Kia Sportage 1,6 T-GDI GT Line v testu: Dobrá rodinná volba

Sportage – nebudu používat slovo „nová“, neboť se to ke čtyřletému autu zrovna nesluší – zaujme svým neobvyklým vzhledem se světlomety umístěnými tak vysoko, že člověku přijde, jako by ležely na kapotě. Může trochu připomínat žábu, ale jako celek funguje omlazený design přídě výborně. A světla navíc v noci velmi dobře svítí.

Trochu problém mám vzadu – Sportage se, jako u předchozích generací, drží umístění ukazatelů směru v nárazníku. To je zoufale nízko, až tak, že bych měl obavu o bezpečnost. Řidič dodávky, lepící se na kufr Sportage, vůbec nemusí blinkr vidět. A při jízdě po mokré dálnici, kdy za sebou auto tvoří oblak vodní tříště, to nebude lepší.

Chtěl bych blinkry v těch velkých lampách o kus výš, které mají nyní na starost jen obrysová a brzdová světla. A taky by to dole v nárazníku uvolnilo místo pro couvací a mlhová světla v páru.

Nasedám dovnitř a vítá mě známý interiér značky Kia se všemi svými minusy i plusy. K záporům patří ovládání palubního počítače, které by potřebovalo čtyřsměrovou kolébku. Nahoru a dolů se v jednotlivých sekcích můžete pohybovat dle libosti, ale přecházet mezi sekcemi lze jen jedním směrem. Takže pokud žádanou věc přeskočíte, musíte projet všechny znova.

Taky mi vadí ne zrovna šťastné tvarování palubní desky u řidičova pravého kolene – mám problém tu najít pohodlnou pozici. A chtěl bych tenčí A-sloupky na dolních koncích – tvoří dost velkou překážku výhledu.

Tím ale minusy v podstatě končí. Sedačka řidiče je pohodlná, není zbytečně tvrdá a nabízí vyhřívání i ventilaci. Volant se dobře drží, s voličem převodovky se dobře pracuje a všechna tlačítka, na která sáhnu, mají velmi příjemný chod.

A že jich tu je. Jen na středové konzoli jsou čtyři řady tlačítek a čtyři otočné knoflíky. Leckomu to může přijít jako návrat do roku 2003, mně to vyhovuje. Nesnáším totiž, když musím všechno hledat kdesi v infotainmentu.

Vyhovuje mi i úplně horní řada tlačítek, kterou se ovládá právě infotainment. Odkudkoliv skočím kamkoliv, nemusím vyvolávat nějakou domovskou stránku nebo menu, jako v řadě konkurentů. Lepší ovládání je snad jen v Mazdách a BMW, které mají panel s tlačítky na středovém tunelu. Kie chybí jen tlačítko k přímému otevření Androidu Auto, ale takovou funkci můžete přiřadit čudlíku s hvězdičkou.

Při prvním svezení se Sportage jsem o ní napsal, že je dobrým rodinným autem. Jak moc je tahle věta pravdivá, mi ale došlo až nyní, když jsem svezl kamaráda se dvěma malými dětmi. Všiml si totiž spousty věcí, které mě, bezdětného, nenapadnou – třeba toho, že se dají opěradla zadních sedadel nastavovat v několika různých krocích, takže si je můžete upravit přesně podle sedačky, kterou pro své dítě máte.

I kdybyste děti nevozili, pasažéři vzadu ocení velký prostor před koleny, vyhřívání vnějších zadních míst a ostatně i to naklápění opěradel. Trochu nepříjemně může překvapit kufr, protože není zrovna gigantický a kvůli pohonu 4x4 má podlahu dost vysoko.

Pod kapotou testovaného kousku pracuje nejsilnější motor v nabídce – přeplňovaná benzínová šestnáctistovka o 177 koních. Zvuk není úžasný, ale je slušně utlumený, takže to je skoro jedno. A chuť motoru do života je důstojnou náplastí. Ovšem, musíte přepnout do režimu Sport.

Ve standardním jízdním módu totiž šlapání na plyn připomíná šlapání na nafukovací balonek – pedál působí gumově a nic moc se neděje. A převodovka řadí co nejvyšší kvalt v honu za nízkou spotřebou. Režim Sport ale z plynu udělá tygra, na nějž musíte opravdu s citem.

Převodovka také drží kvalty déle – ne nějak moc, aby motor zbytečně řval ve vysokých otáčkách, ale tak akorát, aby měl kdykoliv dost otáček pro rychlou reakci. Bohužel, člověka napadne, že ideální stav by byl někde mezi.

K převodovce ale výtky nemám, řadí hladce, svižně a nemá problém s nekonečným hledáním kvaltů, když nejedete podle toho, na co je elektronika připravena. Stejně tak jde máloco vyčíst podvozku – není příliš tvrdý, nemlátí a slušně se drží asfaltu.

Za speciální zmínku stojí pohon všech kol, protože tu není jen do počtu. Na středovém tunelu je tlačítko se symbolem uzávěrky středového diferenciálu, takže jsem se rozhodl, že by ode mě bylo neslušné jezdit jen po asfaltu, zahnul na rozblácenou polní cestu a milé tlačítko zmáčknul.

Nečekejte skutečnou, pevnou uzávěrku mezinápravového diferenciálu, přeci jen sedíme v rodinném autě, ne offroadu. Beru to jako něco na způsob prediktivního povelu autu, aby na zadní nápravu posílalo 50 % výkonu rovnou, ne aby stěhovalo sílu až v reakci na ztížené podmínky. Skutečně to funguje, na autě je znát, že zabírá všemi koly, a i přes obuté silniční zimní pneumatiky a ne zrovna štědrou světlou výšku 172 mm se v blátě nedostávám do potíží.

Sportage se tak nestydím označit za opravdu povedené auto po stránkách interiéru, motoru i podvozku. S určitou samozřejmostí zvládla všechno, co jsem před ni postavil. Trochu nepříjemné překvapení mi uchystala spotřeba paliva, která se za testovací týden vyšplhala k jedenácti litrům; za tolik jezdím svým svižným a ne zrovna ekonomickým stylem i se šesti- a osmiválcovými motory.

S lehkou nohou se však klidně dostanete pod deset litrů a zbytek auta za to opravdu stojí. Jen vám nesmí vadit zadní blinkry, jako mně – právě kvůli nim bych své peníze za Sportage pravděpodobně nedal, i když za méně než 900 tisíc korun nabízí to, za co řada konkurentů chce nejméně milion.