Test Hondy Civic 1,6 i-DTEC: Podvozkem potěší, zbytkem už méně

Bude současná generace stejně dobrá, jako ta minulá? Doufal jsem v to, když jsem do auta sedal, ale už v prvních několika vteřinách ve mně začínají hlodat pochybnosti. Zavřel jsem dveře a ozvala se plechová rána jako u posuvných dveří obyčejné dodávky. Tohle že je auto, které si lidé mají koupit třeba místo bytelně působícího Golfu?

Naskočil jsem dovnitř, nastartoval – poctivě klíčem, u prostředního stupně výbavy ze tří se základní cenou 630 tisíc korun – a zkoumal kabinu. Sedačka je vcelku pohodlná, byť boční vedení nepatří k nejdůvěryhodnějším, klimatizace má vlastní ovládací panel, volant se dobře drží, na tlačítka dosáhnu pohodlně palcem, jen působí trochu lacině.

Nevadí; není to sice moc příjemné, ale na tlačítka auto nejezdí a všechna ostatní jsou v pořádku. A konečně umí Civic stáhnout všechna okna jedním zatažením příslušného tlačítka; v minulé generaci bylo u zadních oken potřeba čudlík držet.

Uložil jsem si do paměti rádia pár oblíbených stanic a našel nastavení zvuku, protože mi přednes přišel poněkud plochý. Přidání basů a výšek moc nepomáhá. Ale dobře, na reproduktory auto taky nejezdí, silou minulé generace Civicu byl skvělý podvozek a naprosto božské řazení. Takže jsem vzal za řadicí páku…

A zapřemýšlel, jestli opravdu sedím v Civicu. V minulé generaci měla páka naprosto přesný chod, kvalty tam skákaly jedna báseň, s převodovkou člověk měl chuť se mazlit a hledal příležitost řadit i tam, kde objektivně nebyla.

Tady řadím jen z povinnosti. Chod páky je téměř gumový, po přesnosti minulé generace tu není ani náznak. Dokonce i Škoda Octavia, která je skoro až antiřidičským autem, má řazení podstatně příjemnější.

Dieselový motor a sedačky, které se o bočním vedení tak možná učily ve škole, mi k tomu nedávají moc důvěry, ale zkouším na Civic trochu zatlačit – a on funguje, a funguje velmi dobře. V podvozku je znát neutralita a spousta mechanické přilnavosti, ke které si velmi rychle vybudujete důvěru.

Obujte tedy Civic v létě do kvalitních pneumatik – a možná zvolte lehčí a silnější benzínový motor – a v zatáčkách bude jako baletka. Já jsem měl zimní gumy, jejichž limity se ukazovaly hlavně při brzdění – na suchém asfaltu při zhruba deseti stupních nad nulou ztrácely přilnavost až nebezpečně rychle. Na mokru to bylo o něco lepší. [celá zpráva]

Dieselový čtyřválec pod kapotou má objem 1,6 litru, ze kterého dává 120 koní výkonu. Nebudu chodit kolem horké kaše – není to moc. Rychlost ztracená v zatáčkách se zpět nabírá docela těžko, a když po vás chce instruktor školy smyku, abyste nějakou disciplínu jeli v osmdesátikilometrové rychlosti, plyn musí na podlahu, abyste stihli zrychlit.

Potěší nicméně velmi tichým chodem; za jízdy neznalé ucho skoro nedokáže poznat, že je pod kapotou diesel o pouhých čtyřech válcích. Spotřeba je příjemná, pokud jezdíte mimo město – to se dokážu držet pod šesti litry i dost svižnou jízdou. Celkový průměr za nějaké čtyři stovky kilometrů činí 6,2 l/100 km.

Plusů je samozřejmě víc – např. aktivní asistent jízdy v pruzích, který vůz dokáže po dálnici vést velmi dobře. Také se mi líbí, že když se adaptivní tempomat ve 30 km/h vypne, což je u auta s manuální převodovkou pochopitelné, velmi zřetelně zapíská.

Hledáte-li prostor, zadní sedačky ho nabídnou až překvapivě velké množství, a i vpředu je místa slušná porce. Pravé koleno řidiče není utiskováno žádným zbytečným kusem plastu, ale bohužel, ta část středové konzole, o kterou se opírá, je nepříjemně tvrdá.

Za zmínku stojí také zavazadelník – má sice laciný koberec, ale je slušně velký. Jenže ho musíte plnit po malých kouskách. Tenhle Civic je sedan a otvor pro přístup do kufru je dost malý. Víko navíc nemá zevnitř madlo, takže ho musíte zavírat za mokrý plech, a zvenčí nemá kliku – otvírá se tlačítkem na klíči nebo na řidičových dveřích. A jen odskočí, pružiny nevytáhnou víko až nahoru.

A konečně jeden detail – navigace a displej v budících zobrazují odlišné rychlostní limity. Navigační systém totiž pochází od externího dodavatele a rychlostní limity zná, ale neposílá je do přístrojového štítu. Tam se zobrazuje výstup systému, který čte skutečné značky u silnice, takže často vidíte na každém displeji něco jiného.

Základní cena sedanu je 569 900 korun a za takové peníze nemá kožený volant. Pokud ho chcete, přihoďte 80 tisíc za výbavu Elegance. A pokud chcete samostmívací vnitřní zpětné zrcátko, řekne si Honda o dalších 70 tisíc za verzi Executive. U japonských aut není běžná možnost připlatit za jednotlivé prvky.

Zajímavé ale je, že dieselová verze sedanu je tu levnější než benzínová – ta má totiž 182 koní. Pětidveřovou verzi, standardní hatchback, zde ovšem neuvažujme. Má stupně výbavy i ceny úplně jiné; začíná s litrovým benzínem na 470 tisících korunách.

Mrzí mě to, ale verdikt nemůže být kladný. Kdyby Civic měl stejně špičkové řazení jako předchůdce a stál o 100 tisíc méně, byl bych ochoten přehlédnout „plechovkovitost“ i víko kufru jak před dvaceti lety, ale za 630 tisíc, to jako dobrá nabídka nevypadá.