Nebeským autem do pekla. Rolls-Roycem Dawn na výletě po Čechách

Lucifer bude velmi pravděpodobně jezdit challengerem SRT Demon. Tedy pokud jeho konstruktéry nestihne osud podobný Prométheovu za rouhání. Ale čím by mohl podle vás jezdit bůh, kdyby se chtěl prohánět po čtyřech kolech na povrchu zemském? Podle mne by mohl být jeho první volbou Rolls-Royce Dawn. Jen by se asi dlouze rozhodoval mezi bílou, stříbrnou a bleděmodrou.

Dawn – česky „úsvit“ – je aktuálně nejdražší kabriolet, který si můžete na českém trhu koupit nový. Kousek, který jsme měli půjčený, je na prodej za 8 201 773 korun bez DPH, což činí něco přes 9,9 miliónu s daní. A protože jízda v něm je jako na obláčku, tichá a téměř nekonečně komfortní, vzali jsme ho na místo, kde jsou oblaka maximálně ze síry a místo štěbetání ptáčků se ozývá v hlavách s dostatečnou představivostí sténání mučených duší.

Když jsme si vůz přebrali u dealerství v Pařížské, střecha šla okamžitě dolů; přece si nepůjčujeme kabrio proto, abychom jezdili se střechou, když nepadají trakaře. Během několika momentů, kdy jsme podepisovali dokumenty, se kolem auta srotil početný dav.

A stejné to bylo celý den – lidé se dívají. V tomhle autě nejde jezdit, a už vůbec ne se staženou střechou a loktem přes dveře, pokud člověk nerad budí pozornost okolí. Pořád se na vás někdo dívá – a dost často to je naprostá většina lidí, okolo nichž projíždíte.

Výletním tempem projíždíme Kokořínsko a přijíždíme k Pekelným dolům. Ty nejsou však opředeny mýty o zjevení belzebuba či podobných stvoření. Vznikly v 18. století těžbou písku. „Vybudovat a vytesat ručně takové prostory s touhle klenbou, to musela být práce za trest. Pekelná práce,“ uvedl v minulosti prezident místního motoklubu Jaroslav Kříž.

Je tu dost lidí, přestože je všední den. Rolls není slyšet, jeho dvanáctiválec jen zlehka šumí, ale i tak je ho všude plno – a nejen v metaforickém slova smyslu výše. Vraty, kterými jsme do „pekla“ vjeli s americkým full-size station wagonem z roku 1978, se dawn dovnitř nedostane.

Nacházíme tedy větší vjezd – a ten je zas obestaven plastovými židličkami, v nichž sedí rodinky s dětmi a motorkáři na výletě. Moje snaha „zlomit“ téměř 5,3 m dlouhé stříbrné kabrio do míst, kam by s ním žádný majitel nikdy nejel, dokázala odpoutat všechny oči od smartphonů.

Vyrůstal jsem v paneláku ze 70. let v pokoji, který je půdorysem zhruba tak velký, jako tenhle rolls – lehce přes deset metrů čtverečních. Našroubovat ho do nevelkých vrat není nic pro slabé povahy.

Někteří jen hleděli na vůz, jiní se zájmem pozorovali naše snažení. Těch, kteří ve skrytu duše doufali, že se to neobejde bez šrámu v laku, na který by nestačila má gáže novináře za celý rok, by se asi pár našlo. Naštěstí jsem jim důvod ke škodolibé radosti nezavdal a senzory, které má auto úplně všude, netroubily na nejvyšší poplach.

Tahle auta můžete potkat v Cannes, Monaku, Los Angeles anebo v Pařížské, kde si pomalu plují a vyhřívají se na slunci – a v pohledech kolemjdoucích. Návštěva doupěte motorkářského klubu je opravdu daleko z jejich komfortní zóny stejně jako pohodové projížďky po severních Čechách.

Na některých okreskách mi nedá nevzpomenout si, jak jsem se před několika týdny zamiloval do křesel Mercedesu třídy S kabrio, a že tento dawn tak pohodlné sedačky neměl. A také v něm o poznání více foukalo. Tyto myšlenky však rychle rozeženou vychlazené sedačky za horkého letního dne a rozněžněné pohledy okolí. Je tak nějak patrné, že žádný rolls-royce přes malebné městečko Zákupy nějakou tu dobu neprojížděl.

Kraj v okolí Máchova jezera je k projížďkám se střechou dole jako stvořený, a to i když jedete po hlavní silnici z Mělníka na Českou Lípu. Vnímáte vůni lesů, polí, venkova. I když není zrovna vábná, nebo když většinu té “vůně” tvoří starý diesel před vámi; tak to je s každým kabrioletem.

Večer přijedete domů, zaparkujete v garáži, nalijete si sklenku vína či koňaku, možná zapálíte dýmku – a rozjímáte nad perfektní projížďkou. Vzpomenete na tu partu kluků, kterým jste zlepšili prázdninový den prohrábnutím plynu na světlech – i když to bylo sotva slyšet a v takovémhle autě to není zrovna důstojné, také jste bývali dětmi.

A nezapomenete ani na to, jak dědečkové, cucaje před vesnickým obchodem lahváče, najednou utichli a jen němě hleděli. Vybavíte si naopak slova, že drahá auta budí závist, ale rolls-royce budí obdiv.

Ne tak já. Já jsem ho musel vrátit dřív, než mi skutečně došlo, v jakém autě se to vlastně vozím. Neměl jsem příležitost ho byť na jedinou noc zaparkovat do své garáže (tedy k obrubníku před činžák) a z okna se na něj se sklenkou vína v ruce zasněně podívat...