Na den řidičem kamazu v pískovně

Je tomu už mnoho let, co jsem s vidinou kariéry profesionálního řidiče skládal zkoušky na řidičské oprávnění skupiny C. Od té doby jsem auto, na které bych „céčkové noty“ potřeboval, neřídil, ale pořád mě nákladní auta baví. A tím spíš ta, která jsou něčím zajímavá, obskurní – nebo prostě jen „ze staré školy“. Pozvání projet se s kamazem, byť jen v uzavřeném prostoru pískovny, jsem tedy odmítnout nemohl.

KamAZ-65115, jak se třínápravový červený drobeček přesně jmenuje, není zrovna novinkou – vyrábí se od roku 1995. Za tu dobu samozřejmě prošel řadou modernizací, a když se na něj člověk dnes podívá, vypadá jako relativně moderní náklaďák.

Vyšplhejte ale dovnitř, a ne devadesátky, ale snad rovnou osmdesátá léta vás vrátí do reality ruských pracovních strojů. Vzduchová sedačka tu je – a na rozbitých „cestách“ pískovny díky za ni –, ale airbag či klimatizaci, nebo i rádio, byste tu hledali marně. Doobjednat se samozřejmě dají. Tenhle kus je ale nemá.

Přístrojový štít je naprosto jednoduchý, a tedy skvěle přehledný. Všimněte si, jak daleko jsou od sebe ovladače uzávěrek jednotlivých diferenciálů a že jeden z nich je otočný. A taky posuvných ovladačů topení i s faktem, že až na ofuk čelního skla nejsou popsané. Co na druhou stranu popsané je, a velmi pečlivě, je schéma řazení.

Devítistupňová manuální převodovka s plazivým převodem a horní a dolní řadou „očíslovaných“ rychlostních stupňů je vcelku normální. Mezi řadami se ale nepřepíná páčkou, nýbrž posunutím celé řadicí páky doprava či doleva podle toho, jestli chcete z dolní řady (obsahující zpátečku, plazivý převod a první čtyři rychlosti) přejít na horní (obsahující pětku až osmičku) či naopak.

Páka se pak vrátí zpátky a můžete vybírat z té řady, na kterou jste přešli. Když nad tím tak přemýšlím, je to intuitivnější než páčka na hlavici. A všimněte si ještě jednoho detailu – nálepka vám výslovně říká, abyste řadili správně. A kupodivu nikoliv rusky.

Pákou hledám jedničku – není to úplně triviální – a pouštím spojku. Musím pro to zvednout nohu i s kolenem, nikoliv nepodobně legendární „buchance“. Rozjíždím se s prázdným autem a všechno všude bouchá a rumpluje. Řadový šestiválec americké značky Cummins má 1100 N.m a desetitunový náklaďák se díky krátkému zpřevodování hýbou ochotně.

Sjíždím k místu nakládky a v měkkém písku zůstávám stát. Kamaz má pohon 6x4 s pevnými uzávěrkami všech tří diferenciálů, takže je zapínám a pomalu se snažím zacouvat tak, aby mohl bagr naložit nějakých sedm tun písku. Chvilku to trvá, ale zrcátky je dobře vidět dozadu, takže couvání není problém.

Odpružení sotva zajetého náklaďáku – na odometru má jen něco přes tisíc kilometrů a stále je na testovacích, „efkových“ značkách – úpí pod nákladem a já jedu zpátky k třídicímu stroji. Téměř dvojnásobná hmotnost je znát a v krátkém výjezdu musím řádně šlápnout na plyn, abych se dostal nahoru.

A pak už couvám po rampě, na jejímž konci budu písek vysypávat – opatrně, abych nenajel autem na rošt, skrz který poputuje náklad –, a s asistencí zkušenějšího vyklápím, co jsem dovezl. Písek padá do stroje, který fůru protřídí na různě velké kameny a kamínky, aby si zákazník mohl vybrat, chce-li jemný písek, či štěrk.

Ještě jedno kolečko, tentokrát už s prázdnou korbou, okolo pískovny. Vydolované jámy jsou plné krásně čisté vody, ve které by se v letním dni hezky koupalo, říkám si, když kolem nich projíždím neklimatizovaným kamazem. Dělám to z jediného důvodu – abych si vůz osahal trochu víc než jen na pár stovkách metrů mezi nakládkou písku a třídicím strojem.

Každým coulem je na něm znát, že je to především pracovní stroj a že pohodlí řidiče tu je, na rozdíl od dálkových náklaďáků a kamionů, až druhořadé. Např. z faktu, že kabina je pevná, nikoliv odpružená.

Anebo z toho, že musím celou nohu zvednout ze země, abych sešlápl spojku, že ta zabírá až nahoře a na malinkém kousku dráhy pedálu a pedál brzdy chce v rychlostech do 30 km/h, kterými se tu pohybujeme, hodně citu, jinak funguje jako přepínač, nikoliv dávkovač brzdného účinku.

Přesto je vzduchová sedačka dostatečně široce nastavitelná, aby si svou míru „houpání“ našel každý řidič a svou šichtu zvládl bez natlučené kostrče. Procvičené ruce ale bude mít až od ramenou – řízení samozřejmě má posilovač, ale volant je gigantický a k jeho ovládání skutečně potřebuji celé paže.

Později si všímám, že v areálu této pískovny stojí docela dost aut bez registračních značek a v různém stadiu rozkladu, ale přesto funkčních. Tu Tatra 815, támhle starší 148, onde zase kus s podvozkem 8x8 a terénními pneumatikami.

Práce zelené osmsetpatnáctky tkví přesně v tom, co jsem zkusil já s kamazem – bagr jí naloží vydolovaný písek na místě, kde je zrovna hromada, a ona ho doveze k třídicímu stroji. Protože se pohybuje výhradně na soukromém pozemku, značky nepotřebuje.

Na to, abych zhodnotil, zda je KamAZ-65115 vhodným nástrojem do terénu či na silnici nebo i k práci v pískovně, mám s náklaďáky příliš málo zkušeností. Troufnu si ale říci, že nadchne zejména ty, kteří chtějí jednoduchý stroj za rozumné peníze. Ať už s ním budou vozit písek, nebo cokoliv jiného.