Článek
Klasická chybka málo vyježděných řidičů: po stání na semaforu padne zelená, ale dotyčný teprve štrachá na řadící páce a pak se zvolna rozjede. Jistě, asi není nutné vyrazit stylem závodníků Formule 1, už při oranžové je ale dobré mít zařazeno a na zelenou se zvolna rozjet. Banalita, ale kvůli ní projede křižovatkou o jedno dvě auta méně.
Najít parkovací místo je ve městech čím dál složitější. Často je ale vidět, že auta neparkují pár centimetrů za sebou, ale mají nesmyslně velké mezery. Ano, někdy je to kvůli tomu, že zde už takhle velká mezera byla, i tak by se ale řidič parkujícího auta měl snažit zajet co nejblíže k autu před ním.
Řidiči nečtou dodatkové tabulky
Ve velkých městech, typicky v Praze, jsou vyhrazené pruhy pro autobusy. Některé jsou vyhrazené neustále, u jiných je ovšem dodatková tabulka a vyjma dopravní špičky v nich může jezdit kdokoliv. Přesto spousta řidičů, převážně těch, kteří zde jedou dvakrát do roka, dodatkové tabulky nečte a „rve se” do levého pruhu, přestože to je jednak zbytečné, a navíc tím mohou ohrozit auta, která v tomto pruhu již jedou.
Dalším typickým příkladem chybné jízdy je prudké brždění před radary. Ve městech jich bývá hodně, ty stacionární jsou vždy označeny dopravní značkou. Nechme teď stranou, že ne všechny skutečně měří, některé jsou používány jenom pro statistické účely. S očima na tachometru a nesmyslným brzděním se zbytečně vytváří nebezpečné situace.
Ve městě je v dopravní špičce problém odbočit nebo vyjet z rušné ulice. Řešení je snadné, ve velkých městech obvykle praktikované: stačí dotyčného či dotyčnou pustit. Pokud ztratíte nějaký čas, pak jenom pár sekund, navíc příště zase někdo pustí vás. Ano, jsou řidiči, kteří nikdy nikoho nepustí, ale takových je naštěstí menšina.
S výše uvedeným souvisí poděkování: pokud mě někdo pustí, je slušností poděkovat zvednutím ruky, mávnutím nebo obvyklým krátkým bliknutím výstražnými světly.
Blinkry jsou od toho, aby se používaly
V jednosměrných ulicích dělají řidiči odbočující vlevo jednu drobnou chybu, která ale spěchajícím autům za nimi pije krev. Místo toho, aby najeli co nejblíže k levému okraji, stojí uprostřed, nebo dokonce vpravo a kolonu aut za nimi tak zdržují. Stáním u levého kraje silnice by auta za nimi v klidu mohla odbočit doprava a provoz by se přirozeně zrychlil.
Někteří řidiči zapomínají, že v autě mají směrové ukazatele a přejíždějí tak z pruhu do pruhu, aniž by to řidiči aut před a za nimi měli možnost dopředu tušit. To samé platí i při odbočování z kruhového objezdu, kdy nedání „blinkru” ostatní zbytečně zdržuje.
Ve městě se pohybují chodci. Ti mají na přechodu přednost, tato přednost ovšem není absolutní. Pokud je auto rozjeté, nemá smysl se na přechod vrhat a trvat si na právu okamžitě přejít. To je nesmysl a myslí na něj i zákon. Špatně je i „zebru“ přeletět a ignorovat, že opodál stojí lidé s jasným úmyslem přecházet. Další extrém je, když řidič schválně zastaví na poslední chvíli (asi aby ukázal, jak výkonné brzdy má) a pak gestem ruky odhání přecházející jako dotěrný hmyz.
Zip chybně ve městě i na dálnici
Klasickou chybou, naštěstí postupně odbourávanou, je nerespektování pravidla zipu. Přitom je to tak jednoduché. Pokud se dva jízdní pruhy sbíhají do jednoho, ať už kvůli dopravní nehodě, stavebním pracím či z jiného důvodu, platí pravidlo zipu. Vozidla dojedou až k zúžení, a tam se „na střídačku“ zařazují z levého a pravého pruhu do jednoho.
Mnozí méně zkušení řidiči se ale do nezúženého pruhu zařazují stovky metrů dopředu, a někteří pak dokonce blokují auta, která se chtějí dle zákona správně zařadit. Pro plynulost provozu je však správně jediná, výše popsaná varianta „zipu“.