Nevšední dobrodružství: Škodou Yeti do Senegalu

Odmalička jsem se chtěl podívat do Dakaru, hlavního města Senegalu, jehož polohu jsem uměl lokalizovat ještě dříve, než polohu sousední Bratislavy. Důvodem byla samozřejmě slavná rallye Paříž – Dakar, ve které se československým posádkám kamiónů tak moc dařilo. Ovšem, že pojedu po vlastní ose v roli pilota, navigátora a organizátora v jedné osobě, o tom jsem, pravda, úplně neuvažoval.

Na cestu do Afriky byla Škoda Yeti volbou číslo jedna a nad motorizací nebylo nutno dlouze rozjímat – vznětový dvoulitr ve 110kW provedení je ideál nejen kvůli spotřebě, ale také kvůli vysokému točivému momentu, který vám v písku přijde zatraceně vhod.

Dalšími požadavky byly poloterénní pneumatiky a automat. Automat proto, že koncernové DSG považuji za jednu z nejlepších samočinných převodovek na trhu a AT pneumatiky proto, že vím, jak obrovský rozdíl představují při jízdě mimo zpevněný povrch, což měl být po více jak tři týdny náš denní chleba.

République du Sénegal se rozprostírá na západě Afriky a jedete-li z České republiky autem, čeká vás nejméně 6 300 kilometrů. Jakmile se dostanete dolů do španělského Algercias, existuje prakticky jediná pozemní cesta vedoucí přes Maroko, Západní Saharu a Mauritánii.

Průjezd především posledně jmenovanou zemí je zážitek natolik surrealistický, že na něj do smrti nelze zapomenout. Evropan zhýčkaný Schengenským prostorem odvyknul řešit kdy, jak a kudy se dostat přes hranice s danou zemí.

Ještě nedávno jste pro vstup na senegalské území potřebovali víza, ovšem od 1. května minulého roku se situace zjednodušila v tom smyslu, že na hranicích dostanete množství razítek a podpisů a nic za ně neplatíte. To ale neznamená, že překročení hranic je úplná pohoda.

Naší noční můrou se stala Mauritánie, kde výše zmiňovaná víza potřebujete. Ta by vám za cenu 120 eur na osobu a dobu 30 dnů měli vyřídit na mauritánském konzulátu v Berlíně, kam jsem se narychlo vydal, protože riskovat nějaké problémy zrovna v této zemi se mi nechtělo.

Ale víza jsou pouze jednou z nutností, které na cestě autem potřebujete. Další je například celní potvrzení pro váš vůz Carnet de passage en douane, která rozhodně nejsou zadarmo, a pokud se nevyznáte, neznalost zaplatíte.

Vydat se do Afriky bez schopné čtyřkolky je podobně, jako jít na ryby s pytlačkou - může se vám zadařit, ale výsledek je nejistý a na hony vzdálen od pohody zábavy, kterou by každá jízda autem měla být. Nemluvě o tom, že riskovat „zásek“ je to poslední, oč v poušti stojíte.

Prvních pár tisíc kilometrů naší cesty byla dobře známá rutina směr španělská Asturie, kde jsme byli oba s fotografem už nejméně desetkrát a hodlali zde dva dny odpočívat. Pokud tohle místo neznáte, jde o území mezi Baskickem a Galícií na severu Španělska. Nabízí snad úplně vše, co na dovolené můžete chtít – hory, sníh, vlny, teplo, skvělé jídlo a víno. Jen musíte brát na zřetel, že tady často prší.

Pro člověka se slabostí pro automobily tahle část Španělska nabízí jedny z nejlepších silnic v Evropě a je úplně jedno, jakým vozem jedete. Pakliže německé dálnice platí za etalon kvality, pak vězte, že Španělsko, především cesta do Bilbaa, je naprostý řidičský ráj. Dálniční úsek AP-8 je sice zpoplatněn, nicméně jedná se o několik málo eur a hlavně, tříproudá tepna vedoucí nedaleko baskického pobřeží je asi nezábavnějším dálničním úsekem, jakým jsem kdy jel.

Ze severu Španělska, kde jsme se jali nabírat psychické síly na Afriku, to je dolů k Gibraltaru na trajekt nějakých 1000 dálničních kilometrů. Lodní lístek objednávat předem nemusíte, ovšem je to lepší. Máte totiž jistotou, že až dorazíte do přístavu, nebudete na další volný trajekt čekat pět hodin. Otevřená jízdenka pro dva a jedno auto se zvýšenou výškou o střešní nosič nás vyšla na 258 eur, což se vzhledem k celkovým nákladům zdálo jako přijatelná cena.

Plavba trajektem trvá asi 1,5 hodiny, ale protože posouváte čas o hodinu nazpět, počítáte jen půl hodiny. Během plavby Středozemním mořem vyřídíte pasovku a už tady pochopíte, že čas v Africe opravdu velkou roli nehraje. Fronta je nekonečná, a pokud se nalodíte jako jedni z posledních, klidně počkejte až do samého konce, stejně se jí nevyhnete, ale alespoň si ušetříte úmorné stání a trochu si odpočinete.

Pakliže se do Afriky vydáte vlastním autem, máte o poznání jednodušší situaci, než když nejste jeho majiteli (v tom případě potřebujete francouzsky psanou plnou moc s razítkem). Maročané jsou totiž přísnější než učitel Hnízdo a pořízení s nimi nejí jednoduché.

Hlídají všechno, ale vysazení jsou především na nelegální dovoz aut. Než se dostanete z přístavu ven, musíte vyplnit velké množství nejrůznějších formulářů v arabštině a francouzštině. Ale to je teprve začátek všemožných kontrol a prohlídek, takže si můžete pomalu zvykat. Vše ale probíhá korektně a nanejvýš profesionálně.

První africkou zastávku jsme měli naplánovanou v Agadiru v centrálním Maroku, což je přibližně 800 km cesty od Tangieru, kde nás vyplivnul trajekt. Můžete jet po moderních dálnicích, které však nejsou zadarmo, nebo se proplétat místními naprosto parádními okreskami.

Podle četnosti mýtnic se Maročané patrně dost zhlédli ve Francii, proto se nedivte, že nejexponovanější úseky jsou dost drahé. Dálniční přesun do Agadiru tak vyšel bratru na 65 eur, což už je dost peněz, ovšem po více jak 20 hodinách za volantem ještě rádi zaplatíte.

Investované peníze se vám ale mohou vrátit i v jiné, asi ne úplně očekávané podobě. Maročtí strážci pořádku se vyžívají v aktivitě zvané měření rychlosti radarem. Měří se všude a poctivě. Podle našeho pozorování jde především o jakousi internacionální hru, kde policisté nejraději měří cizince. Naše celkové skóre bylo pět pokut, z čehož jsme dvě usmlouvali, jednu uplatili, u další se policista spokojil s 200 Kč a poslední nás odlehčila o 30 eur.

V Maroku je většina policistů úplatných, jen nesmíte úplatek nabízet vy. Musíte mít v peněžence jen tolik, o kolik si můžete dovolit přijít, sveřepě trvat na tom, že skutečně víc nemáte a hrát tu jejich divnou hru. Pokud by šlo do tuhého, zkuste se vytasit s hodně jetou pěti eurovkou se slovy, že tohle jste ještě vyhrabali. Funguje to…

Ale není to jen rychlost, která je pod drobnohledem. Dalších 70 eur viselo ve vzduchu poté, co ve stoupání z nadmořské výšky asi 50 metrů do nějakých 1100 metrů jsme narazili na dvojici přetížených kamiónů. A když mluvím o přetíženosti, myslím v africkém stylu. Letité stroje si to funěly do kopce nějakých 25 km/h a já za volantem našeho 150koňového expedičního yetiho funěl vzteky a mlžil si přední sklo.

Po téměř hodinové zkoušce nervů se objevil kraťounký prostor na předjetí, ovšem za cenu přejetí dvojité plné. A vzhledem k tomu, že v Maroku opravdu na plnou nehrají, jal jsem se s vědomím kilowattové převahy předjíždět. Má pravá ruka doslova odpálila volič převodovky DSG doprava, zápěstí dvakrát prudce vystřelilo směrem ke středové konzoli a trápení bylo rázem u konce.

Za dalších deset minut nechápavě hledím do obličeje nekompromisně se tvářícímu policistovi, který mi s evidentním potěšením oznamuje, že jsem přejel dvojitou plnou a mám zaplatit 700 dirhamů.

Jasně že jsem zkusil dělat překvapeného a šokovaného, protože jsem si byl jist, že tam uprostřed ničeho mě „hřešit“ nikdo vidět nemohl. Omyl, vážení. Jak jsem při následné hře „za kolik to nakonec bude“ pochopil, v inkriminovaném místě v křoví seděl další příslušník a hříšníky, především turisty, nemilosrdně práskal na dálku vysílačkou.

Nebyl jsem totiž jediný, další obětí byli turisté z Holandska se stejným problémem. Naštěstí vše spravily bonbony, pastelky a omalovánky, co jsme vezli do Senegalu pro místní děti. Mou frustraci dopravák ještě prohloubil tím, že mi při pohledu na množství vezených pastelek suše nahlásil počet jeho dětí. Chudák musí živit deset hladových krků…

Z Agadiru, který je obrovský, vyloženě turistický a k drobným dopravním prohřeškům velmi tolerantní, naše cesta vedla nějakých 2000 km přes Západní Saharu k Mauretánským hranicím. Musím říct, že tahle část Maroka je docela zajímavým místem, třebaže bydlet byste tu nejspíš nechtěli.

Potěší především litr nafty za nějakých 13 korun, benzín vás vyjde cca na 15 korun. Profil silnic lze označit jako jednotvárný, tedy úmorně rovný a zdánlivě nikde nekončící, ale zdejší komunikace zase umějí překvapit například písečným jazykem. Jeden takový jsem trefil ve tři ráno v rychlosti něco málo přes 100 km/h…

Vždycky jsem tvrdil, že i když má yeti houpavější podvozek, jeho směrová stabilita je naprosto příkladná a limitní chování nezáludné. Navíc ani ESP není nikterak horlivé, a pokud se dostanete do složitější řidičské situace, máte prostor na korekci.

Přísahal bych, že jsme se regulérně proletěli, ale možná to bylo šokem, už ani nevím. Každopádně yeti si po dopadu lehce přidřepnul, zavlnil a to bylo všechno. Jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Zastavili jsme asi 100 km před hranicemi s Mauritánií v posledním hotelu a dopřáli si zasloužený odpočinek. Hranice v Africe mají svou otevírací dobu a vyplatí se jezdit zavčas, protože nikdy nevíte, jak dlouho se zdržíte.

Marokánci k nám byli vstřícní, zdržovali nás asi jen hodinu a půl, protože to musíte na policii odevzdat papír, že vaše auto jste za úplatu nezapomněli v Casablance, pak je to zase celník, aby věděl, že nevezete žádný kontraband, pak je to voják a já už nevím kdo další.

Maroko a Mauritánie rozhodně nemají nejlepší vztahy, což zcela jasně dokazuje asi šestikilometrový pás území nikoho mezi oběma hraničními kontrolami. Momentálně je tahle pouštní oblast pod správou OSN, díky níž už není zaminovaná. Okolí sice stále je, takže pokud chcete dojet domů v celku, nezkoušejte hledat lepší trasu.

Tamější genius loci umocňovaly desítky opuštěných aut, přičemž, některé byly hrůzu nahánějící vraky, pozůstatky nešťastníků hledajících cestu minovým polem (jak já měl sucho v krku), jiné byly na zdejší poměry parádní stroje, které jedna nebo druhá strana z nějakého důvodu odmítla pustit na svoje území. Tedy ono se ani není čemu divit, protože na marockých hranicích před námi stálo faceliftované „éčko“ minulé generace s ručně namalovanou gambijskou RZ a jeho „majitelé“ měli docela dost práce s vysvětlováním.

Marocký pohraničník je člověk vzbuzující respekt, ovšem mauritánský voják vydá za dva, možná tři takové - zelený mundůr, hlava ovázaná tak, že vidíte sotva oči, AK-47...

Vojenská kontrola byla důkladná, avšak rychlá, stejně jako ta celní. Z míry nás vyvedli až pasováci, kteří nám oznámili, že naše berlínská víza nejsou platná a že potřebujeme nová, opět za 240 eur. Chlapcům v Berlíně jaksi někdo zapomněl říct, že už půl roku platí pouze biometrická s fotografiemi a otisky vašich prstů. Kruci!

Zkusili jsme menší odpor, ale bezúspěšně. Buď nová víza, nebo se „vrátila s tím zaprášený auto!“ Za nějaké čtyři hodiny jsme stáli na první policejní kontrole v Mauritánii lehčí o 240 eur, ovšem s další moc pěknou samolepkou v pase.

Člověk tak nějak nevnímá všechny sněžné pluhy a silničáře, ale jakmile vidí obrovský bagr, jak z jedné strany silnice přesouvá tuny pouštního písku na druhou, neubrání se údivu. Za jak dlouho ta silnice zmizí? Jak často musí bagristé za volant? Otázek jsem měl opravdu hodně a při profilu silnice jste si i nějakou tu hlubší úvahu mohli dovolit, jelikož případný výlet mimo silnici nepředstavoval vyložené nebezpečí. Jen otravu s vykopáváním auta z písku, což se nám naštěstí nestalo.

Měli jsme tu možnost také vyzkoušet, jak se na hlavní tepně v Mauritánii řeší objížďka. Je to jednoduché, jeď si, kudy chceš, pokud to tvé auto zvládne. Tak o nás ani nešlo, my měli yetiho s AT pneumatikami, který s dostatečnou rychlostí vážně problémy neměl, ale co ty přetížené kamiony? Dokonce jsme si dopřáli pár minut odpočinku a sledovali, jako to místní „tiráci“ řeší. Nechci nikomu sahat do svědomí, nebo snad urazit, ale jejich umění bylo naprosto mimořádné. Poušť, nepoušť, hlavně nezastavit, nezapadnout.

Abych pravdu řekl, doteď nevím, co si o Mauritánii mám vlastně myslet, protože přesto, že se jedná o to poslední místo na světě, kam by člověk jel na dovolenou, nějakým způsobem se mi dostala hluboko pod kůži. Možná je to místními lidmi, s nimiž jsme měli to štěstí se potkat, možná ta její syrovost a tvrdost.

Na každé z kontrol si policisté s vámi chtějí podávat ruce, a když jim kromě předem vytisknuté fiché (kus papíru s vašimi údaji a informacemi o voze, jinak vás na každém checkpointu zdrží 15 minut zápisem), dáte ještě propisku, jste v jejich milosti úplně. Také se vám bez okolků snaží pomoct, poradit.

V Mauritánii žijí tři milióny lidí a 25 miliónů velbloudů, a jelikož jeden velbloud stojí minimálně 1000 eur, asi je všechny vlastní jen několik málo jedinců, jelikož zdejší chudoba je do očí bijící. Dost dlouho jsme si lámali hlavu, jestli ty dřevěné kůlničky, co byly občas k vidění podél cest, jsou na zmiňované velbloudy. Později jsme zjistili, že nikoliv, v nich se normálně bydlí a mnohdy ve větším počtu. Ne, vážně netuším, jak to dávají.

Navíc tu není úplně levně, litr nafty stojí více jak 30 Kč a ani jídlo za hubičku nekoupíte. Ovšem smluvní ceny do značné míry ovlivňoval fakt, že jsme byli cizinci a také naše auto, které ač zaprášené, vzbuzovalo dost pozornosti a místní vybízelo k vyšším cenám.

Mauretánských 900 km podél pobřeží zabralo nějaké dva dny cesty s přestávkou na nocleh, protože v Mauritánii se v noci nejezdí. To byste se mohli potkat s některým z neosvětlených Mercedesů 190E – dobrá polovina všech aut na silnici světlomety prostě nemá.

Pokud o nějakém evropském voze řeknete, že je to vrak, absolutně nemůžete tušit, jak jste se svou definicí vedle. Vozy jezdící v Mauritánii se dají nazývat vraky v pravém slova smyslu. Vzorek pneumatik není podstatný a vlastně ani světla ne, čelní sklo jakbysmet. Takových aut tam jezdí většina a opravdu pěkné auto skutečně vynikne.

Největšímu respektu se těší Land Cruisery a v Nouakchottu jezdí také Range Rovery a občas narazíte i na X6. Proto se netřeba bát kvality nafty, protože třebaže Euro 6 bude mít problém kvůli absenci AdBlue, moderní naftové motory 21. století v Africe rozhodně nezničíte – jen je potřeba s sebou mít filtry na případnou výměnu.

Spotřeba našeho yetiho byla vskutku zajímavým úkazem. Já na hospodárnosti vozu úplně netrvám, ale při tolika tisících kilometrů se začne zajímat asi každý.

Díky severnímu větru, tedy spíše vichru, který nás provázel už od Západní Sahary si dvoulitrové TDI se vstřikováním AdBlue vzalo každých 100 km přibližně 5,5 litrů nafty, takže oblíbené hlášky všech milovníků TDI se zde skutečně v praxi projevily jako reálné. Nejnižší zaznamenaná hodnota byla 3,1 l/100, ale ta vydržela jen pár desítek kilometrů. Co na tom, že zpátky nás tentýž vítr nepřetržitě brzdil a výše průměrné spotřeby mi připomínala 3,5litrový řadový šestiválec, mé E32.

Hranice se Senegalem můžete překročit na dvou místech. Frekventovaný hraniční přechod Rosso vede přes řeku a k dalšímu dojedete přes národní park. My se vydali parkem, protože Rosso je plné všemožných individuí a navíc v Dijamě, jak se tento druhý přechod jmenuje, jsme měli svého člověka.

Trochu jsme také čekali pravé africké safari, ale dostalo se nám akorát brutálně zvlněné polňačky, přes niž musíte letět nejméně 70 m/h, jinak přijdete o zuby a podvozek, a velmi častého výskytu divokých prasat, díky nimž byl let po roletě docela hazard. Každé zpomalení mě osobně strašně bolelo, protože rány do nezávisle zavěšených náprav našeho expedičního stroje byly jednoduše hrozivé. Možná by bylo zajímavé zjistit, jak dlouho by takový povrch zavěšení moderního vozu vydrželo.

Mauritánii a Senegal odděluje řeka a už na hranicích vidíte ten obrovský rozdíl. Rozhodně ne v přístupu úředníků, kteří si nechají zaplatiti i za zvednutí zadku ze židle (my jsme například platili 20 eur za to, že Mauritánec vylezl z kanceláře a oficiálně nás vypustil ze země).

Nicméně voda je život a Senegal je v porovnání se zemí na severu o tolik barevnější a pestřejší, až to člověku vyrazí dech. Vstup do země a veškeré náležitosti jsme měli vyřízené předem přes naši spojku a celá úřední sranda stála 200 eur. Těžko říct, co bylo za co, ovšem fakt, že jsme na hranici byli asi tak hodinu, potěšil i za tuhle cenu.

Senegal je na první dobrou jiná Afrika, člověk má po Sahaře zase pocit, že je v civilizaci. Kromě chlapů se na ulicích vyskytují ženy, mimochodem velmi pohledné a nádherně oblečené. Silnice jsou z kvalitního asfaltu a hladké, všude větší pohoda.

Tedy až na policii, která také tu a tam zastavuje a kontroluje. Jenže na rozdíl od Mauritánců zdejším strážcům jde jen o vaše prachy a nikoliv o bezpečnost. Nás zastavili a obrali o devět eur hned po několika málo kilometrech jen proto, že naše zavazadla nebyla v kufru, ale na zadních sedačkách. A protestovat nemá cenu, vždycky si najdou důvod, doslova si ho vymyslí. A zkuste se hádat v zemi, kde neumíte ani pozdravit.

I přes daleko lepší silnice se v Senegalu cestuje o mnoho pomaleji. Zatímco přes Saharu a Mauretánii jsme měli průměr téměř 90 km/h, tady ani ne 50 km/h, protože na silnicích je prostě moc velký provoz. Pruhy zde neexistují a není problém narazit na řidiče, jenž si myslí, že i protisměrný pruh patří jemu. Ale jde si zvyknout.

Na co si zvyknout nejde, jsou zdejší zpomalovací retardéry vysoké dobrých 30 cm a dlouhé tak metr. Celou dobu jsem si říkal, proč jsou seshora tak vykousané a od čeho. Pak jsem na vlastní oči viděl, jak to jeden naložený kamión nedobrzdil na potřebných 5 km/h a krytem zadního diferenciálu vyrval kus asfaltu. Strašná rána, ale kamioňáka to rozhodně z míry nevyvedlo.

Cíl naší cesty byl u Lac Rose, kde končily všechny africké dakarské rallye. Růžového jezera jsme dosáhli po 90 hodinách za volantem a přibližně 6500 ujetých kilometrech. Strašně jsem se na ten okamžik těšil a o to víc byl zklamán.

Představte si, že pod stromečkem dychtivě rozbalujete dárek a ono v něm není to, co jste si vysnili. Lac Rose je sice turisticky zajímavé místo, ale také plné odpadků a všudypřítomných prodavačů, asistentů a odborníků na všechno v jedné osobě, takže vlastně ani nebyl čas a energie rozjímat a kochat se. Jediný opravdový zážitek z tohoto místa je pro mě ten, že to jezero je fakt růžové.

V Senegalu jsme strávili dalších několik dní a vydali se stejnou cestou nazpět. Tentokrát jsme ale jeli přes Rosso, kde nás opět čekala naše spojka. A kdyby po nás na mauritánských hranicích opět nechtěli 240 eur za víza (na hranicích dostanete pouze jednovstupová, vícevstupová pouze na ambasádě, což jsme nevěděli), byla by to cesta naprosto bezproblémová. Člověk už se ničemu nedivil, všechno bral s nadhledem a i ta ohořelá auta na hranicích s Marokem už nevypadala tak děsivě.

Za 25 dní jsme se Škodou Yeti ujeli 14 500 km s celkovou průměrnou spotřebou 7,6 litru každých 100 km a několik dní v kuse v něm doslova bydleli. Celou dobu si říkám, že ty AT pneumatiky by měly být součástí příplatkové výbavy, protože s nimi se yeti v terénu chová velmi suverénně – na městské SUV.

Senegal je krásná země, ale rozhodně je daleko hezčí mimo velká města. V odlehlejších lokacích potkáte nádherné lidi, kteří se na vás smějí a přitom za svůj úsměv a vstřícnost neočekávají peníze. Musíte však být opatrní, existují výjimky potvrzující pravidlo. Také se nám stalo, že nám skupinka dětí málem zdemolovala auto, protože na ně už nezbyly bonbóny.