Článek
„Je to model Phoenix, osmikolka, sklápěč. Převodovka je automatická a řadí velice rychle, jako v autě,“ seznamuje mě ředitel marketingu Kamil Košťál s nákladním autem pro převoz těžkého materiálu, do jehož vysoko položené kabiny jsem se vysoukal.
Vůz patří do flotily testovacích aut, která společnost Tatra Trucks půjčuje zákazníkům na vyzkoušení do jejich prostředí nebo je v nich vozí na proslulém testovacím polygonu v areálu kopřivnického závodu. Nic prý nezabírá na potenciálního kupce lépe.
A když přece jen váhá, přesvědčí jej návštěva loni otevřeného Muzea nákladních automobilů Tatra, kde se seznámí s historií automobilky, po Peugeotu druhé nejstarší na světě.
„Když ho dostaneme do rukou, je ztracen,“ říká s nadsázkou generální ředitel společnosti Pavel Lazar, sám velký milovník veteránů.
U Hřenska pomáhá i 40 let stará stříkačka Tatra
Tatra vyrábí vozy víc než 170 let, ovšem je pravda, že první desítky let to byly vozy tažené koňmi, neboť právě za tímto účelem firmu založil kopřivnický rodák Ignác Šustala. Zhotovení prvního automobilu NW Präsident v roce 1897 se nedožil, Tatra ale od té doby pokračuje v rozepsaném příběhu.
Nákladní automobily postupně převážily nad těmi osobními, jejichž produkce zanikla na konci 90. let minulého století.
Kamil Košťál už startuje. Testovací kolos se sklápěčkou se hbitě rozjede z parkoviště, a než se napojí na okružní silnici po obvodu polygonu, řidič se důkladně rozhlédne, zda se zprava neřítí jiný vůz. V areálu, jenž na 60 hektarech nabízí 22 kilometrů speciálních vozovek a pět čtverečních kilometrů odstavných ploch, je totiž stále živo.
Na testovací dráze dostávají nové vozy zabrat.
„Každý výrobce nákladních aut je musí povinně zajet. U civilních provedení 90 kilometrů, u vojenských 140,“ podotýká.
Členitý areál vybudovaný před více než padesáti lety se skládá z terénní lesní části a pak silniční, jejíž součástí jsou dlážděné či kamenité povrchy, a dokonce vodní příkop.
Rakety na známých podvozcích
„Čím více náprav, tím snadněji projedeme. Každé kolo se vychyluje samostatně,“ vyzdvihuje Kamil Košťál přednosti osmi kol, a především unikátní tatrovácké konstrukce podvozku, která je jejím největším klenotem a hlavní konkurenční výhodou.
Ať už jsou kabiny či nástavby jakékoli, z vlastní výroby či dodané externími firmami, stojí na podobném základu. Příští rok to bude sto let, kdy jej uvedl v život legendární konstruktér Hans Ledwinka. Podvozek tvoří centrální nosná roura, k níž jsou všechna kola připevněna nezávisle.
Na světě je nejdelší vůz Tatra v historii. Řidiče pro něj sháněli půl roku
Automobilka své produkty vyváží do více než padesáti zemí světa. Tím nejtvrdším nasazením ale v současnosti procházejí jen několik stovek kilometrů na východ.
„Nemám žádnou radost z konfliktu, to rozhodně ne, ale na druhou stranu cítím určitou satisfakci za práci, kterou tady děláme,“ odpovídá generální ředitel Pavel Lazar na otázku, s jakými pocity sleduje záběry vojenských tater ve službách ukrajinské armády.
Zatímco kabiny i nástavby armádních speciálů mohou být různé a mnohdy na nich logo Tatry chybí, typická konstrukce podvozku se nezapře.
„Považuju ho za naše rodinné stříbro. Poprvé byl použit na osobní Tatře 11 v roce 1923 a stále je to podvozek, který skýtá velké užitné vlastnosti i prostor pro další inovace,“ domnívá se šestapadesátiletý šéf automobilky, jejíž podíl vyrobených civilních a vojenských aut je přibližně stejný.
Loni činil dohromady 1268 vozů. Kromě toho působí v průmyslovém areálu samostatná společnost Tatra Defence Vehicle, která na zakázku vyrábí obrněná vozidla Pandur a Titus.
V tomto roce začínáme plnit kontrakt na 876 logistických vozidel pro belgickou armádu
Spolupráce s ukrajinskou armádou je dlouhodobá. Pavla Lazara potěšilo, že při velké vojenské přehlídce, která se konala loni v Kyjevě k výročí 30 let nezávislosti země, jelo v popředí i několik českých vozů.
„V minulých letech jsme s naším ukrajinským partnerem připravili několik projektů na podvozky pro jejich speciální zbraňové systémy včetně těch, které nejspíš potopily křižník Moskva,“ přibližuje stopy, které Tatra zanechává na bojišti.
Konstrukce podvozku je to, co dělá tatru tatrou. V pozadí obrněnec Titus, který rovněž vzniká v kopřivnickém průmyslovém areálu.
Výběrová řízení na vojenskou techniku se chystají měsíce i roky, takže je předčasné říct, jak se konflikt projeví v podnikání, ovšem poptávku po vojenských vozech to téměř jistě zvýší.
Pavel Lazar může prozradit, že co se týče zakázek pro českou armádu, jedná se o kontrakt na 209 valníkových vozidel, na nějž by mělo napřesrok navázat 80 hákových nakladačů pro převoz kontejnerů.
Poptává 500 zaměstnanců
Ještě před válkou na Ukrajině se Tatře podařilo ve spolupráci s nizozemskou firmou DAF uspět ve významné veřejné soutěži.
„V tomto roce začínáme plnit kontrakt na 876 logistických vozidel pro belgickou armádu. Předpokládám, že je dodáme během tří let. Letos jsme začali stavbou deseti prototypů, které v Belgii procházejí zkouškami. Společně s kontraktem pro německé civilní a vojenské hasiče to považuju za průlom, který nám otevře vrátka do armád zemí NATO,“ věří generální ředitel.
Po dekádě úpadku, kdy si Tatru přehazovali zahraniční majitelé, ji v exekuční dražbě získaly české společnosti
Do čela společnosti nastoupil v polovině roku 2019, kdy už měla za sebou šestiletou ozdravnou kúru, kterou jí dopřáli noví vlastníci.
Po dekádě úpadku, kdy si Tatru přehazovali zahraniční majitelé, ji v exekuční dražbě získaly české společnosti Czechoslovak Group Jaroslava Strnada a Promet Group Reného Matery.
Pavel Lazar dění sledoval zblízka, neboť před nástupem do Tatry řídil osm let společnost Tawesco, výrobce lisovacího nářadí, kovových výlisků a svařenců, která sídlí ve stejném areálu jako Tatra, bývala jednou z jejích divizí a v současnosti významným dodavatelem. Už od roku 2011 je navíc součástí Promet Group, tedy nynějšího spoluvlastníka Tatry.
Kdo chce armádě dodat drony, musí koupit i vojenské tatry
Špatná finanční kondice automobilky hrozila jejím úplným krachem. Pavel Lazar se v pozici generálního ředitele Tawesca dokonce uchýlil k tomu, že tehdy už nevymahatelné pohledávky vůči Tatře řešil tím, že nakoupil asi dvacet jejích vozidel.
„Pohledávky jsem tím snížil asi o 60 milionů korun, umožnilo mi to Tatru asi na tři měsíce nadále podporovat, auta jsme navíc dokázali asi do dvou měsíců prodat,“ vzpomíná.
Společně s René Materou se pak shodli na tom, že má-li automobilka přežít, musí do ní Promet Group vstoupit. Zmrtvýchvstání, které nastalo, podle něj vůbec není silné slovo.
Do Tatry nás lákali už na učilišti. Posílali nás sem na brigády, měli jsme možnost si přivydělat
Dobré ekonomické výsledky posledních let i aktuální poptávka po vojenských vozech vedla k aktuální náborové kampani „Tatra hledá 500 zaměstnanců“.
Mezi nabízené benefity patří mimo jiné náborový příspěvek 40 000 Kč, který obdrží po dvou letech noví pracovníci na výrobních pozicích. Už nyní podnik dává práci zhruba 1300 lidem, dalších 600 pak zaměstnává dceřiná firma Tatra Metalurgie.
Jaroslav Šmigura se vyučil karosářem, ve firmě ho doučili zbytek.
„Do Tatry nás lákali už na učilišti. Posílali nás sem na brigády, měli jsme možnost si přivydělat,“ svěřuje se třiadvacetiletý Jaroslav Šmigura, s nímž jsem se dal do řeči v montážní hale. Vyučil se karosářem, v automobilce pracuje dva roky.
„Mám to blízko z domu, nemusím vstávat brzy a je to Tatra, má to jméno,“ pochvaluje si kopřivnický rodák, jehož strýc a bratranec tu rovněž pracovali.
Všechno pozapínáte a jede to
V Kopřivnici, která má 21 000 obyvatel, je docela běžné, že v Tatře pracují celé rodiny napříč generacemi. Patriotismus tu funguje a průměrná délka zaměstnaneckého poměru činí úctyhodných patnáct let.
„Vyučil jsem se automechanikem v roce 1972 přímo pro Tatru a nastoupil jsem na montáž podvozků,“ říká už zasloužilý zaměstnanec, osmašedesátiletý Jan Hykel.
„Dělal tu brácha, ségra ještě dokonce na šestsettrojkách (osobní Tatra 603),“ dokládá věrnost firmě.
Během let zažil různé éry, různé majitele, stoupající i klesající prodej, ale když má vybrat tu nejlepší dobu, dlouho nepřemýšlí: „Myslím, že nejlepší je to teď.“
Tatra 700 po předsedovi senátu je na prodej v krásném stavu, ale za pořádný balík
Generální ředitel Pavel Lazar se podle svých slov s tatrou poprvé potkal při výletu se základní školou do Kopřivnice a návštěvě muzea. S její technikou se poté blíže seznámil při praxi v oboru mechanik-opravář silničních motorových vozidel.
„Musím ale říct, že jsem chtěl opravovat osobní, ne nákladní vozidla.“
Kroky, které noví vlastníci podnikli pro oživení automobilky, doplňuje Pavel Lazar svým vlastním heslem, že tatra musí být předmětem touhy.
„Akcionáři se mi nejdřív smáli, že je to možné tak u ferrari, ale ne u užitkových vozidel. Teď už si to podle mě nemyslí. Když náš vůz předvedeme komukoli, tak získá přesvědčení, že je v něčem výjimečný,“ domnívá se.
Exponáty v novém muzeu nákladních aut tvoří z větší části vozy ze soukromé sbírky Jiřího Hlacha, jenž se však otevření nedožil.
Pokud pomineme velké, především vojenské či hasičské zakázky, pak jsou doménou firmy „kusovky“, auta na míru pro specifické požadavky zákazníků.
Unikátním kouskem na přání byl například přes 25 metrů dlouhý, v historii firmy vůbec nejdelší vůz pro převoz závitových tyčí, jenž od loňska slouží v hutnické firmě Liberty Ostrava.
Podle marketingového ředitele Kamila Košťála se auta z Kopřivnice nejlépe osvědčí v dolech, lomech nebo třeba při těžbě dřeva. „Pokud zakládáte stavbu, dálnici, developerský projekt a nemáte tam cestu, je tatra v tu chvíli vynikající. Pokud už jste stavbu rozjeli a cestu uválcovali, tak už naše auto nepotřebujete,“ podotýká zástupce firmy, která dvě třetiny produkce vyváží za hranice.
Jak Laurin & Klement školil první české řidiče
„V některých zemích ji ještě moc neznají a musejí nejdřív pochopit, co dovede,“ říká jedenapadesátiletý Zbyněk Řeha, zástupce vedoucího diagnostiky. Nedávno se vrátil z bosenského Sarajeva, kde byl na předváděčce dvou náklaďáků pro lesníky.
„Asi hodinu a půl jsme šli pěšky do kopce a oni nám ukazovali, kde by se mělo druhý den jezdit. Říkal jsem si, že to nic není, jen sem tam bláto. Druhý den ale z kopce pustili vodu, všechno bylo mazlavé a oni si možná mysleli, že to nevyjedeme,“ líčí zkušený pracovník, jenž s tatrovkami procestoval svět.
„Když jsem viděl konkurenční auto, jak to vyjelo, řekl jsem si, že to zvládnu taky. Korbu jsem měl naloženou hlínou a ještě mě schválně zastavili v polovině kopce, jestli se na tom blátě rozjedu, nebo ne.“
A jak to dopadlo? „Tož pozapínal jsem všechno, co tatra má, a jelo to,“ s úsměvem popisuje zaměstnanec, jenž se nijak neliší od spousty jiných v tom, že pochází přímo z Kopřivnice a v Tatře pracuje už od vyučení. Tak jako jeho děda, otec, matka, syn i dcera.