Článek
Do socialistického Československa se tyto automobily dodávaly hlavně jako podnikové vozy, taxíky nebo služební automobily Sboru národní bezpečnosti.
GAZ-21, jenž byl nástupcem legendárního ruského automobilu Poběda, sice nepředstavoval výkřik moderní techniky, vynikal ale robustní konstrukcí, díky níž dokázal obstát na ruských cestách - necestách, a na svou dobu měl i poměrně komfortní interiér. Nebylo tudíž divu, že volhy šly na odbyt nejenom v Sovětském svazu a dalších zemích východního bloku, ale prodávaly se i na západě.
Prototyp vozu GAZ 21
Gaz-21 se zpočátku vyráběl výhradně jako sedan, teprve v roce 1962 se objevilo i mohutné kombi nazvané Universal.
Pod kapotou se objevovaly zajímavé agregáty. Na samotném počátku to byl velmi starý čtyřválec s rozvodem SV, který měl sice zvýšený objem z 2,2 na 2,4 l a výkon se zvedl ze 37 na 57 kW, ale ani na svou dobu už nevyhovoval. Tak jej v roce 1957 nahradil zajímavý motor o objemu 2,4 litru, který vynikal tím, že měl hliníkovo-litinovou konstrukci. Válce sice byly ze šedé litiny, ale blok motoru byl z hliníku. Kliková hřídel byla uložena v pěti bodech. Výkon byl 52 kW při 4000 ot./min.
Volha GAZ 21 - průhled konstrukcí
Auto ale stále mělo vpředu lichoběžníkovou nápravu odpruženou vinutými pružinami, ale vzadu stále nápravu tuhou s půleliptickými pery. Nádrž byla uložena pod podlahou kufru. Řazení bylo umístěno pod volantem. Carevna byla oceňována hlavně pro komfort a prostornost. Dvě nedělené lavice poskytovaly prostor až šesti pasažérům a daly se snadno sklopit a vytvořit velkorysou lůžkovou úpravu.
Zajímavostí byla omezená série těchto vozů vybavená automatickou převodovkou a osmiválcovým motorem o objemu 5,5 litru (144 kW), jež byla určena pro potřeby sovětských bezpečnostních orgánů. Zajímavostí bylo, že velká nedotáčivost auta, způsobená vysokou hmotností motoru před přední nápravou, byla kompenzována přídavným závažím v zavazadlovém prostoru.
V roce 1968 se na veřejnosti objevil nástupce carevny, hranatý model GAZ-24. O dva roky později vyjela z továrny v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) poslední z téměř 640 000 "jednadvacítek".