Test Kia Stonic: Takové normální auto

Kia sice miniaturní crossosver označuje jako vůz pro mladé, ale popravdě řečeno, nám sedne klidně i k důchodcům, stejně jako druhé auto do rodiny apod. Auto patří do kategorie, která začíná být nacpaná novinkami – příkladem tu máme Seat Arona, Volkswagen T-Roc, Citroën C3 Aircross, Peugeot 2008… A nebo Hyundai Kona, tedy stejné auto, ale s trochu jinou designérskou orientací.

Už když jsme se jeli za stonicem podívat na mezinárodní prezentaci do Berlína, moc se nám líbil. Zepředu je to taková klasická Kia, ale trochu dynamičtější než třeba Rio. Hlavně pohled zezadu nás nadchl. Tohle auto je krásně rozkročené a vypadá velmi sportovně.

Velikostně to není žádný obr. Naopak. 4140 mm na délku a 1520 mm na výšku ukazuje, že jde skutečně o velmi malé auto. Není nijak přehnané v žádném směru. Dokonce i nad hlavou nevozí kubíky navíc. Je to takový trochu jinak koncipovaný hatchback.

Kufr pak má 332 l, což není úplně super hodnota, ale auto nepadá někam na konec tabulek. Takže opět takový slušný průměr. Jen ten nakládací práh je příliš vysoký.

Se 190 cm je možné do auta nasednout a pohodlně se usadit prakticky napoprvé. A věřte, že to nebývá v každém autě tak. S touhle nadměrečnou postavou je mnohdy pohodlné usazení otázkou mnoha najetých kilometrů a třeba i na konci testu vystupujeme z auta s pocitem, že prostě jsme se necítili za volantem pohodlně. Počkejte si třeba na příští týden, kde zrovna u jednoho z testovaných vozů nás tohle potkalo.

Stonic je tak akorát. Nejmenší je na něm délka sedáku vepředu. Ale vnitřních 1450 mm napříč ve výšce hrany oken je příjemných a ke cti slouží i to, že zatímco u mnoha konkurentů se tře rameno o středový sloupek, tady má ještě solidní rezervu.

Vzhled přístrojovky je hodně klasický. Ano, je to velký displej, ale ten má po stranách tlačítka, kterými se perfektně ovládá. Stejně tak i klimatizace zachovala tlačítkový systém, což jen s povděkem kvitujeme. Prostě nastavovat klimatizaci na displeji je jeden z nejhorších hříchů designerů, kteří by za to měli přijít do pekla.

Zadní sedadla nejsou nijak výjimečně prostorná. Jsou opět tak akorát. Dvě dětské sedačky, mezi ně knížky, pití, ale určitě ne další sedačka nebo člověk. Nouzově tři s malým zadkem by se vedle sebe vešli, ale je to spíš teoretická úvaha.

V Berlíně jsme vyzkoušeli auto s benzínovým přeplňovaným litrem a naftovou šestnáctistovkou. V nabídce je pak ještě benzínový motor 1,25 l a také zážehový čtyřválec o objemu 1,4 l s atmosférickým plněním. Ten jsme měli pod kapotou i my a importér předpokládá, že si ho pořídí i většina zákazníků. My si to myslíme také.

Čtrnáctistovka není žádný trhač asfaltu. Má výkon 74 kW, což je první jasný signál, že s tímhle autem se opravdu nesportuje. Zátah je pomalý, a pokud je třeba trochu výkonu, musí se držet kolem 3000 ot./min. Bohužel pak leze nahoru spotřeba. Ideální otáčky na spotřebu znamenají potřebu pohodlné a plynulé jízdy. V průměru jsme pak jezdili za 7,1 l na 100 km.

Agregátu se ale musí nechat, že je příkladně odhlučněn. Tedy odhlučněn asi ani pořádně není – on totiž je sám o sobě nádherně tichý a vyvážený. Zatímco u litru jsme měli občas problémy s vibracemi (přece jen je to nevyvážitelný tříválec), tady jsme o motoru vůbec nevěděli. Jen při jízdě do kopce s plně naloženým vozem jsme museli přece jen pořádně podřadit a přišlápnout. A to se už ozval.

Zajímavé na autě bylo, že bylo v nižší výbavě, které v testovacích flotilách tak často nejsou. Takže jsme museli zapomenout třeba na navigaci, ale také na velká kola. Ani jedno nám nechybělo. Navigaci nepotřebujeme a na patnáctipalcových kolech jsme nejeli, už ani nepamatujeme.

A byla to výborná jízda. Přesně jsme si uvědomili, proč jsou velká kola na gumových šlupkách takový problém. Tyto 185/65 R15 pěkně pohlcovaly všechny rázy a už to musela být pořádná „lochna“, aby se ozvala uvnitř.

Jízda je díky elektronickému přibržďování kol v zatáčkách velmi plynulá a jistá. Ostatně auto není nijak extra vysoké, takže není třeba se obávat příliš velkého klopného momentu. Auto tak jede bezpečně (ale opět ne nijak sportovně) a jistě. Chvíli trvá zvykání na delší dráhy řazení.

Ve výsledku jsme auto předávali s tím, že tak obyčejné auto jsme už dlouho netestovali. A nemyslíme to zle. Automobilky dnes vymýšlejí 100+1 blbostí, aby zaujaly zákazníky a odlišily se od konkurence. Stonic může mít třeba červenou střechu s bílou karoserií, ale to je asi tak nejvýraznější odlišení.

Jinak je to obyčejné auto pro obyčejné lidi. A tenhle vůz, který jsme měli v testu, byl navíc v solidní výbavě, která je i nemá všechno, ale je bohatá (klima, rádio, USB, okna v elektrice, tempomat, mlhovky, střešní lyžiny… A to všechno za 369 980 Kč. V porovnání s tím pak můžeme opět říct – obyčejné auto pro obyčejné lidi, kterým se stonic bude líbit.