Test Opelu Astra 1.6 Turbo: Skoro neviditelný hrdina všedního dne

Pořádně se na Astru podívejte prosím. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé moc často ji nevídáte, že? Ne že by snad Opel Astra páté generace byl prodejním propadákem, na druhou stranu loni v těžké konkurenci u nás vypadl z první desítky v rámci nižší střední třídy. A že byste tohle auto potkávali na každém rohu, to také určitě neřeknete.

Zadruhé tohle je jeden z posledních opelů vyvinutých pod dlouholetou taktovkou General Motors. Stejně jako u aktuální Insignie se s vysokou pravděpodobností jedná o labutí píseň samostatné platformy nebo třeba palubních přístrojů a motorů. Nový majitel, francouzská skupina PSA, totiž i u těchto tradičních modelů příště provede nutné změny a začlenění je mezi své lvy a šípy, tedy peugeoty a citroëny.

Mezigeneračně astra díky nové platformě před čtyřmi roky zhubla neuvěřitelných 140 kilogramů v závislosti na verzi. Fakt, že nyní svou pohotovostní hmotností spadá spíše do třídního průměru, naznačuje, jak nesmyslně obézní bylo minulé vydání. Astra však výrazně zhubla nejen fakticky, ale i vizuálně, přičemž k pocitovým vjemům za volantem se ještě dostaneme.

Bílý lak karoserie v kombinaci s černými disky kol autu opravdu sluší. Kombinace dává vyniknout designovým finesám, jako jsou inovovaná grafika zadních svítilen nebo zatmavený c-sloupek.

Uvnitř se pak astra konečně zbavila nekonečného množství tlačítek. Dotykový infotainment si na pomoc stále nechává důležité mechanické zkratky a celkově jde o povedený systém – rychlý, přehledný, graficky zdařilý. Je v podstatě shodný s tím, co nabídne insignia, na kterou už bych byl vzhledem k třídním zvyklostem přísnější, ale v nižší střední je tohle naprosto vyhovující.

V astře se velmi příjemně sedí. Vyhovuje mi jak řidičská pozice a možnost seřízení sedadla i volantu, tak u opelu také tradičně skvěle tvarovaná sedadla s prodlužováním sedáku. Díky tomu si můžete chvílemi skutečně připadat jako v povedené insignii. Vždyť i architektura vnitřku je dost podobná. Rozdíly pak vnímáte v použitých materiálech, především ve spodní části. Jinak je ovšem vše velmi pěkně sestaveno. Žádnou výlučnost tady nenajdete, ale to je asi záměrem.

Co do prostornosti se v této třídě často řeší, co upřednostnit. Místa na zadních sedadlech na úkor kufru, nebo naopak, jako třeba Peugeot 308 s velkým batohem? Opel šel střední cestou, a tak jej v obou oblastech hodnotím jako průměr.

I šestnáctistovka montovaná do aktuální astry to pravděpodobně má za pár. Těžko si představit, že by po všech investicích, které prodělal motor shodného zdvihového objemu PureTech od PSA ať už za účelem zvýšení spolehlivosti rozvodů a fenoménu karbonizace, či přizpůsobení se emisním normám, vyráběl druhý největší evropský koncern dva podobné motory najednou. A navíc implementoval jejich rozdílnou konstrukci či kotvící body do jedné platformy...

A přestože francouzský PureTech mám jako motor rád, je výše zmíněné docela škoda. Jednotka od Opelu má rovných 200 koní a vrcholnou variantu poznáte podle červených písmen TURBO na zádi. Trochu dětinské a devadesátkové, ale budiž. Na volnoběh sice motor není totálně kultivovaný a nějaké vibrace do volantu přenese, ale ihned po rozjezdu potěší několika vlastnostmi.

Zaprvé se vyznačuje tichostí chodu a sladěním s plynovým pedálem. Ten má na dnešní poměry bryskní odezvu. S motorem se pak velmi hezky pracuje, na autě mě od začátku bavilo nepopsatelné sladění všech ovládacích prvků. Od plynu přes záběr spojky až po přesnou kulisu manuální šestistupňové převodovky. Zkrátka se s ním tak nějak hezky jezdí. Do značné míry za to může těžký setrvačník, kvůli němuž motor velmi pomalu padá z otáček. S čímž na druhou stranu musíte počítat při rychlé jízdě.

Ani bych zprvu neřekl, že 200 koní v hatchbacku může být tak dominantních. Astra s tímhle motorem opravdu jede velmi svižně. Tak svižně, až odhalíte její limity mnohem dříve, než tomu je u slabších motorizací. Nechápejte mě špatně, upřímně potěšen jsem i z naladění podvozku, který auto v oblouku drží dlouho hezky neutrální a umí příjemně filtrovat i ostré městské nerovnosti.

Na druhou stranu však kinematika přední nápravy neumožňuje lepší trakci, kterou by si kola při výjezdu z utažené zatáčky zasloužila. A také do poslední chvíle cítíte, že rozbitou silnici auto zvládá sice velice dobře, ovšem když dojde na extrém a vy vyletíte vysokou rychlostí do rozvlněné zatáčky, astra se začne houpat. Tlumiče tehdy nikoli v expanzi, ale ve zpětném tahu přestanou stíhat. Spojte to s nepříliš tuhými silentbloky, díky nimž právě Astra hezky filtruje malinké spáry na silnici, a rázem máte hatchbacku plné ruce práce, s čímž vám příliš nepomůže ani poměrně mrtvé řízení.

A tady, po předchozích odstavcích, je na místě na chvíli se zastavit. Astra totiž pracuje skvěle, ale jen do chvíle, než si začnete myslet, že snad jde o nějaký „warm-hatch”. Motor by na souboj třeba se základním Golfem GTI nebo Méganem GT s přimhouřením oka i měl, zbytek auta zvládá své původní poslání, a to být pohodlným a i při svižné jízdě velmi jistým hatchbackem.

Astra mě bavila především celkovým sladěním řidičových požadavků. Začíná to pozicí za volantem a končí příjemnou odezvou pedálů nebo sametovým a až „vidlicově šestiválcovým” projevem pomalu padajících otáček. Vypadá pěkně a nabídne kvalitní, byť konzervativní vnitřek. Působí jako hodnotné auto, a i když to má dnes na nabitém trhu neskutečně těžké, měli byste nad ním rozhodně uvažovat. V mých očích totiž zejména v této verzi nejenže patří do zmiňované první desítky, ale daleko výš.