Pět šílených konceptů 70. let: Klíny, kam oko dohlédne

Koncepty, které nám automobilky ukazují dnes, se předhánějí v bezpečnosti, ochraně nepozorných chodců, konektivitě k vnějšímu světu a čím dál častěji také v tom, jak skvěle dovedou jezdit samy. V 70. letech tomu ale bylo úplně jinak - automobilky se předháněly v tom, kdo postaví „klínovitější” auto. Tady je pár příkladů.

Carabo, pojmenované i nalakované podle brouků Carabidae, je jedno z prvních aut extrémního klínovitého designu. Jeho autorem je Marcello Gandini, v roce 1968 pracující pro slavnou karosárnu Bertone. Základem je Alfa 33 Stradale, což znamená 230koňový osmiválec, uložený uprostřed.

Carabo bylo plně funkční, ale nikdy se nepočítalo s výrobou, byť malosériovou. Přesto jeho odkaz není nevýznamný - mělo nůžkové dveře, které se později dostaly na slavné Lamborghini Countach, další z děl Marcella Gandiniho. Ostatně, i klínovitý design inspiroval řadu koncepčních i produkčních aut až hluboko do 90. let.

Když se dnes řekne Ferrari, představíme si červenou barvu a dvanáctiválec. Modulo má jen jedno z toho. Červený tu je jen pruh, zato se táhne kolem celé karoserie a není přerušen ani koly. I přední kola jsou totiž utopená v karoserii a zakrytá, takže na první pohled Modulo vypadá jako létající talíř.

Základem je Ferrari 512 a motor - pětilitrový dvanáctiválec - u Modula zůstal uložený uprostřed. Naprosto se ale změnil např. způsob nastupování do auta - vůbec tu nejsou dveře. Místo toho se odsouvá celá přední prosklená část kabiny. Byť je Modulo vysoké jen 94 cm, nastupování asi musel být oříšek.

Že by se v tomto případě Giorgetto Giugiaro inspiroval australskými domorodými zbraněmi? Nikoliv, tvar bumerangu na tomhle konceptu z roku 1972 nenajdete. Co ale najdete, je klínovitý profil, bohaté prosklení a boční okna, která se nedají otevírat celá.

Dveře tohoto auta kupodivu nejsou nůžkové, otvírají se normálně. Nejšílenější tu je asi volant, který je jen obručí. Jeho střed zůstává bez hnutí a jsou v něm soustředěny ovládací prvky vozu a také budíky. Sériově nikdy nebyl vyráběn, ale jediný funkční kus měl značky, a to ještě v roce 2005.

Značka Mazda je nejvíce proslulá Wankelovým rotačním motorem, byť ho nevynalezla, a ani nepostavila světově první auto, které jím bylo poháněné. Fanoušci ji ale milují právě pro vozy řady RX, které jím byly poháněny. A jedním z nich je i RX500, vůz, který se představil na tokijském autosalonu roku 1970 a který zůstal konceptem.

Je na něm zajímavých několik věcí, např. zadní světla, která ukazovala i to, že auto zrychluje, nebo dělená kapota motoru za kabinou, která se otvírala nahoru á la racčí křídla. To nejpodstatnější je ale pod ní - jednorotorový Wankel o objemu 491 ccm, který nabízel 250 koní. Auto vážilo 850 kilogramů.

Praktické městské auto budoucnosti - tak o CX-80, někdy také nazývané FCX-80, hovořila tisková zpráva Toyoty v roce 1979. Tenhle koncept se představil na tokijském autosalonu a jeho hlavní výhodou byl motor vpředu napříč, což vyústilo ve zcela plochou podlahu kabiny.

Vůz měl automatickou převodovku, která se ovládala tlačítky, středový tunel končil mezi předními sedačkami a volant vůbec neměl střed, jak je znám nyní. Byla to jen obruč, skrz kterou se řidič díval na jednoduchý digitální přístrojový štít. Nejpodivnější věcí přesto jsou světlomety - jsou umístěny uprostřed kapoty a mají tři asymetricky situované paraboly.