Test Volkswagenu Polo GTI: Kapesní raketa na každý den

Volkswagen Polo si i po modernizaci zachoval rychlou verzi GTI – a zůstal s ní tak trochu osamocen. Fabia RS je pryč dávno, clio R.S. v současné generaci taky nenajdete a GR yaris hraje jinou ligu. A tak jsem se na týden s ním docela těšil.

Polo GTI potěší i ty, kteří nepotřebují být příliš nápadní. Nehledejte tu obří křídla, gigantické koncovky výfuku ani nic na ten způsob, verze GTI o sobě dává vědět ponejvíce jiným designem předního nárazníku. Červená barva mu ohromně sluší, ale bohužel zaniká rudá linka přes celou příď, takže bych spíš volil šedou nebo bílou – a tak by nenápadné auto bylo ještě nenápadnější.

Líbí se mi, že díky staršímu otočnému ovladači světel můžu zapnout obrysovky, což nechá svítit denní svícení, přidá k nim slabší linku v masce chladiče a rozsvítí krásný světelný podpis vzadu. Je jen trochu škoda, že designové lampičky v rozích předního nárazníku svítí až s potkávacími světly, nikoliv s obrysovkami. A, jak zjistím koncem testovacího týdne kdesi v lesích Vysočiny, že tohle polo nemá přední mlhovky.

Sedám za volant a jako první mě těší sedačky s příjemně hlubokým, ale zase nijak přehnaným bočním vedením. A také s plédovým designem potahu – interiér, který je jinak až na sem tam kousek červené barvy celý šedočerný, dokážou příjemně osvěžit. Ony kousky červené barvy se samozřejmě vztahují k verzi GTI a červené linky v infotainmentu s nimi hezky ladí.

Na ergonomii interiéru těžko hledám chyby, zejména ve srovnání s modernějšími volkswageny typu golf nebo ID.3. Starší infotainment je spolehlivý a třebaže v této variantě nemá fyzické knoflíky, pracuje se s ním dostatečně snadno na to, aby mi dotyková „tlačítka“ na změnu hlasitosti nevadila.

Totéž však nemohu říci o ramenech volantu, která dostala kapacitní dotykové ovládání. Dá se používat, ale oproti tlačítkům si na ně mnohem déle zvykám a i koncem týdne se nezřídka stane, že něco omylem zmáčknu špatně, a tak provedu jiný úkon. Třeba přidám rychlost adaptivnímu tempomatu o 10 km/h místo jednoho, což v radary prolezlé Praze není úplně příjemná věc.

Ergonomii ale nechme stranou, nakonec, není tu nic, na co by si člověk nedokázal zvyknout. A hlavně, tohle auto nese loga GTI, takže musí dobře jezdit. Jaké tedy je? Po městě se projevuje zejména tuhost podvozku. Není prkenný nebo nepohodlný, ale nerovnosti dá znát a zároveň skvěle hlídá pohyby příplatkových 18″ kol i na opravdu mizerném povrchu. Osobně bych zůstal u kol o palec menších, ale i s „osmnáctkami“ si rozumí skvěle.

Těším se však na výjezd za město, protože až tam si může dvoulitrový čtyřválec – nevídaná to věc v takhle malém autě, není to tak dávno, co mělo vrcholové polo čtrnáctistovku, sice unikátní kombinací kompresoru a turbodmychadla, ale i tak – řádně protáhnout nohy. Líbí se mi, jak dokáže jezdit jen tak zlehka svižněji a už tak nabídnout slušnou porci zábavy. Dvoulitr má slušnou porci točivého momentu i ve středních otáčkách a spoustě řidičů by to stačilo.

Jenže takoví si asi nekoupí polo GTI. To je pro ty, kteří nechají motor se pořádně nadechnout, „vztyčí“ virtuální ručičku otáčkoměru nad čtyři tisíce a všechno je najednou o několik úrovní jinde. Vůz krásně zní a rovinky požírá velmi přesvědčivě, zátah je zdánlivě nekonečný a přijde mi, že sedím v mnohem rychlejším autě, než je skutečnost.

Působí trochu přemotorovaně, jako velký motor v malém autě – což tak nakonec i je – a právě proto mě opravdu baví.

A to navzdory tomu, že pneumatiky novinářského kousku mají už to nejlepší za sebou. Je konec října, jezdím tedy ještě na letních Continentalech SportContact, které si očividně ostrého zacházení užily přes léto dost a dost, takže jejich trakce v podélném směru není dokonalá. Příčného gripu v zatáčkách je ale stále spousta.

Tuhý podvozek najednou dává lepší smysl než ve městě, informací zpod sedačky mám hromadu a upřímně se mi nechce jet domů, ale každá zábava jednou skončí. Vracím tedy auto do komfortního režimu – tuhost příplatkových nastavitelných tlumičů se s jízdními režimy trochu mění, ale ne zas moc – a za vydatné pomoci technologie LED Matrix jedu tmou domů. A taky mlhou jak mlíko, ve které mi chybí ty zkraje nakousnuté mlhovky.

Nebudu lhát, že jsem nemusel zastavovat u benzinky, ale přesto spotřeba není nijak strašná. Rychlá projížďka znamená něco kolem 10 litrů, lehkou nohou ale není problém jet hluboko pod sedm a za celý týden jsem na 7,5 litrech. To jsou skvělá čísla na tolik zábavy.

Jen je škoda, že v nabídce je pouze dvouspojková převodovka. Ona tedy není špatná, když jedu svižně, je vlastně docela fajn, dokáže se i přizpůsobovat stylu jízdy, řadit podle něj. Na výjezdu ze zatáček však přesto má většinou špatný kvalt a při jízdě na tempomat do kopce motor nepříjemně podtáčí, takže pádly pod volantem řadím docela často.

Navzdory tomu by se mi – přiznám se, nečekal jsem, že tohle napíšu – Polo GTI líbilo jako jediné auto na celý rok, na každý den i na ostřejší projížďky. Jezdí se v něm totiž vážně skvěle, ať jedete pro rohlíky po zbrusu novém „koberci“, či likvidujete horské okresky s povrchem poněkud diskutabilním.

Navíc, stejně jako mi zjara přišlo bezmála sedm set tisíc za tříválec příliš, GTI bych si zvládl nakonfigurovat do 800 tisíc, kdybych si odpustil „zbytečnosti“ novinářského kousku, jako větší kola, prosklenou střechu nebo drahou navigaci, kterou stejně používat nebudete, protože Android Auto a Apple CarPlay jsou v základní výbavě. A to mi přijde jako hodně muziky za relativně málo peněz. Ve světle zvěstí, že polo možná nepřežije přechod na emisní normu Euro 7, tedy nemůžu uzavřít jinak, než slovy „berte, dokud jsou“.