Jak se měří emise? Škoda dala nahlédnout do zákulisí

Emise jsou dnes alfou a omegou vývoje nových a úprav stávajících motorů. Důvodem jsou stále se zpřísňující požadavky na čistotu výfukových plynů i na spotřebu paliva.

Při nesplnění těch prvních vůz vůbec nebude homologován do silničního provozu, u těch druhých zase výrobci ze strany EU hrozí vysoké pokuty. Každá automobilka tak ve svých závodech pracuje na měření emisí, a to jak v laboratoři, tak od loňského roku i ve skutečném provozu na silnicích.

Škoda měří emise v laboratoři v Mladé Boleslavi, kde na to má tři „boxy” - válcové zkušebny, tedy místnosti, kam vjede auto na připravené dynamometry. Ty mají válce, které se otáčejí proti kolům a simulují silnici. To je totiž jediný způsob, jakým lze zajistit, aby všechna auta měla při měření naprosto stejné podmínky.

Měření probíhá při teplotách 23, 14 a -7 °C, ale boxy jsou schopny simulovat teplotu v rozsahu od -40 do 65 °C, a také až do rychlosti „jízdy” vozu 250 km/h. Simulovány jsou i odpory vozu při jízdě, a to brzdnými elektromotory.

Emise se měří samozřejmě z výfuku a podstatné u nich jsou objem a koncentrace škodlivých látek. Měří se množství oxidu uhelnatého, uhlovodíků, oxidů dusíku, metanu a počet a hmotnost pevných částic.

Zjišťuje se také množství emitovaného oxidu uhličitého, ovšem to nesouvisí s emisními normami Euro. Podle jeho hmotnosti ve výfukových plynech se měří spotřeba paliva; v technických datech poté kromě spotřeby v litrech najdete i údaj o vypuštěných gramech CO2 na ujetý kilometr.

Od září roku 2018 se všechna auta v EU měří podle normy nazvané WLTP (Worldwide-harmonized Light vehicle Test Procedure, česky Světově harmonizovaná procedura testu pro lehká vozidla). Její součástí je laboratorní měření a měření na skutečné silnici.

V laboratořích se měří podle nového cyklu, nazvaného WLTC (Worldwide-harmonized Light vehicle Test Cycle, česky Světově harmonizovaný cyklus testu pro lehká vozidla). Ten nahradil zastaralý a nepříliš přesný cyklus NEDC (New European Driving Cycle, česky Nový evropský cyklus řízení), kritizovaný pro obrovský manévrovací prostor, který nechával automobilkám při měření.

Ten trvá 30 minut a z této doby vůz necelých šest minut stojí (a tehdy pomáhá start-stop). Maximální rychlost „jízdy” v něm je 131,3 km/h, vůz „ujede” 23 266 metrů a průměrná rychlost je 46,5 km/h. Je rozdělen na čtyři části, které mají simulovat jízdu ve městě, na předměstí, na venkově a na dálnici; první dvě části tvoří 52 %, druhé dvě 48 % testu.

Kromě tohoto měření auta v rámci WLTP procházejí také testem označovaným RDE (Real Driving Emissions, česky Emise skutečné jízdy). Ten má samozřejmě také svá pravidla a podmínky na to, kdy může a nemůže probíhat.

Jede se v provozu s náhodnými fázemi zrychlování a zpomalování na trase s třetinovými podíly silnic ve městě, mimo město a na dálnici. Průměrná rychlost ve městě se pohybuje mezi 15 a 40 km/h, maximální rychlost je 60 km/h. Mimo město je rozsah rychlostí jízdy 60 až 90 km/h a na dálnici 90 až 145 km/h. U tohoto typu měření však nikdy není možné zajistit stejné podmínky pro všechna auta. Například i kvůli měnícímu se provozu na silnicích či počasí.

K tomuto měření je určeno zařízení, označované PEMS (Portable Emissions Measurement System, česky Přenosný systém k měření emisí). Ten se upevní na záď vozidla a podobně jako v laboratoři nasává a analyzuje výfukové plyny.

Všechno tohle měření je samozřejmě složitější a dražší, než tomu bylo dříve, kdy se používalo NEDC. Proto jsme se zejména v minulosti setkávali s tím, že automobilky buď na čas, nebo úplně omezily nabídky motorů u svých aut. Jednoduše nejprve testovaly ty nejprodávanější varianty, aby jim nevypadly z nabídky.