Hektický roadtrip: Jedenáct alpských průsmyků za čtyři dny

Už jste o nich jistě slyšeli - slavné alpské průsmyky San Bernardino, Stelvio či San Gottardo. Řidičský ráj, do kterého můžete zavítat, aniž byste opustili tento svět.

Ale můžete jej stihnout během prodlouženého víkendu, nebo si musíte naplánovat týdenní dovolenou? A lze vzít na takový roadtrip společnost, které auta tolik nevoní, aniž by se ukousala nudou?

Podobné otázky mi vrtaly hlavou s výhledem na čtyři volné dny na začátku července. A když se naskytla příležitost půjčit si na takovou akci BMW 230i kabrio, neváhal jsem.

Plán zněl jednoduše - projet zajímavé alpské průsmyky za čtyři dny, ujet zhruba 2500 kilometrů a pokud možno co nejvíc z nich bez střechy. Cílem byla stanovena jistá silnička u italského Lago di Garda, která mi nedá spát už rok.

V nultý den roadtripu - protože drtivá většina mých plánů skončí zpožděním, takže jsme raději vyrazili o den dříve - jsme nacpali kufr novinářského bavoráku campingovým vybavením, židličkou a karimatkou podepřeli polámaný deflektor a vystartovali směrem jihozápadním.

Po noclehu v Německu jsme večer prvního dne vstupovali do Švýcarska, a to trajektem přes Bodensee. Nejvyšší bod trasy během prvního dne nebyl ani tisíc metrů nad mořem, ale druhý den se to mělo změnit.

Prvním skutečným horským průsmykem na trase byl Sustenpass. Přivítal nás krásným asfaltem a cestou širokou dost na to, aby si „naše” dvěstětřicítka pořádně protáhla nohy. Mraky však měly jiný názor a voda na silnici v duchu hesla „Pamatuj, že tímhle autem musíš dojet domů,” držela můj pravý kotník na uzdě.

Vrchol Sustenpassu se místo panoramat představil sedmi stupni nad nulou a hustou mlhou. „Tohle je asi nejhustší mlha, jakou jsem kdy viděla,” komentovala neslavnou situaci posádka.

Přes Grimselpass, který měl potenciál být zajímavý, ale s výhledem i teplotou stejnou jako na Sustenpassu jsme se na něm ani nezastavili, vedla trasa na Furkapass. Nikoliv překvapivě, byl na tom s počasím velmi podobně.

Drobný rozdíl ku prospěchu věci tu přesto byl - déšť ustal, takže jsme mohli stáhnout střechu a ve svetrech dojet na jeho vrchol. Během pár kilometrů to byl třetí průsmyk s výškou přes dva tisíce metrů.

Výjezd na Furkapass vedl krásnou širokou silnicí. Sjezd z něj směrem východním nám však dal ochutnat úzkých a rozbitých alpských silniček, kterých byl zbytek roadtripu plný.

Každý metr vozovky s jinou šířkou, každá slepá zatáčka s rizikem divoké motorky či dodávky v protisměru; tohle je pořád hlavní silnice, na které se dají potkat i kamiony. A aby toho nebylo málo, místo svodidel nás dělily od záhuby v propasti jen malé patníky.

Na Furkapass navazuje Passo del San Gottardo, česky Gotthardský průsmyk. Možná ho znáte - relativně nedávno se tu otevřel nejdelší železniční tunel světa. Autem ho můžete přejet třemi způsoby - dálničním tunelem, hlavní silnicí a starou cestou, postavenou na počátku 18. století.

Ta je dlážděná, zdaleka nejklikatější a se zdaleka nejřidším provozem - a pokud už na ní někoho potkáte, je to většinou nadšenec, který si přijel tuto trasu užít, stejně jako vy. Anebo stádo krav, které na vozovce odpočívá, protože je to jedna z mála relativně rovných ploch v jinak prudké klesající silnici.

Ano, klesající - chcete-li po klikaté dlážděné cestě stoupat, musíte San Gottardo jet od jihu na sever. Nejsem si ale jist, zda je o co stát, svižně se tu jet nedá nejen kvůli dobytku. Povrch vozovky sice nemá výmoly jako pražské dlážděné ulice, ale je opotřebovaný a velmi hrubý.

V údolí jsme vzali zavděk dálnicí a okolo města Bellinzona - rozhodně stojí za návštěvu pro své historické centrum a tři pevnosti, zapsané v seznamu UNESCO - zamířili k průsmyku San Bernardino.

Zde je nutné uhnout z hlavní trasy včas a po silnici č. 13 stoupat už od městečka Mesocco. Dlouho se vine lesem, a pokud stoupáte od jihu jako my, každá zatáčka je jiná. Všechny mají společný kvalitní asfalt a opravdu velmi řídký provoz, protože i pod tímto průsmykem vede rychlostní komunikace.

Stoupání na Passo del San Bernardino si troufám označit za jednu z nejkrásnějších částí roadtripu. I pro horské jezírko, které na vás čeká v sedle ve výšce 2066 metrů nad mořem.

Ráno třetího dne jsme vyráželi rovnou do kopce - z městečka Filisur na Albulapass. Stoupání je místy náročné kvůli úzké silnici, ale potkáváte železnici, stoupající smyčkami a viadukty a projedete několika malebnými vesničkami. A nahoře na vás čeká široké údolí s krásnou asfaltkou.

Přes Ofenpass či Pass dal Furno místním zvukomalebným jazykem - retorománštinou, kterým vede krásná, ale bohužel velmi frekventovaná silnice, jsme se konečně blížili k průsmyku, který Top Gear označil za nejlepší řidičskou cestu na světě.

Passo dello Stelvio je s 2758 metry nadmořské výšky druhý nejvyšší průsmyk s asfaltovou cestou v Alpách. Od severovýchodu na něj stoupají desítky vraceček a na druhé straně další spoustou vlásenek klesáte do města Bormio.

Zní to zajímavě, ale ve skutečnosti byl Stelvio pass obrovským zklamáním. Neměl jsem přehnaná očekávání, daná reklamou, kterou mu kdysi udělal Top Gear - na téhle silnici jsou téměř jen vracečky, a přiznám se, že tohle mě nebaví.

A taky, a to hlavně, to v průsmyku vypadalo jako pod pražským orlojem v nejvyšší turistické sezóně. Motorkářů i cyklistů hejna, sem tam autokar, klestící si cestu místy, kde se mají problém vyhnout dvě osobní auta.

Kdybychom na Stelviu nebyli v sobotu, mohlo to možná jinak, ale jiné průsmyky ve stejný den plné provozu nebyly.

Cesta dál vedla přes 2621 metrů vysoký průsmyk di Gávia. Vede jím silnice rozbitá a tak úzká, že každou chvíli musíte před zatáčkou použít klakson pro případ, že by někdo jel proti vám.

Výstup nahoru z městečka Santa Caterina je omezen rychlostí 40 km/h právě z tohoto důvodu. Zajímavost silnice svádí přišlápnout plyn, jenže zpoza skály se každou vteřinou může vyřítit neohrožené piaggio.

Šestnáctiprocentní klesání z tohoto průsmyku je na tom úplně stejně s přehledností. Jen s tím rozdílem, že se plynu jen dotknete na výjezdu ze zatáčky, víc není třeba. Zbytek trasy používáte motor k brzdění, abyste neuvařili brzdy. Jen volíte kvalt podle toho, jak rychle chcete jet.

V následujícím, ten den už naštěstí posledním průsmyku del Tonale jsem si uvědomil hořkou pravdu, která člověku v placatém Česku nemůže dojít. Horské průsmyky jsou sice fajn, ale pokud se chcete někam dostat rychle, budou řádnou osinou.

Chtěli jsme konečně dojet do kempu, otevřít si pivo a vydechnout. Protože nejsem uvyklý náročné jízdě průsmyky velehor, dávala mým smyslům pořádně zabrat. Mám hory rád, ale přeci jen žiju v Praze a vrchol mé běžné jízdy po horách je jesenický Skřítek, který je sice skvělý, ale proti Alpám to je procházka parkem.

Detailní verze plánu cesty zněla: „Tudy zhruba pojedeme a budou tam zatáčky a bude to super,” takže místa pro přespání jsme hledali za pochodu. Na severním konci Lago di Garda jsme natrefili na kemp, který snad byl českou enklávou. Při procházce po břehu jezera bylo slyšet víc kytaru a český zpěv či hubování nezbedným dětem v mateřském jazyce než italštinu.

Brzkého rána jsme se tedy sbalili a přes Strada della Forra, zmíněnou zajímavou silničku, která mi už dlouho nedá spát, ale kterou si nechám na jindy, vyrazili zpátky domů. Cestou nás čekal jedenáctý a poslední, Brennerský průsmyk, byť projížděný po dálnici.

Plni zážitků a unavení jsme po 2 238 kilometrech a téměř 35 hodinách čistého času jízdy dorazili do Prahy. Takže ano, za čtyři a kousek dne můžete projet krásných alpských průsmyků i víc, než chcete, a sem tam i nějaký otravný, pokud se nevyhnete Stelviu.

Potřebujete na to malou a silnou zadokolku s opravdu, ale opravdu dobrými brzdami. I když jsem z většiny kopců brzdil hlavně motorem, kdyby měla půjčená 230i normální, stříbrná kola, po návratu by byla celá tmavošedá od sazí z brzdových destiček.

Nerad jsem ji v pondělí ráno vracel; špinavou a unavenou, ale věřím, že šťastnou. Protože i já jsem byl šťasten a auta jako 230i cabrio tu jsou proto, aby dělala milovníkům řízení radost.

Auto bylo skvělé možná hlavně v tom, jak samozřejmý je pro něj mrštný a přesný pohyb i neznámým prostředím. Jak s ním dokážete trefit každou zatáčku, škvíru mezi divokou dodávkou a skálou i parkovací místo v obchoďáku přesně tak, jak chcete.

Nemůžu napsat, že mě bavil úplně každý z těch 2 238 kilometrů, a netroufnu si ani říci, zda jsme bez střechy ujeli víc než půlku. Zcela jistě jsme neobsáhli všechny zajímavé alpské průsmyky, ale už jen pro San Gottardo a San Bernardino stál tenhle roadtrip za to.