Článek
Že by nevidomý řídil auto, je představa poněkud kuriozní – a možná i trochu děsivá. Přesto to Petr Haluška dělá. Na to, jaký má handicap, docela často – a dokonce i za volanty závodních aut. Minulou sobotu si vyzkoušel rallycrossovou Škodu Felicia.
Petr je odmalička fanouškem motorů a všeho kolem aut. Vůbec mu přitom nevadí, že kvůli tzv. zelenému zákalu od narození nevnímá svět očima, nýbrž hmatem a sluchem. Jen svýma rukama dokáže popsat třeba tatrovku a pod dohledem instruktora ji i řídit.
Průlomová novinka. Nevidomí na Lounsku řídili auto za účasti instruktorů
Má za sebou projekt Nevidomí za volantem MyRace 2020 nebo třeba letošní událost v Panenském Týnci, kde se skupina nevidomých pod dohledem instruktorů posadila za volant auta, autobusu či traktoru.
Závodní auto je ovšem úplně jiná úroveň řízení. Jak Petra napadl zrovna rallycross? „Prošel jsem různými disciplínami, jako je těžký offroad, závodní okruhy,“ říká s tím, že chtěl zkusit i něco jiného. Kontaktoval tedy projekt #pujcsifeldu a posadil se za volant jednoho z jejich strojů.
„Mohl jsem vyzkoušet Sedlčanskou kotlinu, což je legendární autokrosová trať, kde se střídá asfalt s šotolinou,“ říká s tím, že v tu sobotu zrovna bylo na trati přítomno ještě něco, a to v množství nemalém – bláto. „Adheze téměř nulová a byl tam okamžik, kdy jsme mysleli, že půjdem ‚na boudu‘,“ přibližuje Petr zážitky.
„Jezdili jsme tam na vytočenou jedničku nebo poloviční plyn dvojky, protože adhezní podmínky byly vážně příšerné,“ pokračuje. „Ta trať, která měří asi jeden kilometr, je i technicky náročná, protože tam jsou i klopené zatáčky, do kopce, z kopce, což se málokdy vidí. Vzdáleně mi to připomínalo horskou dráhu,“ dodává s tím, že ale jeli nanejvýš čtyřicet, pětačtyřicet kilometrů v hodině.
Za volantem strávil zhruba půl hodiny, takže kol spolu s instruktorem Josefem Krohem objeli docela dost. Ten Petrovi samozřejmě říkal, kudy trať vede, kudy má jet. Za půl hodiny se podle Petrových slov docela sžili a ke konci jeli „celkem normálně“.
Pro Josefa Kroha nebylo nové sedět na sedadle spolujezdce v rallycrossovém autě, ale nové bylo, že musel pilotovi říkat úplně všechno, a navíc v pravý čas. Právě zvládnout časování bylo nejtěžší. „Nějaké obavy jsem měl, jak to zvládne, protože jet po asfaltu je úplně něco jiného než po šotolině, navíc ty podmínky, ve kterých jsme se pohybovali, byly extrémní,“ přibližuje instruktor s tím, že čím déle jezdili, tím lépe spolupráce fungovala.
Sobotní zkouška nebyla posledním momentem, kdy Petr sedl za volant rallycrossového speciálu. Už dnes je držitelem rekordního času na kolo mezi nevidomými řidiči na okruzích v Mostě a na Masarykově okruhu v Brně. Sedlčanskou kotlinu plánuje do této sbírky přidat. Myslí si na čas okolo jedné minuty. Vidící piloti tam zajíždějí časy pod minutu, když je hezky.
Nápadů, co dělat dál, je samozřejmě víc. Zahrnují jak Sedlčany, tak i jízdy na offroadových polygonech nebo opět po letišti v Panenském Týnci. Rallycross se mu ale velmi líbí. „Tady se umí řídit auto,“ uznale uzavírá Petr.