Článek
Snaha o model s motorem uprostřed ovšem nepocházela od vedení automobilky, nýbrž se do ní pustilo několik inženýrů v čele s šéfem malých aut Chrisem Theodorem a viceprezidentem pro technický vývoj Francoisem Castaingem vcelku samostatně. S motorem uprostřed měla jezdit třetí generace vozu, tedy ta označená ZB I a prodávaná v letech 2003-2007.
Práce na revoluci ve světě Viperu podle Hagerty začínaly v roce 1996, kdy vznikly studie proveditelnosti a modely, na kterých se mělo ověřit, kolik dílů je možné použít ze soudobého auta. Patřilo k nim kromě motoru také řízení a přední odpružení - hotový vůz měl mít delší rozvor a nižší kapotu oproti gen. SB II.
Jenže u vedení autoři nápadu nepochodili. Bob Lutz, který spolu s Carollem Shelbym stál za vznikem Viperu na konci 80. let, nebyl příliš nadšený. A ani tehdejšímu šéfdesignérovi Tomu Galeovi se vůz moc nelíbil.
Přesto vzniklo několik dalších zmenšených modelů. Když však byl koncern Chrysler v roce 1998 koupen německým Daimlerem, plány na Viper s motorem uprostřed skončily v šuplíku.
Autor nápadu odešel k Fordu. Ten byl nadšen
Chris Theodore nedlouho po tomto „spojení sobě rovných”, jak se tehdy říkalo, odešel k Fordu. Nápad na ryze americký sporťák s motorem uprostřed mu stále hlodal v hlavě. „Stále jsem cítil frustraci, že jsme Viper s motorem uprostřed nepostavili,” říká.
Původní Dodge Viper byl reinkarnací legendární AC Cobry - Viperem s motorem uprostřed chtěl Theodore reinkarnovat Ford GT40, byť u Chrysleru. Ovšem právě u Fordu s touto myšlenkou prý konečně pochodil.
Nápad nadhodil vedení Fordu jen tak, mezi řečí v letadle, ale všechny jím nadchl. Ford tehdy nic jako model Viper neměl a Mustang čtvrté generace byl moderním autem bez retro-nádechu, takže nápad reinkarnovat legendární závoďák GT40, který v 60. letech porážel v Le Mans vozy Ferrari, se okamžitě chytl.
V roce 2005 se tedy objevil Ford GT, který měl manuální převodovku od firmy Ricardo a uprostřed uložený osmiválec z rodiny Ford Modular. Z objemu 5,4 litru dával díky kompresoru 558 koní a 678 N.m.
Ani Chrysler však na supersport s motorem uprostřed nezapomněl - v roce 2004 se ukázal úchvatný koncept ME Four-Twelve, který byl poháněn šestilitrovým dvanáctiválcem Mercedes M120 se čtyřmi turbodmychadly a 850 koňmi výkonu.
Jako supersport byl také stavěn - základ tvořilo šasi v podobě monokokové vany a karoserii tvořily karbonové panely. Ovšem, na rozdíl od Fordu GT a ke smutku fanoušků Chrysleru, se nikdy nedostal do sériové výroby.