Test BMW 123d: škola driftu

Usedáme do auta s hiphoperskou bílou barvou, velká kola s nízkoprofilovými pneumatikami stojí na místě a jen zkrácené pružiny M-Paketu se lehce zhoupnou pod našimi kily.

Ano, je to to jedničkové BMW, jak jej známe už od posledního testu. Klíček zapadá do své drážky a tlačítko Start/Stop Engine probudí pod kapotou něco, čemu lze jen těžko odolat. I když je to už podle od poslechu ropák.

Takže zase ven a podíváme se, co že se to pod kapotou ukrývá a v podzemních garážích si lehce brouká, že se až bojíte, co to může potichu výhružně šeptat.

Je to čtyřválec s označením 123d, který je silnější než 120d, ale samozřejmě nedosahuje výkonu benzínového 130i. Technické údaje pak hovoří jasnou řečí - 150 kW je číslo, které nezvládne ani mnoho benzínových dvoulitrů. A k tomu 400 N.m s vrcholem u 2000 ot./min také slibuje hodně zábavy.

Zase tedy zpátky za volant a vyrážíme ven za sluníčkem. Jenže ouha. Prší jako z konve. A to je asi ten největší problém u tohoto auta. Přesun výkonu a točivého momentu jen na zadní kola dokáže na mokru udělat z vozidla rozdivočelého býka, kterému budete na volantu vlát jako toreador na špičatých rozích. Pneumatiky se zakousnou do asfaltu, ale náhle je tu lepkavý a vlhký povrch.

Příliš velká síla, která je v duchu BMW elektronikou krocena až těsně pod mezí úplného ustřelení vozu, dokáže autu ukopnout zadek během okamžiku. Najednou nevnímáte to, že na semaforu svítí zelená, ale že vás předjíždí celkem známá záď bílého hatchbacku. A pak se najednou probudí elektronika a kopne do zadku z opačné strany. Oups.

O pár dní později už svítilo slunce a nás čekala cesta do Olomouce. Krásné počasí (i když mrazivé) bylo zárukou, že si jízdu po dálnici užijeme. Teď teprve všichni uvidí, co máme pod kapotou. Dálnice D1 až k benešovské odbočce byla naše. Auto nemá sice nijak extra výbušnou sílu na vyšší stupně pro předjíždění, ale ve své třídě je to stejně nejlepší kousek motorářského umění. Jede krásně plynule a kilometry hltá nezadržitelně. Když je potřeba, zvládne v pohodě dvoustovku, tachomerových 135 km/h je pro auto odpočinková rychlost.

Krásný den kazí jen jedna věc - terénní vložky na našem největším tankodromu. D1 se svými výmoly nám dává pocítit, že tady kraluje někdo jiný. Tvrdý podvozek a nízkoprofiláče přenesou každý kamínek do našich zad usazených ve velkých sportovních sedadlech a už u Humpolce přemýšlíme, jestli by nebylo lepší jet Pendolinem.

U Vyškova je nám jasné, že ano. Tady náhle končí pohoda a sněhová vánice na úseku dlouhém asi dvacet kilometrů výrazně znepříjemňuje cestu. Ploužíme se v koloně a proklínáme servismany od BMW. Ostřikovače totiž nefungují - jsou zamrzlé. To, co se nám za slunce zdálo jako marginální problém, je teď otázka přežití.

Na pumpě zastavujeme a zjišťujeme, že to kluci inženýrský nějak nedomysleli. Nalévací hrdlo ostřikovačů je sice u motoru, ale hadice pak vede daleko pod čelní sklo, kam teplo z motoru už svými prsty nedosáhne. Proto se nám nepodařilo za celou cestu do Olomouce vymáčknout z trysek jedinou kapičku vody.

Otočme se ale zpátky a těsně před vrácením testovacího vozu se podívejme, jaké tedy BMW 123d je. Podle nás je to nejlepší z dvoulitrových jednoduše přeplňovaných vznětových motorů. Výkon je excelentní, točivý moment na tak malé auto až nevyužitelný a spotřeba včetně dálniční cesty se pohybovala na úrovni 6,5 l na 100 km. Jenže BMW bylo vždy auto především pro řidiče. Tady to platí dvojnásob.

S vozem si užije jen ten, kterému nevadí (ba dokonce vyhledává) pohon jen na zadní kola a příliš tvrdý podvozek. Občasné ujetí zádi je třeba korigovat a vypínat stabilizační systém se moc nevyplácí.

Navíc je auto jen pro řidiče, kteří nemají hluboko do kapsy. Cena 918 375 Kč za auto bez příplatků (které u testovacího auta stojí dalších 200 000 Kč) není zrovna málo. Ale za tu legraci to stojí.