Milovník aut z časů socialismu si otevřel jejich muzeum, má na ně i svůj servis

Každý, kdo si myslí, že po trabantech, starých škodovkách, wartburzích, žigulících, moskvičích a daciích už neštěkne ani pes, je na omylu. Retro je v módě a veterány si jako připomínku starých časů pořizují vášniví motoristé vlastnící i supermoderní auta.

„Trabanty miluju. V jednom jsem dojel do Istanbulu nebo až do zhruba 1800 kilometrů vzdálené Moskvy. Byla to jednoduchá auta, která s trochou péče a s minimálními schopnostmi odstranit drobné závady dojela v podstatě kamkoli,“ řekl Novinkám čtyřiatřicetiletý Doležal.

Zážitkem pro něj je třeba taková jízda ve škodovce stodvacítce, jimiž kdysi byly přeplněny silnice v Československu. „Už ten jejich typický zvuk při zavření dveří stojí za to. Pak se u ruční brzdy zvedne sytič. Po otočení klíčku v zapalování to vzadu v motoru podivně zabublá a může se tak jako kdysi v sobotu vyrazit za babičkou nebo na chatu,“ uvedl mechanik.

Vášeň pro stará auta v něm v devadesátkách probudil jeho dědeček, když si spolu vyjeli v hnědém trabantu combi na výlet. Michalovi byly jen čtyři roky. První auto prostě muselo být vozidlo značky Trabant. Jmenoval se podle své barvy Žluťas a v patnácti si jej poskládal sám hned z několika vraků.

Později si pořizoval další a další vozy. Některé dostal od známých darem. Byla to auta, která už dosloužila, a oni je nechtěli po nákupu nových dát do šrotu.

Asi nejvíce si na starých vozidlech cení toho, že si je většinou lidé opravovali sami, což v nich podporovalo v České republice tak rozšířené kutilství.

„Kdo by kdysi kupoval novou vodní pumpu do škodovky? Prostě si ji rozebral, vyčistil, opravil a jelo se dál. A dnes? V servisech se auta už neopravují, jen se vyměňují součástky. Když pak má mechanik opravdu něco na autě udělat sám, tak to prostě neumí. Mnohdy je to velmi žalostný pohled,“ míní Doležal.

Všechna svá auta miluje a není schopen vybrat z nich ta, která má nejraději. Na trhu jsou stále i náhradní součástky. Špatně se shánějí jen ty do rumunských oltcitů. Michal má zmapovány autobazary, ale součástky do svých čtyřkolých miláčků si umí sehnat i na vrakovištích.

„Jsou to auta s příběhem. Někdo namítne, že vznikla za špatných časů a měla své chyby. Na druhé straně to tehdy nebyla jen auta, byli to členové rodiny, k nimž se lidé chovali jinak než dnes. Oni se celkově chovali trochu jinak a připomenout si to dobré určitě stojí za to. I proto jsem otevřel svůj Autoarchiv,“ dodal milovník socialistických autoveteránů.