Chystáte se na průsmyk Stelvio za řidičským zážitkem? Může vás i zklamat

Za prudce stoupající popularitou průsmyku Stelvio podle mého názoru stojí trojice populárních moderátorů z britského pořadu Top Gear. Ještě před odchodem do náruče Amazonu se totiž Britové netajili tím, že tento úsek považují za jednu z nejlepších silnic v Evropě.

Za naléhavého zvuku vytočených motorů supersportů se zde jen chechtali a ty desítky navazujících zatáček jsme jim nejspíš všichni záviděli. Jenže právě to je jeden z případů, kdy je třeba si uvědomit, že senzacechtivost scenáristy a dynamické záběry kamerou se vždy nemusí ztotožňovat s reálným požitkem.

Možná se po mém nepříliš pozitivním úvodu už zvedáte ze židle, ale rád bych vás zpět posadil s tvrzením, že Stelvio je samozřejmě nádherné. Stejně jako celé okolí Ortles ve východních Alpách, kde je na hranicích Itálie se Švýcarskem, tedy jen těsně v Itálii, nejslavnější úsek položen.

O tom žádná - speciálně v brzkých ranních hodinách. Počasí mi při návštěv opravdu přálo, a zatímco v údolí jsem se v hotelu probudil do mlhavé tmy, stačilo kousek popojet, a už jsem byl nad mraky a zpod horizontu dralo sluníčko.

Nepochybně vás nudle, která se před vámi vine, zasáhne i díky historii tohoto místa. Když si totiž uvědomíte, že propojit Lombardii s jižním Rakouskem se rozhodl už František I. v roce 1820 a tento neuvěřitelný konstruktérský počin byl hotov o pět let později, nezbývá než smeknout klobouk. Na trase se od té doby nic moc zásadního, co se profilu týče, nezměnilo.

Samotná silnice čítá přes 60 serpentin, které jsou očíslovány. Průjezd bývá variabilně uzavřen dle počasí. Na Stelvio se nejpravděpodobněji dostanete někdy od června do října.

Turisticky a tak nějak „kochačsky” si tedy Stelvio maximálně užijete. Na vrcholu se zastavte v některé z místních restaurací a jen zírejte na, filmově řečeno, „ta panorámata, táto”. Jenže tady jsme v rubrice AutoMoto a já jsem se mnohem více chvěl spíše na vracečky a utažené zatáčky.

Jenže počítat musíte s několika minusy. Předně, už po šesté či sedmé hodině ranní začíná být na zdejší silnici docela provoz a výjimkou nejsou ani karavany. Pravidlem jsou pak ploužící se rodinná SUV. Což je pro nadšeného řidiče otravné normálně, dvojnásob pak na silnici, kde musíte jet krokem, abyste se vyhnuli i s osobákem.

A pak tu jsou ty na pohled krásné vracečky. Já měl na vrcholu kolegu s vysílačkou, který mi hlásil, jestli něco jede. I tak jsem se nikdy do pořádného tempa nedostal, protože se spíše soustředíte, abyste zatáčku vytočili a neodřeli čumák vašeho auta o skálu. O nějaké efektní projíždění pak už vůbec nemůže být řeč v případě, že si nejste jistí, jestli se proti vám nevynoří auto. Protože ve dvou se do většiny zatáček nevejdete.

Výsledkem je tak spíše popojíždění a strach než výbuchy motoristické radosti, které jsem si osobně před výletem do Alp vysnil. Zejména na asfaltu nepříliš valné kvality. Přesto návštěvu Stelvia doporučuji vřele, ten výhled by měl vidět každý. Jen odložte závodní rukavice a raději sundejte střechu!

Původně jsem si cestou na Stelvio říkal, že k ideálnímu vozu na tento kus silnice má éčkový kabriolet i přes své nesporné klady daleko, ovšem předchozí řádky napověděly, že jsem se mýlil.

Můj společník na Stelvio, Mercedes-Benz E 400 v provedení kabriolet, je totiž nakonec jedním z těch nejlepších aut, které sem můžete vzít. Není příliš velký, abyste si v klikatých úsecích stále připadali mrštně, přitom je to pořád jachta na kolech s úžasným šestiválcovým motorem a v mém případě i vzduchovým odpružením.

Se stoupáním významně klesá teplota a v půlce srpna jsem na Stelviu naměřil šest stupňů Celsia. Jenže látkovou střechu ani tehdy není potřeba natahovat - otevřené Éčko má skvěle vyřešenou aerodynamiku s deflektory na zádi i v rámu okna. Na krk si pustíte vyhřívání, jakousi tepelnou šálu, a zima vám nebude.

To vše v kombinaci se skvěle vyřešeným odhlučněním uzavřené střechy znamená, že stovky killometrů po dálnicích sfouknete jako svíčku za houpavého doprovodu měchů a ševelení šestiválce, který umí dlouhou cestu absolvovat i ve spěchu kolem deseti, jedenácti litrů spotřeby Naturalu.

Abyste si na okreskách užili překvapivě intenzivní zvuk, který nepochází ani tak z výfuku, jako ze sání motoru. Připomíná tím minulou generaci Renaultu Mégane RS.

Překvapí také, jak jistě se auto chová při ostřejším tempu na okreskách, když už k tomu někde dostanete příležitost. Jen do té doby lahodná a bezchybná převodovka někdy zbytečně ve vracečce odřadí na dvojku, protože nejde zapnout striktně manuální režim jako u modelů AMG.

Není divu. Není to sporťák, ale nádherný požitkářský a tradiční zážitek, na který netřeba pospíchat. Něco jako slavný průsmyk Stelvio.