Nadšenec do veteránů žije svůj americký sen na jižní Moravě

Na domluvené místo srazu se blíží skoro šestimetrový koráb silnic v decentní světle šedé metalíze, se spoustou chromovaných doplňků a nepřehlédnutelnými „ploutvemi“ nad zadními blatníky. „Chtěl jsem vás nabrat něčím jiným,“ omlouvá se čtyřiapadesátiletý Darek Haumer.

„Měl jsem připravený sedan Cadillac DeVille z roku 1959, ale myslím, že mi uchází hadice od topení, protože se z motorového prostoru valila pára. Nechtěl jsem někde zůstat viset, tak jsem se radši otočil zpátky,“ vysvětluje. Zároveň tím dokazuje, že soužití s automobilovými veterány, byť úchvatnými, není tak jednoduché jako s moderními vozy.

Jeho sbírka nicméně čítá pětadvacet aut, tak holt vybral něco jiného. „Tohle je trochu zaprášené,“ tvrdí o náhradním voze, taktéž Cadillacu z roku 1959, ale modelu Eldorado Seville. Navzdory tvrzení majitele auto vypadá, jako by vyjelo z výlohy autosalonu, což ještě umocňují sedačky čalouněné bílou kůží a střecha potažená bílou koženkou. Takto ho vyšperkoval poté, co jej před dvěma lety koupil v USA a nechal dovézt do Pohořelic, kde žije.

Pořídil si jej při své páté a zatím poslední cestě po Route 66. Legendární dálnice napříč Spojenými státy před sto lety spojila Chicago s Los Angeles, měřila skoro čtyři tisíce kilometrů a protínala osm států. Dodnes z větší části slouží jako silnice nižší třídy a zároveň coby skanzen pro automobilové fajnšmekry, jeho atmosféru tvoří stará bistra, benzinky nebo obchody se suvenýry.

Pokud chcete někdejší dálnici projet stylově ve starém autě, je výhodnější si jej v USA přímo koupit než jen draze pronajmout a pak ještě vracet na výchozí místo. Tímto způsobem objevil Darek Haumer i Cadillac, v němž se právě vezeme. „Měl být v pořádku, jenže při první jízdě začal během dvaceti minut ,vařit‘. Nakonec jsme si tam s kamarády půjčili moderní dodávku,“ vysvětluje, jak to při poslední cestě dopadlo. „I když jsem ho nepoužil, přivezl jsem si ho a jezdím s ním tady.“

Místní obyvatelé si už zvykli, že se po jihomoravských okreskách pohybuje nadšenec ve starých amerických kárách. „Myslím, že v Pohořelicích mě už dobře znají. Navíc si tam ameriky pořídila i spousta dalších lidí, kteří se nakazili virem V8,“ směje se v narážce na označení motorů s osmi válci, tedy jednoho z typických znaků silných amerických vozů.

Když ho požádám, jestli by na parkovišti vykoukl kvůli fotce z okénka, šokuje mě tím, že ho stáhne elektricky. „Tohle auto má tempomat, klimatizaci, elektrickou sedačku, stahování oken i dovírání kufru,“ jmenuje výbavu, s jakou už vůz vyjel z továrny. Nezapomeňme, že jsme v roce 1959, kdy se v Československu začaly vyrábět Škoda Octavia a Felicia, u nichž si tehdejší řidiči mohli nechat o bohaté výbavě jen zdát.

Jediné, co do svých aut z dnes již standardních prvků dodělává, jsou úchyty isofix na dětskou sedačku, případně bezpečnostní pásy, pokud již nebyly v základní výbavě. Svá auta totiž nemá, jak sám říká, jen na oprašování. „Jezdíme s nimi kamkoli - na srazy, na dovolenou, na ryby. Na přední i zadní sedačku si sednou tři lidi. Navíc mají obrovský kufr,“ pochvaluje si otec čtyř dětí, z nichž dvě má z prvního manželství a dvě ze současného.

„Spotřeba benzinu se pohybuje kolem šestnácti až sedmnácti litrů na sto kilometrů, u aut s menším objemem motoru třeba dvanáct až třináct. To se dá,“ soudí. „Ty dvě nebo tři plné nádrže za rok se dají přežít.“

Po ekonomické stránce ale napadne současného řidiče také otázka bezpečnosti. „Deformační zóny v té době ještě nebyly,“ uvědomuje si. „Máte sice před sebou spoustu plechu, auta mají velkou hmotnost, ale při vysoké rychlosti by to asi nebylo dobré,“ dumá nad důsledky případné bouračky. „Ale na to nemyslím, to bych nemohl nikam jet.“

Ačkoli tíhne k americkým autům obecně, neuctívá je všechny, naopak je dost vybíravý. „Nejradši mám rok 1959. Nejvíc extravagance, největší ploutve, křídla. Je to láska na první pohled,“ říká o své sbírce, v níž převažuje značka Cadillac.

Na padesátá a šedesátá léta se zaměřuje hodně sběratelů, což není náhoda. Takovou zdobnost a okázalost totiž na amerických autech v dalších dekádách už tolik nenajdeme. Podle jejich sběratele z Pohořelic je to zčásti ústupem od dražšího chromu k levnějšímu a tehdy módnímu plastu, zčásti pak důsledkem ropné krize na začátku sedmdesátých let, která přinesla šetření a příklon k praktičtějším automobilům.

Většinu kariéry pracoval Darek Haumer jako stavbyvedoucí a posléze jako projektový šéf velkých developerských a dopravních staveb. To obnášelo i spoustu cestování na čtyřech kolech, které se mu začalo zajídat. „Čas strávený v autě vám nikdo nevrátí, pro mě je ale už tou nejdražší komoditou,“ vysvětluje, proč začal uvažovat o změně.

V mládí pro něj americká auta znamenala jen zálibu a sen, jenž se zhmotňoval nanejvýš při čtení motoristických časopisů. Kolem roku 2000 poprvé navštívil USA, za týden stihl vánoční New York i Kalifornii. Pak následovala osudná návštěva jednoho srazu veteránů na parkovišti u brněnského obchoďáku, při níž se seznámil s komunitou sběratelů.

Ačkoli tehdy jezdil moderním americkým teréňákem značky Jeep s „plnotučným“ osmiválcem pod kapotou, trošku se za něj styděl. „Bylo mi hloupé narušovat atmosféru srazů novým autem, tak jsem ho nechával někde za plotem a jako myška chodil mezi účastníky, které už jsem postupně znal,“ vzpomíná.

Pak nastal čas si tu pravou ameriku pořídit. Jeho vytouženým kouskem byl Cadillac Eldorado Biarritz, impozantní kabriolet s dlouhou siluetou zakončenou nezbytnými ploutvemi. Pochopitelně z roku 1959. Nakonec jej sice předběhly dva jiné vozy, ale i na něj došlo.

„Pomohl kamarád, který letěl za bratrem do Los Angeles a slíbil, že se tam podívá do inzerátů. Povedlo se to, pár ,padesát devítek' tam na výběr bylo. Zavolal jedné paní, která mu řekla, že se přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, ale auto že má u sebe. Kdysi ho s manželem koupili jako nové a ona by ho teď ráda dala do dobrých rukou,“ popisuje Darek Haumer, jak přišel k vysněnému autu.

Před více než dvaceti lety byl amerických aut na prodej dostatek a pohled na internetové prodejní nebo aukční portály ukazuje, že nabídka je pestrá i dnes. Rozdíl je pochopitelně v ceně a také v tom, že dnes už zachovalou ameriku nekoupíte tak často od původního majitele jako spíše od nějakého sběratele či přeprodejce v Evropě.

Darek Haumer vzpomíná, že dříve se ve velkém vozily přes Švýcarsko a stály pouze desítky tisíc korun. Dnes jsou to spíše stovky tisíc, záleží na technickém stavu. Vzácné a pečlivě zrenovované kousky jdou do milionů. Vzhledem k celosvětové oblíbenosti těchto aut nepřekvapí, že nabídka náhradních dílů, starších i nově vyrobených, je široká. „Sháníte třeba ložisko? Žádný problém. Kliknete a vyjede vám deset výrobců na jedno auto,“ dává příklad.

Už jako majitel několika amerických vozů začal vydávat českou mutaci německého časopisu Chrom & Plameny a každý rok v polovině června pořádá na břehu nádrže Nové Mlýny největší sraz amerik ve střední Evropě. Jeho zkušenosti s auty, která si nechával renovovat, pak vedly k tomu, že si před jedenácti lety sám takovou dílnu založil. Šest až sedm aut ročně je podle něj standard, který se svými mechaniky zvládne. Jak jim postupně koukal pod ruce, leccos se naučil opravit sám.

Občas pomůže i devatenáctiletý syn, jenž některé plastové díly zhotovuje na 3D tiskárně. „Potřebovali jsme vyměnit prasklý výdech ventilace na jeden pick-up z roku 1970,“ vybavuje si sedm let starý případ. „Aniž by syn cokoli řekl, odešel a za půl hodiny ho donesl vytištěný. Byl asi o půl milimetru větší, nešel nasadit, tak zase odešel, za deset minut se vrátil s jiným a strčil ho tam.“

Několik zkušených lidí ho kdysi varovalo, že dokud byly renovace koníčkem, měl kam utíkat od své profese. A pokud se taková záliba stane prací, časem se může zprotivit. Po letech jim dává za pravdu. „S kolegou v dílně jsme vzpomínali na to, že před lety jsme kompletně repasovali motor tak u každého sedmého až desátého auta. Poslední dva roky to děláme u všech. Auta už jsou totiž tak přebraná, že nám na renovace chodí šrot. Je z toho rutinní kovařina, která mě už tolik nenaplňuje.“

Znovu se mu začíná stýskat po stavařině, kterou nikdy tak dočista neopustil. Důkazem toho je motel Eldorado v Mikulově, který si navrhl a sám postavil podle svých představ. Otevřel se před čtyřmi lety a provozní v něm dělá jeho manželka. Několik návštěv USA coby zdroj inspirace se v něm jasně projevuje. Třeba i v takových zdánlivých detailech, jako jsou vlastní vchody do všech přízemních pokojů, u nichž se dá přímo zaparkovat.

Už na parkovišti mimochodem z reproduktorů decentně vyhrává rádio zaměřené na americké fláky padesátých a šedesátých let minulého století. Uchvátí ale především interiér bistra, jenž je esencí Ameriky těchto dvou dekád, jak ji většina z nás viděla nanejvýš ve filmech typu muzikálu Pomáda.

„Pravidelně jezdíme po Route 66 a miluju, když každý den můžeme spát v jiném motelu,“ přiznává Darek Haumer. „Každý rok tam ale létat nemůžeme, tak jsem si řekl, že pro mě bude výhodnější dotáhnout Ameriku sem. V tomhle případě jsem moc ekonomicky nepřemýšlel, jenom srdcem.“

Část nábytku, třeba vysoké červeno-bílé sedačky, si nechal vyrobit na míru, část dovezl přímo z USA. Je toho ale víc, co v typickém bistru té doby nesmí chybět. „Určitě neony, jukebox, kýč na stěnách, které jsou zaplácané vším možným,“ ukazuje na zdi s plakáty a reklamními cedulemi.

„A umaštěná servírka, ale tu tady naštěstí nemáme,“ směje se. Na jídelním lístku amerického bistra převažují burgery, žebírka nebo kuřecí křídla, v tomto případě naložená v marinádě s colou. Specialitou jsou takzvané Cozy Dogs, které Darek Haumer odkoukal přímo na Route 66. Jde o dvojici párků napíchnutou na dřívku a osmaženou v kukuřičném těstíčku. Zkrátka kalorie tu létají po stovkách, což si majitel motelu uvědomuje.

„Američané jedí fakt všechno strašně smažené. Nedávno na to kamarádi při cestě z jednoho srazu vzpomínali. Říkali, že už se těšili z Ameriky domů ne proto, že by jí měli plné zuby, ale na jídlo. Nějakou omáčku, knedlík, něco nesmaženého.“

A to ještě přiznává, že v něčem musel ubrat, protože by to Čechům nebylo po chuti. „V Americe je třeba problém sehnat chleba, který by nebyl sladký. Nápoje přeslazené, ochucená mléka přeslazená. Kdybychom jejich jídla trochu nepřizpůsobili, asi by nám tolik nechutnala,“ poznamenává.

Za dva roky oslaví Route 66 sto let od otevření, u čehož Darek Haumer nesmí chybět. Doufá, že na rozdíl od poslední pocovidové cesty nebude polovina všech atrakcí kolem dálnice uzavřená a že místo dodávky se opět poštěstí projet ji veteránem. „Rád bych si tam poprvé svoje auto dovezl,“ prozrazuje.

Při první cestě, která trvala dvacet dní, zdaleka neviděli všechno, proto další pobyty postupně natahují. „Teď to jezdíme pět týdnů a pořád nějaké nové věci objevujeme.“

Ačkoli se ho často někdo ptá, jestli by chtěl coby milovník „staré dobré svobodné Ameriky“ v této zemi žít, jeho odpověď je záporná. Už třeba kvůli drahé a pro běžného člověka hůře dostupné zdravotní péči nebo kvůli bezpečnosti v některých čtvrtích. „Jsem rád, že žijeme v Česku, oproti Americe je tu bezpečno.“

Zaskočily ho i další věci, třeba jak jsou na tom v USA bídně s ekologií. V supermarketu balí obsluha div ne každou položku do samostatné tašky. „Běžný nákup si tak odnesu třeba ve dvaceti igelitkách,“ říká. „Jedno se ale musí ,Amíkům‘ nechat. Jsou k sobě ohleduplní, vstřícní a pozorní. Měl jsem mnoho příležitostí se o tom přesvědčit,“ tvrdí a svůj vztah k zemi jako takové shrnuje: „Na dovolenou super, jsem rád, že mám kam létat, ale to je všechno.“