Na českého emigranta čekal po návratu z Kanady nevídaný poklad

V sobotu se tam uskutečnil jeden z největších veteránských srazů v zemi. Představilo se na něm na třináct set strojů. Mezi všemi těmi krasavci jakoby poněkud stranou, skromně, bez větší pozornosti stála bílá Aerovečka model 500.  Šlo však doslova o poklad, poprvé vystavovaný a naprosto unikátní.

Je to totiž jeden z mála dochovaných vozů z desetidílné série, které Aero na počátku výroby tohoto typu vyrobilo „na zkoušku“, aby stroje poté znovu rozebrali před zahájením sériové výroby. To však už byly aerovky známé jako „cililink“ kvůli typickému zvuku hlavně při startování, které měly ne bílý, ale červený lak. Příběh unikátu, který má sériové výrobní číslo tři, přičemž jednička je v muzeu, Novinkám přiblížil její majitel Jiří Suchomel.

V roce 1966 jako stavař pomáhal kamarádovi se stavbou domku. Když byl dům hotový, kamarád chtěl za pomoc platit třeba ve splátkách, moc peněz neměl. „Odmítl jsem, a tak mi nabídl věcnou odměnu, prý si mám z domu odnést, co chci. Samozřejmě jsem nic nechtěl. Trval však na tom. Když jsme pak procházeli kolem staré stodoly, všiml jsem si pod slámou přední masky nějakého rezavého auta,“ zavzpomínal devětasedmdesátiletý muž ze Žamberka.

Kamarád mu tenkrát řekl, že už je to jen šrot po dědovi, který odveze časem někam do sběrných surovin. „Slovo dalo slovo a já ty rezavé plechy koupil za padesátikorunu. Nikdy jsem žádného veterána neměl, jen mi to bylo líto vyhodit a říkal jsem si, že to někdo možná někdy dá aspoň trochu do kupy. Přišel však rok 1968 a já emigroval do Kanady a na hromadu rezavých plechů a dílů dávno zapomněl,“ popsal.

Když se po devětaosmdesátém začal zase domů vracet, zeptal se ho jednou bratr, co že bude s tím torzem auta. „Vůbec jsem nevěděl, že ho brácha zachránil. Jako emigrantovi mi totiž zkonfiskovali veškerý majetek a o rezavou karoserii na zahradě zájem neměli. Díly brácha poschovával na jiných místech,“ dodal.

Renovace se ujal Michal Kostiha, muž podle Suchomela z třetí generace opravářů zemědělských strojů. „Dělal to, jako by to bylo pro něj. Trval na zachování originálních dílů a pracoval na voze tři roky,“ doplnil Jiří Suchomel.

Jak dodal, objevili i sériové číslo výroby. Původně se domnívali, že na rezem poznamenaném štítku je pětka, nakonec se ukázalo, že je to trojka, a jak až konstatovali i odborníci z Aeroklubu, jde o vzácný stroj z jedinečné série, z níž se bezpečně dochoval vůz s číslem jedna, který je však v muzeu.

„Spolu se synovcem jsme s ní najeli několik desítek kilometrů a opravdu máme z autíčka radost,“ dodal muž, který „šrot za padesátikorunu“ přijel poprvé ukázat do Slavkova.