Test SUV Kia Sorento: Svižný rodinný dostavník

Jihokorejská konkurence pro Škodu Kodiaq či Volkswagen Tiguan Allspace sází ve své současné generaci na bohatou výbavu a opravdu prémiový dojem na palubě. Tedy, alespoň na papíře. Jestli se to daří i ve skutečnosti, zkouším za volantem čtyřkolky s 2,2l turbodieselem.

A taky se sedmi sedačkami, z nichž čtyři jsou vyhřívané, a hlavně, přední dvě jsou ventilované, což se vážně hodí – v mém testovacím týdnu je venku poněkud teplo.

Ovšem, nepředbíhejme. Sorento se ve své současné generaci představilo zkraje roku 2020; byla to jedna z premiér nachystaných na ženevský autosalon v březnu toho roku, který na poslední chvíli zrušil koronavirus. A po designové stránce se opravdu povedlo – hranatě působící příď má dobře funkční světlomety a klasické mlhovky.

Dvojice červených obdélníků vzadu jsou navzdory zdání celé na pevné části karoserie. Ty vnitřní jsou totiž blinkry. Obrysovým světlem a brzdou je vnější obdélník. Asi by se tady daly svítící segmenty kombinovat nějak kreativněji, ale jsem rád za to, že blinkry nejsou v nárazníku.

Otvírám mohutné dveře a usedám do rozměrné kožené sedačky. Je znát, že se tady myslí i na americké zákazníky, neboť palubní deska se snaží navodit dojem mohutnosti. Docela se jí to daří, a to i díky stříbrným rámečkům výdechů ventilace. Mimochodem, všimněte si, že jsou zdvojené. Proudění vzduchu tak lze směrovat rozmanitěji.

Vlastní výdechy ventilace mají nejen cestující v druhé řadě, ale i v té třetí, ostatně stejně jako nabíjecí porty USB a držáky nápojů. Je tu navíc i malý ovládací knoflík; ne že by tu byla několikazónová klimatizace, ale drobnou úpravu intenzity foukání či jeho vypnutí tu provést lze.

To snad kdyby volání z třetí řady nedolehlo k uším řidiče či spolujezdce, kteří jsou od pasažérů v třetí řadě předaleko. Samozřejmě s nadsázkou, ale pravdou je, že prostornost celého auta je opravdu výborná. Na třetí řadu se vejdu relativně bez problémů i s výškou 184 cm, sedět „za sebou“ v druhé řadě mi nečiní absolutně žádný problém.

Posuv druhé řady sedadel a naklápění jejich opěradel považujte za samozřejmost. Krajní sedačky tu mají vyhřívání a ve dveřích jsou držáky nápojů připravené na to, aby v nich rovně stál kelímek s brčkem.

Zavazadelník za třetí řadou sedadel není se 187 litry kdovíjak velký, v šesti lidech budete nejspíš i na prodloužený víkend, natož týdenní dovolenou, potřebovat střešní box nebo podobný úložný prostor. Od sedmimístného auta se to ale dá čekat a po sklopení třetí řady sedadel je k dispozici přes 600 litrů po roletku.

Za zmínku stojí také rohož v zavazadelníku, která je oboustranná a na své omyvatelné části má protiskluzovou úpravu. To je dobře, neboť háčky na tašky tu sice jsou, ale spíš jen proto, abych nemohl nadávat na jejich absenci. Co mě ale překvapuje příjemně, jsou tlačítka ke sklopení opěradel druhé řady. Jsou umístěna na několika různých místech po zadní části interiéru a fungují jen pro sklopení, vrátit opěradla zpátky už je třeba manuálně.

Zpátky ale za volant. Tlačítkem startuji 2,2l turbodiesel, základní a jediný ryze spalovací motor v nabídce. Je slušně utlumený a s 202 k výkonu – a to je nejslabší, hybrid má 230 koní, plug-in hybrid 265 k – zvládá 1,9 tuny těžké sorento rozpohybovat docela obstojně na to, že jde o velké rodinné SUV.

Třebaže vůz má jízdní režim Sport, ani v něm nečekejte jakoukoliv sportovnost – „jen“ se zostří odezva na plynový pedál a až nepříjemně, gumově ztuhne řízení. Ztvrdnutí odpružení je sotva znatelné, auto se chová pořád v podstatě stejně, takže Sport zapínám jen pro vyzkoušení a záhy se vracím do Comfortu. V něm zůstávám většinu času; benefit režimu Smart jsem také nepozoroval.

Rozdíly ale jsou v offroadových režimech. Do těch se vůz přepne stisknutím voliče režimů shora a ony se rozsvítí po pravé straně knoflíku. V každém z nich se pohon 4x4 chová trochu jinak – ne výrazně, ale mimo asfalt to je znát. Do terénu jsem se příliš nepouštěl, ale náročnější polní cesta či sníh pro sorento jistě nebude problém.

Příjemně mě také překvapila jistota vozu ve vyšších rychlostech na dálnici. Zatímco některá SUV nad stotřicítkou citelně zneklidní, sorento se nenechá rozházet ani rychlostmi o kus vyššími a dlouhé cestování po německých dálnicích je tak velmi pohodlné a svižné.

Navzdory velikosti karoserie rychlá jízda po dálnici ani neznamená nějak šílenou spotřebu – okolo deseti litrů. Celkem jsem za asi 1200 testovacích kilometrů dosáhl průměrných osmi litrů, klidná a plynulá jízda Prahou po kapacitních komunikacích ukázala 6,4 l/100 km.

Vytknout tak můžu sorentu snad jen osmistupňovou dvouspojkovou převodovku, která není hladká v rozjezdech a pod plným plynem při řazení vždy nechá zátah vozu polevit. Na druhou stranu se její chování znatelně mění s jízdními režimy nejen pro asfalt, ale zejména pro jízdu mimo něj.

Ve výsledku je sorento opravdu povedené auto, které konkurenci typu již zmíněné Škody Kodiaq nebo Volkswagenu Tiguan Allspace dokáže pořádně zatopit. Ano, nechává si za to zaplatit, základní cena nad milionem korun není nízká, ale už jsou v ní zahrnuty pokročilé jízdní asistenty typu adaptivního tempomatu či aktivního vedení v jízdních pruzích.

Sorento bych jako rodinného dělníka do své garáže zaparkoval milerád, ovšem přece jen asi radši v plug-in hybridním provedení, a to pro hladší převodovku – systém jsem zkoušel v tucsonu PHEV, ale ten si nechám na jindy – voňavější palivo a fakt, že mě plug-in hybridy baví. Pokud máte radši naftu a chcete vozit spoustu lidí v komfortu, se sorentem 2,2 CRDi rozhodně neuděláte chybu.