Nejlepší auta, která jsme řídili v roce 2020

Rok 2020 byl i pro práci motoristického novináře v mnoha směrech podivný. Ať už z klasických týdenních testů či z předváděcích akcí jsme i letos každý vybrali ty nejlepší automobily.

Navzdory koronaviru toho bylo docela hodně na vybírání, třebaže pochopitelně méně než v předchozím roce. Vybrat jedno absolutně nejlepší auto, jedno nejlepší v rámci luxusních a sportovních „aut snů”, jedno nejlepší dostupné auto a jedno největší překvapení tedy nebylo vždy snadné.

Začněme tedy v naší rubrice abecedně. A zbývá jen dodat, že v roce 2021 našim čtenářům přejeme radostné, bezpečné a bezproblémové kilometry, ať jezdí čímkoliv.

Dobrých aut je na světě hodně a mám dojem, že čím dál víc. Těch nejlepších je naopak velmi málo - a připadá mi, že kvůli nutnosti investic do povinných bezpečnostních technologií a hlavně do elektrifikace čím dál méně.

Přesto jsem v kategorii absolutně nejlepšího auta nemusel dlouho váhat a volím Lexus LC 500 Convertible, za jehož volantem jsem strávil sice jen málo, ale zato úžasných hodin ve Španělsku.

Je to luxusní kabriolet s atmosférickým osmiválcem - takové motory jsou dnes na evropském trhu kriticky ohroženým druhem, takže Lexusu patří obrovská poklona za to, že do LC 500 nedal válců jen šest či dokonce čtyři s párem turbodmychadel.

Dále už nechám promluvit svůj článek věnovaný tomuto autu do hloubky pár dnů po svezení: „Mysl čelí povodni až afrodiziakálního množství endorfinů, úsměv na tváři je maximální a chci koutky roztáhnout ještě víc, chce se mi řvát radostí, že něco takového může ještě v roce 2020 vzniknout a že já to můžu řídit, byť jen na chvíli.”

Nejlepší „auto snů” v mém roce 2020 pro někoho možná autem snů nebude, ale pro jiného klidně být může. A taky jsem letos neřídil žádný skutečný supersport s motorem uprostřed a počtem koní, který by rozkouskovaný do více aut stačil celé menší vesnici. Volím BMW M850i GranCoupé.

Je totiž špičkovým grand tourerem, který dokáže bez mrknutí oka urazit stovky kilometrů na jeden zátah, a když z něj v cíli vystoupíte, nemůžete se dočkat, až pojedete zpátky. Díky 4,4l osmiválci je M850i silná, ale protože to není „plnotučná” M8, není přehnaně tvrdá ve snaze být sportovní za každou cenu.

Grands tours, tedy cesty na dlouhé vzdálenosti, jsou mým nejoblíbenějším způsobem cestování. A ostatně, M850i je tak daleko mimo mé finanční možnosti, že je jedno, jestli stojí miliony tři nebo třicet, takže klidně může být autem snů i pro mě.

Nejlepší auto dostupné široké veřejnosti se opět nevybírá těžko - pro mě to byla jednoznačně Dacia Duster 4x4.

Ano, v interiéru je řada nepříjemných opomenutí a taky to tu je vážně laciné, jenže duster všechny chyby vynahradí svým špičkovým podvozkem. Je schopný s naprostou grácií a jistotou létat po těch nejrozbitějších okreskách rychlostmi, při nichž by se nejeden konkurent doslova rozsypal.

Přidává pohon všech kol, který můžete trochu ovládat, ale i když na něj nesáhnete, funguje výborně. Nemá na karoserii nesmyslné plasty, které snižují schopnosti mimo asfalt. A naopak má kamery kolem auta pro 360° rozhled, plnohodnotné rezervní kolo a veliký kufr.

A konečně, největší překvapení roku 2020. To přišlo až na jeho samém konci v podobě Toyoty Yaris Hybrid, kterou jezdím právě nyní.

Přiznám se, že jsem se na yarise s vidinou stakilometrových přesunů - které jinak mám moc rád - netěšil. Měl jsem strach, že bude slabý, nepohodlný, že bude mizerně svítit a že hybridní pohonné ústrojí bude nepříjemné a nepřinese ani slibovanou nízkou spotřebu paliva.

Nic z toho není pravda. Yaris má v městských rychlostech parádní odpich díky elektromotoru a dá se s ním spolehlivě předjíždět i na okreskách, má pohodlné sedačky se slušným bočním vedením a pohon je hladký a přirozený. A jezdí za 5,2 litru na sto i mým velmi svižným stylem jízdy.

Kromě toho hezky svítí, LEDkové má i přední mlhovky a ve výbavě je adaptivní tempomat včetně aktivního vedení ve středu jízdního pruhu či za autem vpředu. A přestože je to hybrid, má ve standardní výbavě dojezdové rezervní kolo. Mám dojem, že se mi ho za pár dnů vážně nebude chtít vracet.

A proč tu není Jeep Wrangler, Volkswagen Grand California nebo Volkswagen Touareg V8 TDI, které jsem také chválil? Všechna tahle auta mají nějaká větší „ale”. Wrangler Rubicon je sice v terénu stěží porazitelný, přinejmenším v rámci neupravených aut, ale na silnici si všimnete, že není moc prostorný ani pohodlný - je to auto s jediným účelem.

Grand Californii, která váží přes tři tuny prázdná, zase zoufale chybí aspoň šestiválec, ideálně osmiválec pod kapotou. Ne ani tak kvůli výkonu, ale aby vůz dokázal brzdit motorem. A Touareg V8 TDI sice dělá všechno správně, ale pak jsem se svezl s Audi SQ7 a SQ8 TFSI a benzínový osmiválec je prostě lepší.

Vybírat to nejlepší auto, které jsem letos řídil, je věc hluboce subjektivní. Právě v této absolutní kategorii se mohou nejsnáze projevit mé osobní preference a zaměřit se mohu na věci, na kterých mi u auta záleží nejvíc. V mnoha směrech jde tedy o značně jinou disciplínu než v klasickém testu, kterých se na Novinkách dopouštíme každý týden. Tehdy se snažíme vžít do role cílové skupiny, nikoli nutně nás samotných.

Mám rád nevtíravou eleganci a schopnost auta zapojit řidiče do děje. Ovšem nikoli za cenu toho, že si přes všední den vyláme zuby o děravou okresku. Za celkovou atmosféru, ale ještě mnohem více za božsky naladěný podvozek si mé letošní absolutorium zaslouží Alpina B3.

Je to auto neuvěřitelně komfortní, ale i obratné a zábavné na limitu. Například díky účinnějšímu chlazení klíčových prvků vydrží i „týrání” na okruhu, a přitom zvládne být bez problémovým rodinným autem.

Ladiči BMW z Buchloe si mě získali svým pedantským, ale velmi odborným přístupem k autům, která úchvatně kombinují každodenní použitelnost se sportovním jízdním projevem. Až bych málem zapomněl, že ten šestiválec S58 původem z M3 je vlastně také úchvatný. Dieselová verze D3 S je podobně schopná, pokud tankujete raději z černé pistole.

Mezi vozy s vysokou cenovkou si své místo vybojovalo Audi S8. A to zejména opět svým odpružením. Mám rád, když se vozy luxusní třídy snaží zaujmout převratnými technologiemi. Prediktivní vzduchové odpružení vás bude fascinovat na každém zpomalovacím prahu, který doslova vymaže. Přečte si jej kamerou, zvedne karoserii a poté už jen nechá kola zkopírovat nerovnost, jako kdyby bylo přichyceno na drátku.

Tato úroveň vzduchového odpružení se konečně může směle rovnat s ikonickým Citroënem Xantia Activa z roku 1995. Ten díky hydropneumatickému odpružení ve speciální variantě s deseti koulemi uměl zcela potlačit náklony a dodnes suverénně drží rekord ve vyhýbacím losím testu.

Audi k tomu samozřejmě o 25 let později přidává všechnu tu inteligenci a přizpůsobivost, přesto se nelze ubránit nostalgickému okénku a stesku, kam by to bývalo hydropneumatické odpružení mohlo dotáhnout, kdyby se Francouzi na jeho vývoj před pár lety nevykašlali.

Před koncem roku jsem se ještě stačil svézt s novou generací Dacie Sandero. Do svého výčtu jej coby nejlepší cenově dostupný vůz řadím i s jednou podstatnou poznámkou. Až totiž novinku přiveze rumunsko-francouzská značka v lednu na trh, nesmí to české zastoupení přehnat s cenou.

Nové Sandero pravděpodobně bude dražší než dříve, ale pokud zároveň zůstane s přehledem nejlevnější v segmentu, bude vše v pořádku. Nová generace staví na modulární platformě aktuálního Clia, pryč jsou tedy doby, kdy se Dacia musela spokojit se starou technikou.

Díky tomu se novinka řídí konečně jako moderní hatchback, které za poslední roky neuvěřitelně dospívají, co se celkového projevu týče. Stejně moderní je litrový tříválec, auto zůstává nadprůměrně prostorné, uvnitř je podstatně útulnější, kvalitnější a velmi chytře Dacia vyřešila multimédia.

Jde o jednoduché, a přitom kvalitní auto, do kterého si stačí sednout a jet. Svou upřímností si získá i náročnější uživatele, svou přímočarostí zaujme ty méně náročné, kteří chtějí „prostě normální městský hatchback”. Ten je čím dál vzácnější.

Už ona Dacia byla příjemným překvapením, ovšem i letos tuto část našeho malého ohlédnutí věnuji elektromobilu. Zatímco v loňském roce mě Audi e-tron přesvědčilo, že auto na baterie může fungovat jako kvalitně udělané a pohodlné auto pro běžné užívání, letos to zvládlo Porsche Taycan v docela jiné disciplíně.

Ve Stuttgartu totiž zvládli postavit sportovní elektromobil, který se skutečně chová jako dobře udělané sportovní čtyřdveřové kupé. Jakkoli je toto slovní spojení možná bizarní. Vzhledem ke kilogramům navíc a podstatě toho, že jde o elektromobil, jsem původně čekal schopné, nikoli tak obratné a zábavné auto.

Zároveň však taycan poodhalil i další úskalí aut na baterie. Bez zvuku motoru a s neuvěřitelnou efektivitou pohonu je velmi těžké se skutečně bavit na limitu na okruhu. Necítil jsem, že bych měl tak přesný odhad, co se brzdných bodů a výjezdů ze zatáček týká.

Navíc se mi z nevšedního tichého kolotoče udělalo brzy špatně od žaludku, jak tělo nechápalo, co se to děje. Na okruhu tedy jde o specifický zážitek, schopnostem auta to však neubírá.