Test Fordu Ranger Wildtrak: Schopný, nikoli dokonalý univerzál

Jen pár dnů poté, co jsem v Maroku létal pouští s Rangerem Raptor, přebírám k testu jeho o trochu civilnějšího bratra, verzi Wildtrak. Může se zdát, že ve vyasfaltované České republice ho nevyužiji – ale opak je pravdou.

Tenhle oranžový Ranger má v rukávu jedno eso pro příznivce velkých motorů – pohání ho 3,2l řadový pětiválec. Ve jménu downsizingu se bude poroučet, udělá místo dvoulitru z Raptoru, který má víc koní i newtonmetrů a zároveň má i lepší emise. Je co oplakávat? Máte si koupit „tři-dvojku”, dokud jsou?

Ranger ale zaujme nejen technikou – i zvenčí se vážně povedl. Wildtrak možná není tak bezprostřední jako Raptor a zástěrky pod předním nárazníkem, která snižuje nájezdový úhel, si nelze nevšimnout, ale opravdu mu to sluší.

Výhodou budiž mlhovky a přední parkovací čidla, které Raptor nemá. Naopak boční nášlapy jsou sice pohodlné při nastupování, ale zhoršují přejezdový úhel.

Otvírám dveře a šplhám do sedačky, i s pomocí velmi praktického madla na A-sloupku. Vítá mě interiér sice pohledný, ale plný tvrdých, a tedy snadno poškrábatelných plastů. Centrální displej je trochu zapuštěný, a tak se pohodlně obsluhuje, malá tlačítka změny teploty klimatizace ale už tak fajn nejsou.

Stejně jako třeba to, že volant nejde podélně nastavit, nebo že se mé pravé koleno opírá o velmi tvrdý plast, který mě po půl dni za volantem už opravdu nepříjemně tlačil. A že automatické stěrače buď nestírají, nebo jsou schopny při pár kapkách na skle zapnout nejrychlejší chod, ale správnou míru umí najít jen výjimečně.

Třeba na prostornost interiéru si ale stěžovat nemůžu, i dozadu jsem se posadil ve slušném pohodlí. Sedačky samy o sobě jsou v pořádku, drobnou obavu mám jen o případné čištění tkaniny od bláta. A kladem jsou dva USB porty a dvě 12V zásuvky jen pro přední sedadla, plus další zásuvky vzadu, takže tu můžu najednou nabíjet spoustu elektroniky.

Postaru klíčem ve spínačce startuji dieselový pětiválec pod kapotou a auto se oklepe jak ratlík. Není zrovna teplo a za studena na volnoběh tenhle motor opravdu nezná pojem kultivovaný chod a vibruje celým autem. Spíš než cokoliv jiného připomene náklaďáky, ale to je v pořádku - Ranger je užitkové auto.

Chvilku hledám v displejích na přístrojovém štítu teplotu oleje, bohužel marně, a tak se s mocným zahučením relativně objemného motoru rozjíždím. Ve srovnání se studeným startem mě o to víc překvapuje, jak málo zvuku a vibrací od motoru se za jízdy přenáší do kabiny.

Šestistupňovému automatu tak nějak není co vytknout, ale desetikvalt, který přijde s novým dvoulitrovým čtyřválcem, je ve všem lepší. Je hladší, pro každou situaci má vhodnější rychlost a umí kvalty přeskakovat.

S Wildtrakem nejprve jezdím pochopitelně po asfaltu, kde zjišťuji, jak moc je jeho podvozek odlišný od Raptoru. Má totiž vzadu klasická listová pera a na chování na nerovnostech je to jasně znát. Když projedete výmolem, vůz se zavlní, na což je třeba si zvyknout.

Není to znatelně horší než např. u Mercedesu třídy X, který má vinuté pružiny. A výhodou je např. to, že se vůz chová v podstatě stejně i na dlažebních kostkách či na rovné štěrkové cestě, až téměř nepoznáte, po čem jedete.

Samozřejmě, dokud mimo asfalt nepřijde výmol, brázda, obrovská díra, cokoliv, na co v terénu narazíte na každém kroku. To poznat pochopitelně je a s tím, jak vysoko v tomhle autě sedíte, to s vámi pořádně zamává, pokud nebudete opatrní s rychlostí. Na menších dírách si všímám, že odpružení Wildtraku nepatří k nejměkčím.

Mimo asfalt volím přístup pomalý a opatrný, jako ostatně v každém offroadu, a se zařazenou redukcí nechávám Rangera se valit přes nerovnosti. Pneumatiky – silniční zimní kousky, nic terénního – jsou problémem jen dvakrát. Ale to jen díky tomu, že milovický offroad park je dost vysušený. V blátě, které tu je běžnější, by to vypadalo úplně jinak.

Takovým způsobem do úzkých, že bych se musel nechat vytáhnout, se mi Rangera dostat nepodaří, uzávěrka zadního diferenciálu dost pomáhá. Pravda, taky se těm nejobtížnějším místům z obavy o zástěrku pod předním nárazníkem vyhýbám, a přesto k jejímu kontaktu se zemí nesčetněkrát došlo.

To je jen další ukázka, proč do terénu chcete spíš Raptora. Pro Wildtrak, anebo jakoukoliv jinou civilní verzi Rangera, hovoří jedno – užitečná hmotnost, která je víc než tunová, konkrétně 1024 kg.

Takže pokud chcete spíš užitkový než terénní pick-up, ale chcete také, aby vypadal dobře a v terénu např. díky uzávěrce zadního diferenciálu též něco zvládl, Wildtrak bude dobrá volba. Ptáte-li se na spotřebu, je přesně taková, jaká se u zhruba třílitrového motoru dá čekat – 10,2 l/100 km celkového průměru, 11,1 litru městem, lehce pod deset na dlouhých trasách.

Přidejte si k tomu již zmíněný vysoký posez – i SUV jako Volkswagen Touareg vám odsud přijdou jako malá auta – a máte velmi schopné a téměř všestranné auto. Téměř proto, že na město je příliš velký a o sportovním svezení taky nemůže být řeč.

Chtěl bych ho ve vlastní garáži? Skoro se mi chce říci, že ano, ale pak si vzpomenu na otravné stěrače a nepohodlí pravého kolene. A taky na to, že bych jezdil spíš do terénu než s tunou písku na korbě, takže bych chtěl Raptora, který už není o tolik dražší a má zmíněný dvoulitr s desetikvaltem, které jsou pro jakoukoliv verzi Rangeru možná překvapivě lepší volbou.