Škodou Octavia Scout po krásách Bosny a Hercegoviny

Doba koronavirová zahraničním cestám příliš nepřála, ovšem ta je – doufejme – za námi. Zkraje letošního července jsem se tedy mohl vydat do Bosny a Hercegoviny – země, do které moc lidí z Česka nejezdí. Alespoň jsem si to myslel.

Protože v Bosně se kromě asfaltu také jezdí po štěrkových silnicích – a klidně to můžou být i relativně důležité spojnice dvou malých měst – vyrazil jsem v nové octavii ve verzi Scout. Jasně, není to zrovna offroad, ale jak jsem zjistil už při prvním krátkém seznámení, s nezpevněnými cestami si umí dobře poradit.

Napěchoval jsem kufr nezbytnostmi k několikadennímu putování po divoké zemi a vyrazil do Budapešti. Tam jsem měl nabrat kamaráda, s nímž odtamtud vyrazíme za dalšími, kteří už v Bosně měli být. Nezáživná cesta po dálnici, řekl by jeden, ovšem u Bratislavy jsem najednou podle navigace měl opouštět směr Maďarsko a zůstat na slovenské straně Dunaje.

K instrukcím navigace člověk musí přistupovat s vlastním rozumem, ale v aplikaci Waze, kterou používám, jsem měl aktivovanou maďarskou dálniční známku. Přesto jsem projížděl – mimo jiné – vesnicí s hezkým, ale sotva slovenským jménem Ňárad po úzké, ale pořád asfaltové silnici. A o chvíli později po malebném a vcelku úzkém ocelovém mostě přes impozantní Dunaj směrem k maďarskému Rábu.

Navzdory pozdní hodině hustým provozem jsem dojel do Budapešti, naložil kamaráda a vydal se dál na jih. Přenocovali jsme a natankovali trochu neskutečně drahé maďarské nafty, abychom dojeli do Bosny. Třebaže na totemu svítila dotovaná cena 480 forintů (tehdejším kurzem 29,62 Kč) za litr, cizinci tankovali za tržní a ta byla 840 forintů (51,84 Kč) za litr. A navíc člověk směl natankovat jen 20 litrů, jak stálo na papíře visícím na stojanu.

Dopoledne jsme si ve frontě na hraničním přechodu připomněli výhody Schengenského prostoru, do nějž má Chorvatsko vstoupit od ledna 2023. Po dalších pár hodinách přichází další podobná připomínka – před bosenskými hranicemi, kde člověk opouští Evropskou unii, je fronta ještě delší, zhruba na hodinu a půl.

Kousek za nimi ale přichází připomenutí, jak neskutečně levná mohou být mobilní data. Na první pumpě kromě doplnění nádrže po 3,75 bosenské konvertibilní marky za litr nafty kupujeme místní SIM karty, abychom se dostali na internet. Za 4 marky máme 15 GB dat. Sice jen na pět dní a bez volání či SMS, ale stejně.

Pokračujeme dále, nejprve po dálnici do Banja Luky. Zde mi octavia přichystala poněkud nepříjemné překvapení – displej hlásil, že je třeba dolít olej. Naštěstí jsme však na internetu objevili pár set metrů vzdálenou prodejnu autodílů a v ní několik lahví oleje, které měly na sobě kromě patřičné normy také loga všech mainstreamových značek koncernu Volkswagen. A nebyly ani tak drahé – litr stál 20 marek, tedy tehdejším kurzem necelých 250 korun.

Po dolití výstražná kontrolka spokojeně zhasla a my se vydali už užšími a notně klikatějšími silnicemi dál na jih, směrem k městu Glamoč. Těsně před ním však odbočujeme doprava a záhy končí věc, kterou neuvidíme hezky dlouho – asfalt.

Posledních zhruba 50 kilometrů jedeme dvě hodiny. Nejprve po krásné šotolině, kde se dá jet i čtyřicítkou. Postupně se však povrch zhoršuje, kromě štěrku jako by byla vozovka občas dlážděná kameny, které zpoza volantu vypadají nepříjemně ostře.

Upouštím tedy vzduch z pneumatik – nejsou ani zdaleka stavěné na jízdu mimo asfalt a nosnostní index pouhých 91 taky neslibuje moc co do tloušťky bočnice – a pomalu se prokousávám lehkým terénem. Octavia v jízdním režimu Offroad nemá sebemenší problém, zabírá všemi koly, jen sem tam, jsou-li dvě protilehlá odlehčená, trochu proklouznou. Na mě je „jen“ volba správné stopy.

Cesta je chvílemi lepší, chvílemi horší, ale pořád zajímavá. Nejsme sice v národním parku ani ničem podobném, přesto jsou hory a lesy kolem úchvatné. A pohled na Veliki Šator, když u jezera pod ním rozbíjíme tábor, jakbysmet.

Druhý den vážně silná a dobrou třičtvrtěhodinu trvající bouře poměrně úspěšně umyla octavii z cesty zaprášenou tak neskutečně, že šla sotva přečíst registrační značka. Můj stan přitom úspěšně prošel nejtvrdší zkouškou, které jsem ho dosud vystavil – uvnitř nebyla ani kapka.

Vydávám se k jednomu z největších lákadel severozápadní části Bosny – národnímu parku Una s vodopády Štrbački Buk. Cestou se zastavuji v Martin Brodu, kde sice brod přes řeku není, zato tu je most, který vypadá jako armádní provizorium. A taky jím je – asi jako býval pražský „rámusák“, nebo dodnes jsou některé Baileyho mosty v Čechách.

Na příhradový most s mostovkou z dřevěných prken se najíždí po hromadě štěrku a písku, udusané léty používání. A když se podíváte pod něj, uvidíte zbytky původního železobetonového mostu, který za války odstřelili. Později ho nahradili tímhle provizorním, snad aniž by tušili, že zas tak provizorní nebude.

Přes most se jezdí do druhé části Martin Brodu a stojí tu proto, že lávku uprostřed městečka nepřejedou auta. Kromě toho se tudy dá hezky dostat k mostu opuštěné železnice, klenoucímu se přes řeku Una mezi dvěma tunely.

Ještě však nemíjím poslední dům a asfalt už nahradily kameny a hlína. Octavia všechno zvládá úplně stejně dobře, a protože je tu i trochu prudší klesání, všímám si zajímavé funkce, kterou má režim Offroad. Asistent pro sjíždění kopců udržuje rychlost, na kterou se rozjedete plynovým pedálem, a je jedno, jestli to je 7 nebo 27 km/h. Funguje do třicítky a činí sjíždění kopců opravdu významně snazším.

Třebaže se tudy teoreticky dá dojet až do města Drvar, kam stejně mířím, na mapě je cesta čárkovaná, a já to tedy radši nepokouším – nechci octavii odřít lak či třeba půl kilometru couvat. Končím tedy na menším bratrovi zmíněného mostu opuštěné železnice. Je stlučený z prken nabarvených na oranžovo a nemá vůbec žádné zábradlí.

Kromě zajímavých cest a mostů mám v oblibě také málo frekventované, ba pozapomenuté hraniční přechody, ideálně taky bez asfaltu. V Česku se bavím tím, že jimi projíždím autem. Takže jsem u Martin Brodu nemohl neodbočit do kopce k silnici, která podle mapy vede do Chorvatska.

Jenže rozdíl mezi Bosnou a Českem je ten, že zatímco u nás si můžu díky Schengenu v podstatě dělat, co chci, na vnější hranici Evropské unie, kterou tahle „čára“ je, to není taková sranda. Tahle cestička tedy sice vede do Chorvatska, ale civilista tudy nesmí projít, takže místo budky s celníkem vidím závoru, velké zákazové značky a kameru, která z chorvatské strany hledí do Bosny.

Přesto je cesta poměrně dobře udržovaná a i prosekaná od křoví, a dokonce je před závorou plácek, na kterém se můžu otočit, abych nemusel těch pár set metrů dolů couvat. Chvilku přemýšlím, jestli na mě dole budou čekat nepříjemné otázky bosenského policisty, co jsem tam chtěl dělat. K vysvětlení, že mě takováhle místa prostě baví, by se možná stavěl dost nevěřícně.

Nic takového se ale neděje – ostatně, hranici jsem nepřekročil a ani žádný zákaz vjezdu neprojel – a vydávám se dál k vodopádům do národního parku Una.

Už cesta k nim ale stojí za to. Poté, co v Orašacu odbočíte doleva a projedete kolem nesčetných nabídek ubytování a domácích medů či marmelád, jedete po docela hezké asfaltce. Není moc široká, ale je kvalitní, takže není problém jet celkem svižně. Střezte se ale přehlédnout malinkou, nenápadnou značku „Kraj asfalta“ – pár metrů za ní vás totiž čeká skok do šotoliny.

Takhle se povrchy vystřídají ještě párkrát – občas se značkou, občas bez ní, takže je nutno mít oči na stopkách – až dojíždím k zelené závoře, kde musím zaplatit 7 marek vstupného. Tedy, spíš vjezdného – cestami v národním parku se smí jezdit autem.

Po krátké jízdě hezkou, třebaže šotolinovou cestou parkuji na louce vedle ostatních aut a už pěšky se vydávám po dřevěných chodníčcích k hučící nádheře. Přicházím a jen stojím a zírám.

Cestou zpátky k autu kupuji místní med se zázvorem – je vážně dobrý a kupodivu ne tak drahý na to, že jsme v turisticky vysoce exponovaném místě – a vydávám se dál na sever cestou, která je už podstatně horší. Octavia šplhá serpentinami, které naštěstí bouře předešlého dne příliš neponičila. Obecně si všímám, že prudký liják zdejším nezpevněným cestám příliš nevadí, naštěstí – a čtyřkolka pode mnou spolehlivě pracuje. Přál bych si lepší pneumatiky, ale ani na silničních nemám problém. Kdyby však bylo bláto, velmi rychle by se to změnilo.

Kolem několika rozpadlých domů projíždím až k asfaltu a vydávám se k Bosanskému Petrovaci nakoupit nějaké zásoby.

Hned na kraji města je supermarket, který jako první, do nějž jsem vstoupil, splňuje definici supermarketu vyřčenou kdysi dávno spolužačkou v mateřské školce. Děvčata si tehdy hrála na supermarket a já – kluk z vesnice, kde člověk přišel do obchodu k pultu místo regálu a o mléko v sáčku požádal paní prodavačku, nebral si ho z chlaďáku sám – nevěděl, co to je supermarket.

„Obchod, kde koupíš úplně všechno,“ zněla odpověď. Tehdy jsem netušil, že do obchodu, kde se dá koupit skutečně úplně všechno, vstoupím až po nějakých třiceti letech.

Grilovací uhlí, hračky, oblečení, boty, sekery a campingové stoličky jsou ještě docela v pořádku. Stejně tak povlečení, ručníky, autodoplňky, elektrické nářadí či nádobí, které nacházím dál. Co jsem však skutečně nečekal, byly vypínače, televize, ledničky a pračky, a dokonce i kachlíčky a gauče. To všechno kromě jídla čerstvého i konzervovaného.

Prostě opravdu všechno a nebyl to hangár rozměrů nedozírných, nýbrž obchod rozměrů běžných i v Česku. Snad jen nabídka pečiva byla poněkud slabší, ale aspoň tu byl i bufet, kde jsem dostal za pár marek docela slušné čevapčiči se zakysanou smetanou.

Vydávám se přes kopec do Drvaru – tedy kopec, v Česku by to byly pořádné hory, když průsmyk, kterým vede silnice, je ve výšce 1031 m n. m. A za ním k jezeru, které by mohlo být zajímavé, alespoň podle mapy.

Zajímavé je i ve skutečnosti, ovšem trochu jinak, než by jeden čekal. Je to přehrada a vypadá dost opuštěně. Do věžičky, v níž tuším něco jako regulaci odtoku, vedou dveře z neskutečně chatrně vyhlížejícího betonového ochozu, na nějž bych sice vstoupit mohl, ale opravdu si netroufám.

Přesto doufám, že zas tak opuštěná ta přehrada není, protože v ní je voda. Ne moc, ale dost na to, aby v případě protržení hráze spláchla celý Drvar až do Jadranu. Pro mě je nicméně výhoda stavu přehrady jasná – můžu svobodně jezdit autem nejen po hrázi, ale snad i dojet skoro až k vodě. To ale radši nezkouším. Přece jen ještě před chvílí opět pršelo, jako by měl skončit svět, a když cestou potkávám spoustu drobných sesuvů kamení ze svahů na silnice, jak pevné asi může být úbočí svahu přehrady?

Přes další, tentokrát už „jen“ 985 metrů vysoký průsmyk mířím k Bosanskému Grahovu, k Šatorskému jezeru nejbližšímu městečku s čerpací stanicí a restaurací, ale bez bankomatu. Talíř plný masa mě nasytil a já se vydal zpátky ke stanu a ostatním kamarádům pod Šator. Ovšem „nejbližší“ v případě Bosny, v níž není zas tak moc rozumně sjízdných silnic, pořád znamená půlhodinu celkem svižné jízdy po asfaltu a pak další půlhodinu po šotolině.

Další den opět sjíždím do civilizace a tentokrát se vydávám na jih. Míjím cosi, co by klidně mohly být krátery po výbušninách. Ostatně, o minová pole není v Bosně dodnes nouze. Je to různě velké, i trochu zarostlé trávou a malými stromky a trčí z toho holé kusy skal.

Není to však pozůstatek války, nýbrž jámy, které vznikly propadem jeskynních systémů vespod. Tato oblast je totiž tvořena zejména vápencem, a když ho podzemní voda vymývá dostatečně dlouho, konečně se zem o pár metrů propadne a vytvoří krajinu poněkud nezaměnitelnou.

Silnice s dobrým povrchem se vine mezi „krátery“ a já po ní jedu směrem do města Livno, kde si na náměstí kupuji k svačině burek s mletým masem a zelím. Tvoří ho „had“ těsta plněného buď touto směsí, anebo třeba čerstvým sýrem, a je to skutečná místní specialita. Navíc vynikající, zejména když ji jíte ještě teplou.

Mířím dále směrem ke vsi Stipanjiči, na jejímž horním konci stojí pomník třem českým vojákům – podplukovníku Nasavrckému, majoru Samcovi a majoru Vávrů. Zahynuli tady v říjnu 1998 nikoliv v boji, nýbrž při nehodě vrtulníku. Pomník má neskutečný výhled - začínám si ale všímat, že to je tady norma - do širokého údolí.

Není to jediný pomník českým vojákům v Bosně. Kromě toho ve Stipanjiči stojí v Bosanské Krupě pomník podporučíku Ivanu Zapadlovi. Zahynul v roce 2001 při výbuchu dělostřeleckého granátu, který zrovna zneškodňoval.

Vydávám se dále kolem Tomislavgradu, malého města pojmenovaného podle dvou Tomislavů, které od sebe dělilo tisíc let. Město tak pojmenoval král Aleksandar I. v roce 1928 podle svého syna, prince Tomislava, a také podle krále Tomislava Trpimiroviće, prvního chorvatského krále, který vládl v letech 910–928 nejprve jako kníže, později jako král a nedaleko odtud byl korunován.

Mířím do Šćitu. Tahle vesnice – kromě toho, že tu stojí františkánský klášter z 15. století a etnografické muzeum – stojí uprostřed Ramského jezera na největším z mnoha a mnoha poloostrovů, které do ní z břehů vybíhají. Ramsko jezero není tak úplně jezero, toto slovo tu používají i pro přehrady. Zaujala mě však neskutečně modrá barva vody, která v přehradě je. A protože byla přehrada zrovna z dobré poloviny vypuštěná, mohl jsem sjet až skoro k hladině.

Proč v ní bylo tak málo vody? Přehrada slouží k zachytávání vody z okolních kopců, když zjara taje sníh. Její hladina tak v průběhu roku kolísá o mnoho metrů.

Přes další horský průsmyk, neskutečně rozlehlou náhorní planinou a několika úchvatnými údolími se vracím zpátky k jezeru Šator a začínám pomalu plánovat návrat zpátky do Česka. Přívěs, který jsem původně měl do rodné země táhnout, nakonec musí odjet později než já. Trochu mě to mrzí, rád tahám přívěsy, ale aspoň ušetřím trochu na dálničních poplatcích.

Bosna je neskutečně krásná země, přemítám, když octavia ukrajuje chorvatské dálniční kilometry za vydatné pomoci Travel Assistu, systému pro poloautonomní jízdu 2. úrovně. Divoká příroda, velmi řídké osídlení, kopce a hory všude, kam se člověk podívá – to vše je opravdu úchvatné.

Jenže úplně stejně by se dala označit za jednu velkou skládku. Neexistuje místo, které by nebylo pokryté odpadky. Jde to dokonce tak daleko, že po jakémkoliv prudkém dešti – během pár dní zkraje července bylo takových i víc, než by se mi líbilo – je na silnici z lesa kromě štěrku a bláta vyplavena vždycky aspoň jedna plechovka nebo kus plastového obalu.

Ruku v ruce s tím jde množství chátrajících domů v různé části rozpadu. Některé mají střechu a vlastně není moc poznat, jestli jsou obydlené, či nikoliv, v jiných už stojí vzrostlé stromy. Navíc to není vlastnost jen venkova. I ve městech potkáte vedle opraveného domu či fungujícího obchodního centra ruiny.

Co na to octavia? Až na jednu poměrně nepříjemnou vlastnost na ni nemohu říci křivého slova. Samozřejmě pořád zůstávají problémy s palubním systémem MIB3, který občas odmítá spolupracovat, či neskutečné množství chromovaných lišt v interiéru, které si vždycky najdou způsob, jak za slunečného počasí házet řidiči do očí „prasátka“.

Schopnosti scoutu pohybovat se mimo asfalt jsou i na silničních pneumatikách víc než obstojné a právě na šotolinové cesty, kterých jsem potkal nepočítaně, naprosto ideální. Podvozek je dostatečně komfortní, ale zároveň umí přitvrdit a nabídnout porci jistoty, kterou ocením při svižnější jízdě. 200 koní dvoulitrového turbodieselu ji příjemně zvládá a nechce za to ani moc paliva. Průměr v Bosně, kde v podstatě pořád jezdím buď svižně, anebo po šotolině, byl 6,1 l/100 km.

Ona poměrně nepříjemná vlastnost je spojená s převodovkou. Sedmistupňové DSG umí řadit hezky hladce i rychle, to bez obav – jen při rozjezdu v režimu D nechává spojku nepříjemně dlouho prokluzovat. Takže auto působí jako vůz s planetovou automatickou převodovkou, z níž vytekla polovina olejové náplně. Jede, ale jako by nechtěl, otáčky odpovídají míře sešlápnutí plynového pedálu, ale ochota vozu se rozjíždět nikoliv.

Takové chování dnes není u dvouspojkových převodovek nenormální, ale protože se mi přesně tohle – s tím převodovým olejem – stalo u dvou starých amerických aut poměrně nedávno, než jsem si na chování octavie zvykl, párkrát mě to dost vyděsilo. Po chvilce však spojka sepne pořádně a vůz jede normálně. Navíc, dokáže to téměř zcela vyřešit přepnutí převodovky do režimu S, jenže to v jízdním módu Offroad, v němž jsem kvůli již vysvětlenému asistentu sjíždění kopců a jinému chování pohonu 4×4 mimo asfalt téměř pořád, udělat nelze.

Scout se ale ukázal jako výborný vůz přesně na takovouto expedici, v níž se plánujete držet silnic a cest a nechcete se pouštět do náročnějšího terénu. Velkou porci dálničních kilometrů jsem v něm zvládl snadno díky všemožným asistentům, noční jízda byla snazší díky výborným světlometům s technologií LED Matrix, a o trochu vyšší podvozek spolu s pohonem 4×4 zase skvěle posloužily, když asfalt skončil.

Zpátky do Prahy se vracím po zhruba třech tisícovkách kilometrů a rovnou začínám přemýšlet, kam bych se do Bosny ještě podíval. Ani zdaleka jsem ji neobsáhl celou, chybí přinejmenším proslulý Mostar, nejvyšší hora Pločno, která má 2228 metrů výšky a až nahoru se dá dojet autem – ale na to už je třeba skutečného offroadu – pohoří Bjelašnica či národní park Sutjeska.

Už teď ale chápu všechny ty, kteří si bosenskou přírodu oblíbili. A vůbec se nedivím, že navzdory tomu, že je Bosna českými cestovateli trochu opomíjená, jsem tam potkal takových lidí spoustu. Nejeli sebou na týden plesknout na pláž, vyráželi v drsně vypadajících a perfektně vybavených offroadech, ale i v normálních autech s pohonem jen jedné nápravy poznat, co je zač ta země, která má sice smůlu s mořem, ale dokáže nabídnout tolik jiné krásy, že na šumící vlny snadno zapomenete.