Terén má radši než zpevněné silnice. Test Renaultu Alaskan

Fiat Fullback, Mercedes třídy X, Renault Alaskan – to jsou jména, která většinovému českému motoristovi mnoho neřeknou. Jsou to terénní pick-up trucky, konkurenti zavedených Nissanu Navara, Mitsubishi L200 nebo Fordu Ranger. Alaskan a třída X jsou navíc svým technickým základem shodné právě s Nissanem Navara. A právě Alaskanem jsem týden jezdil, doslova cestou i necestou. Protože čistý off-road je smutný off-road.

Označit tohle auto za „pouhou“ Navaru s jinými logy by bylo hrubě nepřesné. Tyhle pick-upy vypadají v podstatě všechny stejně – mohutná příď s vysoko loženou a rovnou kapotou, kabina a korba. Občas se objeví nějaký designový doplněk typu rámu na korbě, jako má i tento Alaskan. Stále však platí, že to jsou pracovní vozidla – a Alaskan není výjimkou.

Designéři se snažili na zmíněné nevyhnutelné tvary naroubovat tvář Renaultu, která v současnosti znamená objímající LEDkové pásky denního svícení v rozích a velké logo na masce chladiče s jasně zřetelnými horizontálními linkami. Dostal jsem na hraní nejvyšší výbavu, jejíž součástí jsou i 18“ kola. Výsledkem je docela pohledné auto, v rámci možností.

Utilitárnost Alaskanu se projeví mnohem více v interiéru, a to nanejvýš několik desítek vteřin po nástupu – volant má trochu laciný potah, ale hlavně není podélně nastavitelný. Nebyl by to takový problém, kdybych si mohl posunout sedačku dostatečně dopředu, ale mému pravému kolenu překážela masivní středová konzole.

Ne že by sama o sobě do kolene tlačila nějakou ostrou hranou – o to se postará na pohled trochu zbytečná a mrňavá „kapsička“ na boku středového tunelu, vyrobená z velmi tvrdého plastu –, prostě svou plochou překážela mému pravému koleni a lýtku, abych se přisunul blíž. Volant jsem tedy pořád měl od sebe o trošku dále, než bych si přál.

Kromě středové konzole je prostornost vozu tak nějak očekávatelná. Alaskan není autem, které by chtělo svou posádku nějak hýčkat, a to prosakuje i skrz kožené čalounění vyhřívaných sedaček. Místa kolem je tak akorát a za sebe si sednu jen dost těsně.

Navíc na zadních místech sedím hodně vzpřímeně, protože těsně za opěradly kabina končí. Sice tu jsou výdechy klimatizace a elektricky stahovatelná okna, ale na nějaké pohodlí tady zapomeňte. Opět – utilitární, pracovní auto.

Dalším místem, kde je znát nátura vozu, je infotainment. Displej je sice dotykový a jeho rozlišení není mizerné, ale grafika je snad z roku 2006. Naštěstí to je největší výtka, kterou k infotainmentu mám; navigace funguje obstojně, byť na data o hustotě provozu zapomeňte; všechno se ovládá relativně snadno.

Kvituji možnost zapnout si kamery okolo vozu – jedna je vpředu, jedna vzadu a po jedné v bočních zrcátkách, takže přehled o situaci kolem auta máte vynikající – jedním tlačítkem. A také možnost si jedním tlačítkem přepnout zobrazení displeje mezi nočním, denním a automatickým.

Když už jsme u displejů, zmíním ten mezi budíky. Je to poprvé, co vidím kompas v moderním autě ukazovat např. kromě východu a severovýchodu také východoseverovýchod, a to má nějakou formu kompasu snad každé dnešní auto s nějakým displejem.

Bohužel ale tenhle displej, a ani ten velký ve středové konzoli, neumí ukázat teplotu převodového a motorového oleje, což by se při jízdě v terénu mohlo vážně hodit. V budících je standardní teploměr chladicí kapaliny. Mám ovšem dojem, že i za ten můžu být rád. [celá zpráva]

Během testovacího týdne jsem Alaskan nemučil tak moc, že by chladicí systém vozu nestačil, nebo že by se snad měla převodovka přehřívat; pokud by se to při mém ježdění dělo, bylo by něco vážně špatně. Jde ale jen o tu informaci, kterou není důvod neukázat.

V úvodu jsem napsal, že špinavý off-road je smutný off-road. Věda, že Alaskan dostanu, jsem s kamarády sedlajícími Jeepy domluvil výpravu do offroad parku v bývalém vojenském areálu v Milovicích. Doufal jsem, že Alaskana dostanu na pneumatikách vhodných aspoň trochu pro jízdu mimo asfalt.

Nestalo se, a tak mi nezbylo, než věřit, že silniční zimní Nokiany budou na sníh a mazlavé bláto stačit. Měly ku pomoci manuálně přiřaditelný pohon všech kol s redukční převodovkou; standardně, na pevném podkladu, je Alaskan zadokolka.

Alaskan není nabušený elektronikou pro jízdu v terénu, kromě standardního ESP má jen asistenta pro sjíždění prudkých kopců a uzávěrku zadního diferenciálu. Na všechno ostatní musí stačit zkušenosti řidiče, v tomto případě nepříliš bohaté, a pneumatiky, dle výše řečeného ne zrovna ideální. Po opuštění bezpečí zpevněné silnice jsem tedy zařadil čtyřkolku a prostě se vydal do hloubi lesa.

Terénní pick-upy mají oproti klasickým offroadům jednu nevýhodu – jsou dlouhé, a to jak rozvorem náprav, tak celkovou délkou. To znamená zejména horší přejezdový a zadní nájezdový úhel; lidově řečeno, pravděpodobnost, že si škrtnete o zem, je větší. A také je náročnější se proplétat mezi stromky.

Velikost Alaskanu však byla problémem jen dvakrát, a to z důvodu nepříjemné blízkosti vzrostlých bříz. Radši, než pak vysvětlovat odřené auto, jsem hledal jinou, prostornější cestu. Kamery kolem vozu jsou mimo asfalt velmi užitečné, když jen pár centimetrů od pravých kol zeje propast nebo číhá kus betonu.

Alaskan projel téměř všechno, co jsem před něj postavil. Velmi účinným se ukázalo ESP. Omezovalo prokluz kol a díky tomu stačilo prostě držet plyn a nezastavovat – a Alaskan se škrábal do kopců s jistotou. Kolikrát to vypadalo, že se už už zastavíme, ale řešení bylo snadné – přidat plyn.

Příliš velkou překážkou byl pro Alaskan jediný kopec. V nejstrmější části měl trochu boční sklon a byl pokrytý mazlavým blátem, takže jsem sklouznul stranou a zastavil se. Viním zejména pneumatiky, kolega s řádným offroadovým obutím podobný problém neměl. A já, když jsem zvolil jinou, méně rozježděnou stopu, jsem se na vrchol dostal bez zaváhání.

Na silnici je Alaskan přesně takový, jak člověk očekává. Trochu neohrabaný, ne zrovna pohodlný a kvůli tuhé nápravě s listovými pery vzadu působí na rozbitých silnicích či starých panelových dálnicích trochu nejistě, trochu vratce.

Pod kapotou „mého“ stroje pracoval vznětový čtyřválec o objemu 2,3 litru, výkonu 190 koní a točivém momentu 450 Nm. Alaskan tedy není pomalý – když člověk šlápne na plyn a chvíli počká, ručička rychloměru putuje k vyšším číslům velmi ochotně. Je však potřeba čekat na převodovku, než podřadí a dovolí motoru na kola řádně zabrat.

Možnost manuální volby kvaltů tuto chvilku do značné míry eliminuje, ale skutečně jsem ji využil jen v terénu, když jsem nechtěl, aby převodovka řadila v nevhodných chvílích. Motor má samozřejmě znatelnou prodlevu turbodmychadla, je to pořád relativně velký diesel ve v podstatě nákladním autě, navíc se dvěma turbodmychadly.

Spotřeba však noční můrou není. Když jsem jel s lehkou nohou po asfaltu a jen na zadní pohon, vídal jsem čísla okolo sedmi litrů, což je na dvoutunový teréňák skvělá hodnota. V terénu jsem na počitadle průměrné spotřeby viděl většinou něco kolem 40 litrů. Ovšem, vůz tam často běžel dlouho na volnoběh; nemá vůbec start-stop. Celkový průměr testovacího týdne byl 10,1 litru na 100 km.

Alaskan není auto, které by si člověk koupil do města. Není to náhrada za dnes populární SUV a crossovery, která má jen trochu chlupatější hruď. Na město je Alaskan příliš velký a neohrabaný, na dlouhé trasy příliš nepohodlný. Je to off-road a na asfaltu se mu nelíbí.

Potřebujete-li auto s korbou, které se v terénu ne že neztratí, ale které tam zvládne docela hodně, Alaskan je autem pro vás. Chcete-li jen v městských ulicích světu sdělit, že jste in, kupte si… třeba Kadjar.