Svezli jsme se v dakarském speciálu Martina Prokopa. Na plný plyn

Patříte-li k fanouškům Dakaru, jistě ho znáte – oranžový ford Martina Prokopa, přezdívaný Shrek. A možná také víte, že byť příď vozu vypadá jako Ford F-150 a pod kapotou je pětilitr Coyote z Mustangu, příbuznost s modrým oválem tímhle končí.

Přesto Martin Prokop, resp. celý tým MP Sports, s Fordem spolupracuje poměrně úzce. V minulosti jezdil rallye s Fordem Fiesta, které v týmu přezdívají Fiona – podle princezny z filmu o hodném zeleném zlobrovi.

Zlobrem je i osmiválcový závodní offroad; jestli hodným, si ovšem nejsem jist. Martin si do Česka dovezl „civilní“ F-150 Raptor, kterým nám jeho spolujezdec Jan Tománek zhruba ukázal, kudy budeme jezdit na plný plyn.

Trať byla vytyčena v tankodromu, dnes offroadovém polygonu, v Pístově u Jihlavy. Pokud pravidelně jezdíte mimo asfalt, dovedete si představit, co tohle znamená – velké díry, velké louže, prudké kopce.

Normálním offroadem se v takových místech jezdí krokem. My poletíme na plný plyn v závodním autě, které se před sotva pár týdny vrátilo z offroad rallye v Itálii. Nemůžu se dočkat, až vlezu dovnitř.

Pětilitrový osmiválec pro tuto kategorii musí zůstat sériový. Není možné změnit vrtání či zdvih, není možné třeba zvýšit kompresní poměr snížením hlav válců. Co udělat můžete, je namontovat jiné sání komplet až po těsnění u hlavy, a podobně s výfukem.

A co udělat musíte, je instalovat 37mm restriktor. To je hrdlo, které omezuje průtok vzduchu do sání. Takže i když má v mustangu motor Coyote výkon asi 430 koní, ve Shrekovi právě kvůli restriktoru dává jen asi 380 koní. A to i přes fakt, že má upravené sání i výfuk a speciální mapování řídící jednotky.

To příliš nehledí na spotřebu paliva, ale na co nejvyšší výkon. Spolu s autem, které váží hodně přes dvě tuny, a s nutností jet co nejrychleji není spotřeba překvapivá – 45 až 110 litrů na sto kilometrů. Proto taky má Shrek pětisetlitrovou palivovou nádrž a na některých delších etapách to prý je tak akorát.

Když Martin nastartuje, zní motor prostě jako osmiválec se zajímavějším výfukem a zvýšeným volnoběhem. Pod plným plynem to je něco úplně jiného – upravený výfuk vydává velmi ostrý zvuk, který je tak hlasitý, až to bolí, pokud kolem vás auto projede příliš blízko.

Uvnitř to tedy musí být peklo, říkám si, když se soukám do sedačky – i přes svůj rozměrnější trup se do ní zapasuji snadno a sedí se mi celkem pohodlně. A jsem přikurtován pásy tak pevně, že se nemůžu ani zhluboka nadechnout.

Kamera na čelním skle je připravená a já nevím, co mám čekat. Martin včera říkal, že si trať projížděl a že to místy bolí. Pozvracím se před třetí zatáčkou, anebo bude jízda jako v bavlnce? Nikdy dřív jsem v dakarském speciálu ani neseděl, natož abych v něm létal po offroadovém polygonu neřestnou rychlostí.

„Každý den si musíte vytrpět takovouhle část trati, kde to jede pomaličku, bolí to, neubíhá to, musíte se prodírat přírodou,“ komentuje trať, kterou nám předvádí, v kontextu Dakaru. „To, co vidíte v televizi, ty hezké záběry, tam si to užívám. Ale tam, kde se rozhodují závody, to vypadá takhle,“ dodává.

Martin se rozjíždí a záhy přidává plyn. Očima hledám vrcholy zatáček a dívám se, jak nejdál to jde, abych se pokusil aspoň odhadnout, co nás čeká. Zatím to jen trochu hází, ale zatím taky jedeme po relativně rovném povrchu, který by zvládl každý osobák.

A pak to přijde – první pořádný sešup dolů, následovaný ostrou zatáčkou. Obrovský kámen v trati Shrek přeletěl, jako kdyby to byl oblázek, ale mnohem víc mě překvapilo, jak dobře vůz na takovémhle povrchu brzdí.

Druhý prudký sjezd, opět na plný plyn, a přes ještě větší kámen. Tentokrát už to tak hladké nebude, říkám si, a taky nebylo – představte si hodně rozbitý železniční přejezd, který vezmete v rychlosti o chloupek větší, než by bylo vhodné.

Asi tak to působilo, ale ve skutečnosti by v tomhle místě přinejmenším každý druhý moderní crossover nechal olejovou vanu motoru nebo nárazník. Způsob, jakým dvojité tlumiče, vyráběné zakázkově na Slovensku, absorbují neuvěřitelné kotáry, je ohromující.

Neskutečně obdivuji nejen Martina Prokopa, jak dokáže takhle řídit v místech vhodných spíš pro tank, ale hlavně Honzu Tománka, že při takovéto jízdě dokáže Martina ještě navigovat. Udržet blok v ruce a číst v něm a přitom neztratit orientaci a nepozvracet se. Já bych musel hodně trénovat.

Přesto byla jízda blíž pomyslné bavlnce než potřebě si záhy „chlapsky odplivnout“. Sedačka a pásy mě držely na místě jako přibitého. Jen hlava, nezvyklá na takovou jízdu, létala ze strany na stranu a několikrát jsem si dal pořádnou ránu, když jsem terénní zlom nebo díru nečekal.

Co mě překvapilo nejvíc, je fakt, jak málo je z auta vidět po průjezdu kaluží. Pokud jste si už pustili video nahoře, jistě jste si toho všimli – několik vteřin nebylo z auta vidět vůbec nic. Několik vteřin, při kterých Martin ujel několik desítek metrů po úzké bahnité cestě lesem na plný plyn.

Trvalo to asi tři minuty a z auta jsem se vysoukal naprosto nadšený a vděčný, že jsem to mohl zažít, byť jen na velmi krátkou chvilku. Zlobr Shrek je hodný – v rámci toho, kde a jak se pohybuje, samozřejmě –, i když je oranžový a má pod kapotou americký osmiválec.