Test Mazdy 6 Wagon CD150: Když volba rozumu řidičskou vášeň nekosí

Drobný, ale přesto znatelný facelift šestky se u kombíku zvenčí omezil na novou maska chladiče a přední nárazník, nic víc v tom nehledejte. I to ale stačí na to, aby vypadala k světu. A všimněte si, že se nesnižuje k falši např. u koncovek výfuku.

Beru za kliku a usedám za volant do příjemně měkké a pohodlné sedačky; Mazda umí do šestky nabídnout vyhřívané i ventilované sedačky, ale v „mém” autě nejsou. V kabině je facelift znát mnohem víc, např. head-up displej už se nepromítá na výklopnou destičku, ale přímo na sklo, a nová středová konzole palubní desky působí svěžeji a moderněji.

A třebaže infotainment zůstal stejný, díky přídavnému modulu, který lze mimochodem zpětně namontovat do všech Mazd s tímto systémem, už zvládá Android Auto a Apple CarPlay. Na to, že je nejde ovládat dotykem, si jde zvyknout, i když ze začátku mi to vážně pilo krev. Tím spíš, že systém Mazdy ovládat dotykem lze, když auto stojí.

Dva další detaily mi v kabině vadí - loketní opěrka mezi předními sedačkami je příliš daleko vzadu, a byť je hrana středového tunelu polstrovaná, pro loket to není úplně pohodlné. A displej v budících nedokáže zobrazit teplotu oleje.

Stran prostornosti není moc co vytknout - na předních sedačkách nestrádám ani trochu, “za sebe” si s 184 cm výšky sednu pohodlně, ale bez velké rezervy, a kufr sice není černá díra, ale bez problému do něj naskládám všechno úctyhodné množství krámů, záhadně vygenerované při desetidenním pobytu s rodinou o Vánocích, a k tomu ještě lyže s lyžáky. Byť tedy samozřejmě kvůli lyžím sklápím jedno zadní opěradlo.

Když jsem zhruba před půlrokem jezdil s benzínovým sedanem Mazdy 6, označil jsem ho za velmi osvěžující auto a řidičsky zajímavou alternativu k německé (či i české) konfekci - byť možná se 165 koňmi alternativu trochu slabou. [celá zpráva]

Faceliftovanou verzi dostávám se slabší verzí 2,2l dieselu, která nabízí 150 koní a 380 N.m točivého momentu. Na papíře tak akorát pro rodinný kombík, který má být schopný obstojně jezdit i plně naložený.

Už když ale jezdím sám, všímám si hlavně toho, jak citlivě je při rozjezdu potřeba pracovat se spojkou. Přítlačná pružina, proti které nohou tlačíte na pedál, je dost silná. Příjemným překvapením je chování plynového pedálu; možná není srovnatelné s atmosférickým benzínem, ale prodlevy si řada lidí ani nevšimne a pedál nepůsobí gumově.

Čeho si všimnou zaručeně všichni, je zvukový projev agregátu. Zejména při startu a okolo tisícovky otáček slyším klasické dieselové klapání. Ne tak strašné, jakým byly pověstné 1,9 TDI PD od koncernu VW, ale přesto jasně zřetelné - a pro fanoušky nafty snad i uklidňující a příjemné.

Řadicí pákou s příjemně krátkými drahami a slušně přesným chodem můžu pohybovat jen zápěstím. Čtyřka zapadá na své místo v nějakých 52 km/h, zapínám adaptivní tempomat a hluboko pod patnácti stovkami otáček se vezu městem.

Maximum točivého momentu je sice k dispozici “až” od 1 800 ot./min, ale většinu času řadím pod dvěma tisíci a při jízdě se pohybuji okolo 1 500 otáček; tenhle motor víc nepotřebuje. Na druhou stranu, pod zhruba 1 100 otáček se mu nelíbí. A naopak, nad tři tisíce nemá příliš smyslu ho vytáčet, to nejlepší stran zátahu i spotřeby odevzdá pod touto hranicí.

Když už jsem nakousl spotřebu - během testu jsem dosáhl průměru 5,9 l/100 km, což je docela blízko katalogovým 5,5 litrům. Toto číslo displej ukázal, když jsem jel mimo město s lehkou nohou; popojížďky okolo města naopak ukázaly 6,2 litru.

Snad nejpříjemnější překvapení, které mi dieselová šestka přichystala, netkví ve spotřebě či v chování motoru - je to opět podvozek. I přes znatelně těžší diesel pod kapotou ve srovnání se zkraje zmíněným benzínem má tohle auto zatáčky opravdu rádo.

S motorem se nemusím prát o směr jízdy a snad i díky těžší zádi kombíku je u červeného stěhováku v zatáčkách znát snaha konstruktérů o co nejlepší vyvážení podvozku. Na to, abych konvertoval k náboženství černé tankovací pistole, to samozřejmě nestačí, ale i tak mě zatáčky baví.

Šestce však přeci jen lépe sedí svižná jízda po silnicích první třídy, které nemají příliš utažených zatáček. Podvozek filtruje nerovnosti bez sebemenšího náznaku nesnází či snad nejistoty v držení se silnice. Většinu táhlých oblouků můžu s klidem projíždět o něco rychleji, než bych si na první dobrou troufl u konkurence.

Že však Mazda 6 není sporťák, v zatáčkách poznáte na úplně jiném místě - na sedačkách. Jsou sice pohodlné a měkké a pět stovek kilometrů v nich zvládnu bez problému, ale jejich boční vedení je tu spíš jen z povinnosti a trup v zatáčkách podržet neumí.

Ačkoliv mě na šestce bavila zejména jízda, nenechte se zmást, že by to bylo něco jiného než rodinný kombík. Tuto roli zastane, troufnu si říci, perfektně. Výborný podvozek, který na tomto autě zaslouží vypíchnout snad nejvíc, je tu navíc.

Jsem ale velmi rád, že tu je, a navíc tak moc dobrý. Šestka se tak stává ideální volbou pro ty, kteří hledají co nejlepší kombinaci rodinného a zábavného auta a nemůžou si dovolit utratit několik milionů za něco z Mnichova nebo Zuffenhausenu.