Článek
U zrodu auta, které nakonec dostalo jméno po populárním čínském medvědovi, byla potřeba konkurovat francouzským vozům jako Renault 4 a Citroën 2CV. Ty – na rozdíl od na začátku 70. let představených Fiatů 126 a o něco většího Fiatu 127 – nabízely za rozumné peníze dost místa pro čtyři pasažéry (a nádavkem také čtvery dveře). Byť za cenu poněkud letité techniky pod kapotou. Na novém fiatu začala automobilka pracovat v roce 1976 a už o dva roky později byly hotové první prototypy.
Vývoj šel rychle i díky tomu, že konstruktéři sáhli do bohaté zásobárny dílů. Dvojici motorů – dvouválec o objemu 652 kubíků a čtyřválcovou devítistovku – si například vypůjčili z modelů 126 a 127.
Pohonnou jednotku umístili v Turíně dopředu napříč, dozadu pak namontovali jednoduchou tuhou nápravu odpruženou listovými pery. Na jednoduchá řešení vsadili i v interiéru, na palubní desce byly jen ty nejnutnější ukazatele a ovladače, zadní lavici tvořilo pár trubek a látka.
Hranatou karoserii jednoduchých tvarů navrhl slavný Giorgetto Giugiaro, který například pro zlevnění výroby použil plochá skla. Výsledkem nebylo žádné „ošklivé káčátko“, ale auto, které za dva měsíce od premiéry – prodejci začali přijímat objednávky již v únoru 1980 – získalo 70 000 objednávek.
Start výroby přitom zkomplikovaly protesty odborářů, kterým se nelíbily plány Fiatu na přesuny produkce mezi továrnami, a při nichž dokonce v listopadu 1979 shořely dvě desítky předsériových pand.
Fiat Panda 4×4
Dvoumilionová hranice prodaných vozů padla po osmi letech v době, kdy už se dva roky vyráběla mírně faceliftovaná verze, připomínající zepředu Fiat Uno.
Interiér Fiatu Panda
Během let se panda dočkala řady modernizací: dostala silnější motory, od roku 1983 se prodávala populární čtyřkolka, ve Španělsku u Seatu se kromě licenčního provedení základní třídveřové verze vyráběla také malá dodávka. Poslední Fiat Panda opustil výrobní linku až v roce 2003, kdy model nahradila podstatně modernější druhá generace.
