Článek
Strojní inženýr Walter P. Chrysler (1875-1940) pracoval nejprve pro železnici a byl i ředitelem továrny na výrobu lokomotiv. Poté přešel do automobilového průmyslu a stal se ředitelem továrny automobilky Buick, která byla součástí General Motors.
Po odchodu od GM se mimo jiné pokoušel zachránit upadající automobilku Maxwell Motor Company.
To se mu sice nepodařilo, ale firma se stala základem jeho vlastní automobilky, nazvané Chrysler Corporation. A první auta značky Chrysler byly právě přeznačkované Maxwelly.
V roce 1928 začala korporace odlišovat svá auta podle cenových tříd. Levnější patra trhu měl obstarávat Plymouth, ta prostřední značka De Soto a nejvyšší si nechal Chrysler. Ve stejném roce firma Chrysler, kterou již můžeme nazvat koncernem, odkoupila automobilku Dodge.
Jméno Chrysler ve světě proslavila i stavba ve své době nejvyššího mrakodrapu planety, Chrysler Building v New Yorku. A pomohla i titulní stránka časopisu Time, jenž Waltera Chryslera jmenoval v roce 1928 osobností roku.
V roce 1936 firma Chrysler zaujala netradičním designem modelu Airflow. Bylo to první americké auto s aerodynamickou karoserií a bylo také první vyvíjené v aerodynamickém tunelu. Jeho design se však tehdejším zákazníkům nelíbil a komerčně to byl propadák; náročnými 30. léty po velké hospodářské krizi Chrysler protáhly značky Dodge a Plymouth.
Designové a marketingové oddělení Chrysleru pak ve 40. a 50. letech postupovalo velmi konzervativně. Technika ale nikoliv, a v roce 1951 Chrysler představil první osmiválec označený „Hemi” podle hemisférického, tedy půlkulatého tvaru horního konce spalovací komory.
Takovýto design hlav válců nebyl nový, používal se minimálně od roku 1901, ovšem Chrysler ho v automobilovém průmyslu nejvíce proslavil a motory s označením Hemi používá dodnes.
Ve 40. letech se výroba soustředila na jiný produkt chryslerových konstruktérů, tank Sherman, základní model americké armády. Konce války se však Walter Chrysler již nedožil, zemřel v roce 1940 ve věku 65 let. V roce 1967 byl uveden do Automobilové síně slávy.
Poválečné konjunktury firma využila hlavně k rozšíření výroby. Její produkty byly, paradoxně k modelu Airflow, především v padesátých letech ceněné pro svůj design a také technické novinky. Kromě zmíněného motoru Hemi se v roce 1951 stal model Imperial prvním komerčně dostupným vozem s posilovačem řízení.
Nejlépe prodávaným modelem se stal New Yorker, který se vyráběl v několika generacích v letech 1944 až 1996.
Za zmínku stojí také projekt auta s turbínovým pohonem místo klasického pístového spalovacího motoru. Nejslavnější prototyp, který se v 50 kusech dostal do rukou veřejnosti na finální testování, se jmenoval prostě Chrysler Turbine Car.
Turbínový pohon měl být k mání jako příplatek pro model LeBaron od roku 1977, ovšem Chrysler musel tento plán opustit, neboť se v 70. letech dostal do finančních těžkostí.
To zejména proto, že se nedokázal dostatečně rychle adaptovat na změny, které přivodila ropná krize zkraje této dekády. Na jejím samotném začátku prodával jedna z největších aut tehdejšího amerického trhu; podle tvaru boků karoserie, který připomínal trupy letadel (angl. fuselage), se jim říkalo „fuselage cars”.
V roce 1978 firma najala významného automobilového manažera Lee Iacoccu, aby ji restrukturalizoval a navrátil k zisku, což se povedlo, ovšem výhradně díky pomoci americké vlády ve výši 1,5 miliardy dolarů (v dnešních penězích 134,6 miliardy korun).
Po této pomoci Chrysler představil novou platformu K, na níž postavil řadu kompaktních aut s předním pohonem a motory od 2,2l čtyřválce po 3,8l šestiválec.
Na derivaci této platformy, označené S, byl založen i model Voyager, který přišel v roce 1984 a v USA zažehl oblibu tzv. minivanů, paralelně s Renaultem Espace, který byl zase základem kategorie MPV v Evropě.
Poté, co v roce 1992 Iacocca Chrysler opustil, to šlo s firmou opět z kopce, až na úspěšnou platformu LH, na níž byl založen i již zmíněný New Yorker poslední generace. Existují spekulace, že písmena LH znamenají „Last Hope”, tedy „Poslední naděje”.
Tato platforma má motor vpředu podélně a pohon předních kol, ale už na přelomu 80. a 90. let byla vyvíjena tak, aby bylo možno ji upravit pro pohon zadních nebo všech kol. Po spojení s německým koncernem Daimler, které dalo vzniknout firmě DaimlerChrysler, tak za přispění Němců na jejím základě vznikla platforma LX.
Právě na té stojí nejúspěšnější modely Chrysleru současnosti - 300, představená v roce 2005, o rok mladší Dodge Charger a kupé Dodge Challenger z roku 2008.
Přesto byl v krizi konce první dekády 21. století Chrysler opět na pokraji zániku. Jedinou možností k odvrácení likvidace pro něj byla aliance s Fiatem. Hlavní postavou spojení firem, kterým vznikla sedmá největší automobilka na světě, byl tehdejší ředitel Fiatu Sergio Marchionne, který se stal i hlavou nově vzniklého koncernu Fiat Chrysler Automobiles. Jemu je připisováno, že obě automobilky zachránil před bankrotem.
V současné době se FCA opět plánuje spojit s dalším koncernem, tentokrát s francouzským PSA. A třebaže značka Chrysler prodává jen dva modely a z téměř nulové aktivity se zdá, že živoří, podle staršího vyjádření šéfa koncernu PSA Carlose Tavarese nehrozí zánik ani jedné značce z obou koncernů.