Test českého karavanu Carox+ K Family: Bytelností nadchne, praktičností méně

Pojízdné příbytky mě nadchly už před rokem, kdy jsem jeden takový zkoušel poprvé. Jenže mají-li formu dodávky s vestavbou, jsou poněkud jednoúčelové. A to si řada z nás prostě nemůže dovolit, zejména jestliže milion korun ve světě obytných aut mnoho neznamená.

Rodinný kombík s „koulí“ ale už je mnohem racionálnější povoz, zejména s dieselovým motorem, a ono tažné zařízení mu na všestrannosti jen dodává. Za zlomek nákladů navíc totiž můžete na cestách bydlet stejně pohodlně. Tedy, skoro.

Přestávám chodit kolem horké kaše – to, na co se na fotkách díváte, je obytný přívěs K Family české firmy Carox+. A spíš náhodou než záměrem je, že ho po Čechách tahám českým autem - novou Škodou Octavia Combi.

Vnější vzhled tohoto „minibydlíku“, jak mu říkají, nedává co do provedení valné naděje. Je jasné, že design tu není na prvním místě. Na druhou stranu, jednoduchá plechová kola jsou mi milejší než nějaké nevkusné hliníkové disky či poklice, které jsou u obytných vozidel všech druhů tak často k vidění.

Stejně jednoduchá jsou LEDková světla vzadu, ovšem obrysovky jsou vážně mrňavé. Za jasné noci nebude problém, ale když jsem karavánek v Ústí nad Labem převzal, hustě pršelo.

Protože zbarvení jeho karoserie kombinuje odstíny „vodní tříšť“ a „povrch dálnice“ a chybí oblepení obrysu reflexními páskami, cestou zpět jsem zadní mlhovku používal velmi hojně.

Stotřicítka v kolečku na zádi je v mých rukou spíš zbožné přání než dálniční realita, a ne kvůli mizernému počasí. Karavan váží 620 kg a podle výrobce je stavěný tak, aby byl co nejlépe vyvážený. Že to je pravda, zjišťuji později, když se mu trochu dívám do útrob. Baterie i rezervní kolo jsou na podlaze pod postelí; jediná skutečně těžká věc za nápravou je lednička.

Přesto zádí Octavie na každé nerovnosti houpe tak moc, že zprvu mám obavu překročit 70 km/h a jsem rád za možnost přitvrdit tlumiče tmavomodré škodovky. Ovšem předpokládám, že za houpání je odpovědné spíš auto, které si s přívěsem nedokáže dost dobře poradit, než konstrukce přívěsu. Záhy nicméně zjišťuji, že houpání je v jakékoliv rychlosti pořád víceméně stejné a naučím se ho předvídat.

Přesto se na vyšší než stodesetikilometrovou rychlost necítím a říkám si, že by to chtělo pořádnou „rámovku“, třeba Mitsubishi L200. I proto, že díky šířce bych toho víc viděl v zrcátkách. S Octavií je to tak tak, že nemusím v pátek v devět večer shánět ta přídavná a v dešti se je snažit upevnit.

Přijíždím do kempu a karavan skutečně začínám pořádně používat. Vysunuji zadní nohy; přední jsou spolu se zámkem na tažné zařízení schované ve skříňce uvnitř karavanu, ale protože neodpřahám, nemusím je vytahovat. Připojuji elektřinu, i když to není stoprocentně nutné, neboť lednička umí běžet i na baterii, kterou dobíjí solární panel na střeše.

Záhy zjišťuji dvě věci. Jednak, že i přes název „family“, tedy „rodina“, se dovnitř dva dospělí a dvě děti nevměstnají ani náhodou. Tohle je ve skutečnosti karavan pro dva, nanejvýš s malým dítětem, které bude spát v posteli s nimi. Dokud tu ale jsme ve dvou, prostoru na spaní máme královsky.

A jednak, že karavan je nesmírně bytelně postavený. Skříňky neskrývají, že jsou vyrobeny z tlusté překližky a všude jsou poměrně ostré rohy, ale na cokoliv sáhnu, je opravdu pevné i ve srovnání s mnohonásobně dražšími obytnými volkswageny a budí to ve mě až nečekanou důvěru.

To včetně „tlačítek“ na šuplících, které jsou madýlkem a zámkem zároveň, nebo výklopných oken a jejich roletek. Několik portů USB k nabíjení telefonů a LEDkové osvětlení tomu jen dodává.

S prostorností mimo postel to je trochu horší. Můžu sice spacáky a prostěradlo odhrnout do kouta a z půlky postele udělat sezení, ale pořád se tu nepostavím, protože chybí výklopná či jinak zvedací střecha. Tu má až větší verze.

Úložných prostor je všude dost a je tu i dřez, ale ten má nádrž pouze na čistou vodu. Tu odpadní, tzv. šedou, vypouští přímo pod sebe, což ho činí v podstatě nepoužitelným, pokud pod výpusť nepostavíte kbelík. A taky tu není vestavěný vařič.

Dostal jsem ale přenosný, na kterém připravit snídani nebyl problém. Musím u toho ale stát venku, a navíc nikoliv pod ochranou vstupních vrat – otvírají se do strany, nikoliv nahoru. Na jednu stranu to zamrzí, na tu druhou by se při vyklopení musela svažovat směrem ke karavanu, takže voda z nich by při dešti mohla stékat dovnitř, nebo hůř, do mých vajíček.

Obecně toho dost musím dělat venku, alespoň napůl. Není tu výsuvná markýza, nýbrž nafukovací stan, který za karavanem vytvoří další „místnost“ a posádce tak poskytne ochranu před deštěm či sluncem. S cenou zhruba 16 tisíc korun to ale není zrovna levný příplatek; z toho, co tu mám, je dražší už jen kompresorová lednička za 18 tisíc. Funguje však z baterie a solárního panelu (komplet za příplatek 7500 korun) a chladí úplně jako ta, co mám doma v kuchyni.

Když jsem v pondělí brzy ráno karavan vracel, měl jsem s ním najety necelé čtyři stovky kilometrů. Pro někoho jistě málo, pro mě na první pokus až až. Kvůli mocnému houpání i s tlumiči Octavie v nejtužším nastavení jsem si k ryze české jízdní soupravě velmi těžko budoval důvěru.

Minibydlík samotný mě ale překvapil naopak – velmi příjemně. Přestože se na pohled zdá být výsledkem poněkud polovičatým a ani uvnitř na vás nedýchne kdovíjaký luxus, jeho na pohled vysoká cena je vidět v dílenském zpracování a bytelnosti – jsou totiž prvotřídní.

V podstatě veškeré nevýhody stran kempování pramení z jeho nepříliš velkých rozměrů a většina se jich dá v případě potřeby – a dostatku prostoru v kempu, což není vždy pravidlem – vyřešit nafukovacím stanem. Škoda jen absence vestavěného vařiče a nádrže na šedou vodu.