Milión kilometrů, a pořád jezdí. Řídili jsme jedinečnou octavii

Octávií s půl miliónem najetých kilometrů bude v Česku jezdit určitě nemálo. Nám se v roce 2014 dostala na pár dní do ruky jedna, která následně kolovala po dalších motoristických redakcích v Česku.

Na svůj nájezd byla velice zachovalá, měla hezky opravený lak a byla vypucovaná do posledního smítka. Automobil po celou dobu jezdil do autorizovaného servisu, kde jeho provozovatel „nechal” 543 733 Kč, přičemž zhruba 200 tisíc spolkly opravy po menších nehodách. Ostatně přečíst si můžete celý náš původní článek.

Nu a na základě právě tohoto článku se nám v půlce předminulého roku ozvala paní z Vysočiny. Říkala, že v jejich firmě jezdí Octavia 1.9 TDI z roku 2001, která má najeto 940 000 kilometrů. A až bude mít milión, ozve se nám.

Stalo se tak koncem loňského roku a první únorový týden už stojíme v Třebíči před autosalonem a jdeme vyzpovídat samotného majitele a dotyčný vůz si důkladně prohlédnout.

Majitel vozu, Miloš Hajzler první generaci novodobé Škody Octavia pořídil u svého kamaráda, majitele autosalonu Škoda, na jaře roku 2001. Šlo o nesmrtelnou motorizaci 1.9 TDI o výkonu 66 kW a 210 Nm točivého momentu, která při správném zacházení a dobrém servisu dovede neskutečné nájezdy. Třeba milión kilometrů.

Ten ujela zlatá octavia během 14 let, roční nájezd tak v průměru vychází na 71 428 kilometrů. A často to neměla jednoduché: majitel totiž vlastnil kovovýrobu, takže zavazadlový prostor byl zhusta zaplněn desítkami, někdy i stovkami kilogramů železa. A kupovat kombík pan Hajzler nechtěl, protože se mu více líbí auta se splývavou zádí.

Motor je původní, stejné je i turbodmychadlo, čerpadlo i startér. Rozvody se dělaly celkem 9krát, spojka je na autě třetí (každá výměna přijde na 10 tisíc korun). Majitel vozu, s nímž jezdili ještě dva další řidiči, poctivě měnil olej v motoru každých 15 tisíc kilometrů (u prodlouženého, respektive variabilního intervalu předepsaného automobilkou to bylo maximálně 30 000 km), tedy zhruba každé tři měsíce. S autem se nejezdilo do jednoho servisu, střídaly se autorizované i neznačkové.

Miliónová octavia jezdila prakticky denně, často při zakázkách v Praze jela z Vysočiny do hlavního města i třikrát denně. Nejdále byla na Uralu, často jezdila i do Bruselu či do Německa.

Na autě, dodaném v nejvyšším výbavovém stupni Elegance, je vyšší věk znát, některé partie už načala koroze, pravý světlomet je nedbale opraven, stejně jako nárazník. Ale třeba plasty uvnitř vypadají jak po roce používání. Na hlavici řadicí páky už není vidět schéma řazení, jinak je stav stejný jako u některých služebních octáviích po třetinovém nájezdu. Sedadla chrání už druhé potahy, takže čalounění není zničené.

Ukazatel ujeté vzdálenosti ukazuje šest devítek a žádný další údaj už na displeji nenaskočí. Denní počítadlo kilometrů funguje normálně.

Usedáme za volant. Po krátkém nažhavení motor okamžitě nastartuje. Má vyrovnaný chod, otáčky nekolísají, čtyřválec nevibruje. Milión bychom mu rozhodně nehádali. Později, na překrásných okreskách v okolí Třebíče je znát, že pár koní už se za ta léta asi rozuteklo (anebo je to tím, že z Octavie I jsme zvyklí na silnější verze 1.9 TDI), reakce motoru jsou ve středním pásmu malinko ospalejší, byť původní turbodmychadlo reaguje jako nové. Motor je ve skvělé kondici; podle majitele vůz jezdil se spotřebou pět až šest litrů nafty a není důvod mu nevěřit.

Volant má trochu vůli a brzdový pedál se propadá, jinak ale octavia na svůj věk jezdí slušně. Běžné díly, jako tlumiče či ložiska se měnily hned několikrát, jinak ale octavii nečekal žádný větší zákrok. Bouraná byla jen jednou v malé rychlosti. Výfuk už dle očekávání původní není, měnil se ale jenom jednou.

Na svůj věk a na enormní zatížení jde o zachovalé auto, u něhož by stačilo udělat několik mechanických oprav a jezdilo by dál. Jak řekl servisní technik Lukáš Lampíř, on by v případě takového auta jezdil, dokud by startovalo. Majitel jej tak jako tak neprodá: chce si jej nechat a přidat jej ke své sbírce veteránů Tatra a Škoda.