Exkluzivně: na trati v Goodwoodu za volantem vzácné Carrery GT

Jdeme parkem na večeři a PR-šéfka divize Porsche Central & Eastern Europe mi říká, že zítra budu do slavného goodwoodského kopce, dějiště závodu do vrchu, řídit Porsche Carrera GT. „To je skvělé, to je mé auto snů,” odpovídám, ale stále tomu zcela nevěřím.

Druhý den ráno jsem stále bez jistoty, že se s tímhle exkluzivním hypersportem, posledním svého druhu, skutečně svezu. A že budu moct i trochu víc šlápnout na plyn. O několik hodin později mi ale chlapík v košili Porsche Motorsport vrazí do ruky klíčky a řekne, ať se připravím. Štípu se do předloktí, abych se ujistil, že bdím, že se mi to nezdá.

Nezdá. Tlačítko na klíči odemyká dveře a já se soukám do kabiny, abych na sklo připravil kameru pro svou jízdu do vrchu. Chlapík se vrací a ptá se, jestli jsem už Carreru GT řídil.

Protože mi bylo čtrnáct, když přišla na svět a novináři měli šanci se s ní svézt, odpovídám, že nikoliv. Že jen vím, že karbon-keramická spojka kouše a že nová stojí 360 tisíc korun, kdyby se mi náhodou podařilo ji spálit.

O několik minut později startuji - nehledejte tu tlačítka, tohle auto je patnáct let staré, takže normálně zasunete klíč do zapalování a otočí se s ním. Startér s 5,7l desetiválcem točí déle, než je člověk zvyklý i u podobně velkých motorů, a pak agregát naskočí s vyštěknutím k 2 500 otáčkám.

Ještě nikam nejedeme. „Pokud jsi nikdy nejel Goodwood, zjistíš, že to obnáší spoustu čekání,” říká instruktor a má pravdu - než od startu motoru před domem velkovévody z Richmondu, na jehož panství se Festival rychlosti koná, přejedeme startovní čáru, uplyne dobře dvacet minut.

Kolona před námi se dává do pohybu a já pomalu uvolňuji spojkový pedál v očekávání, co se bude dít. Spojka zabírá až nahoře a nestydím se říci, že je buď sepnutá, nebo rozpojená, a nic moc mezi tím.

Nikdy jsem neřídil auto, ve kterém by byla nutná takhle jemná práce se spojkou při rozjezdu. Plynu se nedotýkám, protože nechci spojku spálit, a tak jen levou nohou nechám auto se pomalinku rozjet. Zvenčí to jistě vypadá, jako bych byl na první lekci v autoškole.

Když už se rozjedete, máte se spojkou v podstatě vyhráno. Obsluhovat ji za jízdy během řazení je nepoměrně jednodušší a je třeba si jen zvyknout na to, že jakmile uvolníte pedál plynu, otáčky okamžitě spadnou na volnoběh. To znamená, že musíte buď přeřazovat s meziplynem i na vyšší kvalty, anebo musíte řadit vážně rychle.

Motoru se v nízkých otáčkách nelíbí - jak by taky ano, když původně, na začátku 90. let, vznikal pro formuli 1 a pak na konci 90. let měl být v prototypu pro Le Mans, ale z obojího sešlo, a tak zůstal Carreře GT. Při jízdě po trati ho tedy nechávám vytočit trochu výš, kde se jeho chod zjemní a jeho zvuk začne nápadně připomínat třílitrové desetiválce z F1.

Jedeme ve volném konvoji s ostatními Porsche, takže nejedu příliš rychle. Protože mi ale rozjezd před startovní čárou trval déle, mám před sebou aspoň trochu místa na to, aby se Carrera GT podívala aspoň nad sto kilometrů v hodině.

Zůstávám na druhém či třetím kvaltu, aby si v rychlosti okolo 120 km/h, které jsem na rovince dosáhl, mohl i motor trochu zazpívat. Karbon-keramické brzdy jsou sice studené, ale zhruba 1,4 tuny váhy auta i tak dokážou zpomalit velmi přesvědčivě.

Uvědomuji si, jak normální to celé je. Za jízdy spojka není ani zdaleka tak nekompromisní a citlivý plynový pedál i bleskurychle na něj reagující motor činí meziplyny vážně snadnými. Změny kvaltů za jízdy trefím krásně snad všechny, i díky tomu, že kulisa řazení je přesná a má krátké dráhy.

Odpružení sice je tvrdé, ale není kamenné. Uvnitř je místa dost málo, ale necítím se stísněně. Volant má tenký věnec a žádné nesmyslné zploštění. Řadicí páku s hlavicí z lakovaného bukového dřeva mám hned u pravé ruky. Je mi tu vážně dobře, 1,86 km dlouhá trať ubíhá a já si užívám každou zatáčku, každé přidání plynu.

Projíždím cílovou čárou. A pak se zastavíme v kopci kousek za cílem - a na mě je se znova rozjet. Jen několik metrů za mnou číhá karbonový přední nárazník 918 Spyderu a vážně nechci, aby se s „mou” Carrerou GT příliš důvěrně poznaly.

Držím vůz provozní brzdou na místě a snažím se trefit moment, kdy spojka začne zabírat, jenže kvůli kopci a faktu, že tohle auto řídím poprvé v životě a že jsem trochu nervózní, třikrát motor udusím. Naštěstí kolem nejsou davy diváků. Na počtvrté už to vyjde a další - a poslední, doufám - rozjezd bude z kopce.

Vozy pak máme zaparkovat v paddocku; nikoliv zacouvat, ale to by problém nebyl. Problém je, že paddock je opět do kopce a musím zastavit, protože 911 993 Turbo přede mnou také zastavila. A teď už tu mraky diváků jsou, takže se nechci ztrapnit.

Rozjezd se ale daří na první pokus a já zajíždím se svým autem snů do parkovacího místa, vypínám motor a soukám se ven. A snažím se vstřebat tenhle zážitek a skutečně si ho uvědomit.

Za volantem jsem strávil hodinu, možná víc. A pokud se něco na mém vztahu ke Carreře GT změnilo, tak leda to, že ji chci řídit znova a déle a rychleji a ještě a pořád. Chci se naučit pracovat se spojkou tak, abych si mohl dovolit ostré rozjezdy, chci ji řádně zmáčknout v zatáčkách; tady jsem se nedostal ani pod slupku toho, co tahle ikona umí.

Říká se, že by člověk neměl řídit své vysněné supersporty, protože bude dost pravděpodobně zklamán. Porsche Carrera GT však je vším, jen ne zklamáním.