stěžovat, zpoza volantu vidím kapotu, středový tunel je tak akorát vysoký, všechny ovládací prvky jsou po ruce a nikde mé prsty nespočinou na tvrdém či laciném plastu. I horní strany výplní předních i zadních dveří jsou měkčené.

Dívám se do přístrojového štítu a zmocňuje se mě panika - že by Opel vyměnil voltmetr a teploměr oleje, které jsem u tohoto auta vždy zbožňoval, za spotřebu a dojezd?

Není tomu tak - ba dokonce, přístrojový štít byl vylepšen a můžete si vybrat, co v těchto částech kruhů chcete vidět. Tady by se měly ostatní automobilky učit.

Nový je také infotainment, a ten je oproti dosavadnímu velkým skokem dopředu. Funguje rychle a spolehlivě, je přehledný, intuitivní, má lepší domovskou obrazovku, a když navigaci nabídnu Wi-Fi hotspot ze svého mobilu, má slušná data o dopravě.

Systém Android Auto na něm běží bez zamrzání, bez zaváhání, ale do centrálního a head-up displeje nepřenáší instrukce navigace, na rozdíl např. od zmíněného Renaultu Talisman. To je ale jediná výhoda R-Linku, jinak je systém Opelu v podstatě ve všem lepší.

Dál nemám moc co vytknout. Prostornost je příkladná, nikde se necítím stísněně, a když si se 184 cm výšky sednu „za sebe”, mám prostoru spoustu. Kufr je také rozměrný a má správně umístěné háčky na tašky, jenže protože je víko velké a těžké, má tuhé plynové vzpěry a v podstatě nejde ho zavřít jen za vnitřní madlo. Vždycky ho musím dovřít za vnější plech.

Mačkám startovací tlačítko a rychlé točení startéru mi připomíná osmi- a desetiválcové motory. Zajímavý detail, říkám si, a už benzínová šestnáctistovka naskočila do volnoběhu. Za studena není úplně klidný, ale po pár desítkách vteřin se srovnává a je příjemně hladký.

Jako všechno, co od tohoto motoru můžete očekávat - jeho chod je příjemně hladký a tichý a ani start-stop neznamená žádné přílišné vibrace. Benzínové motory zkrátka mají své výhody.

Tenhle konkrétní k tomu přidává taky úctyhodné množství síly. Na papíře se nemusí 200 koní zdát zas tak moc, ale ve skutečnosti motor táhne mocně, když ho necháte se nadechnout.

Do tří tisíc otáček se nic moc neděje, takže když se budete pořád pohybovat okolo dvou tisíc, řeknete si „Nic moc”. To nejlepší ale motor odevzdá až okolo čtyř, pěti tisíc - tady čísla na tachometru naskakují opravdu úctyhodným tempem.

Zároveň motor neumírá v pěti a půl tisících otáčkách, byť nějakou výraznou výkonovou špičku nečekejte. Vozím se tedy na ohromné vlně točivého momentu - vůbec se nezdá, že by ho mělo být jen 280 N.m - mezi čtyřmi a pěti tisíci a vážně mě to baví.

Trochu mi to kazí poměrně dlouhé dráhy řadicí páky, chtěl bych ji jen zápěstím cvakat na svá místa, ale je třeba zvednout loket z opěrky. Na druhou stranu, kulisa je přesná a vždycky vím, kde mám který kvalt hledat.

Konečně dojíždím do zatáček a mám trochu obavy. Podvozek téhle Insignie je totiž... řekněme, rozporuplný. Je trochu hlučný a nerovnosti dává dost znát, ale zároveň není vyloženě nepohodlný. A taky nemá onen trumf - poháněná zadní kola, která jsou v jiných verzích zdrojem ohromné zábavy.

Pod plynem tedy nezatáčí tak ochotně, ale přesto se mu v zatáčkách líbí, i přes poměrně dlouhý rozvor náprav. Nepůsobí nevyváženě a nevadí mu ani špatný povrch, neodskakuje.

Vracím se do města a na displeji vidím průměrnou spotřebu 10 litrů. To není zrovna málo, ale taky jsem jezdil jak dobytek; když pak ujedu asi 130 kilometrů rozumně svižně, průměr ochotně klesne na 9,3. Takže si troufnu říci, že člověk s lehkou nohou se přiblíží osmilitrové spotřebě.

Co říci závěrem? Insignia je stále perfektní a s novým infotainmentem a přístrojovým štítem je ještě lepší, než byla dřív. Samozřejmě že bych chtěl Grand Sport ve verzi GSi s tou úžasnou čtyřkolkou, ale tahle červená předokolka je pořád dost dobrá na to, aby se mi nechtělo ji na konci testovacího týdne vracet.