Test Škody Rapid Spaceback: 6500 kilometrů cestou na severozápadní výspu Evropy

Pro mnoho motoristů je představa několika tisíc kilometrů najetých během pár dní nemyslitelná, jiní berou dlouhé trasy jako výzvu. Patříme do druhé skupiny a rozhodli jsme se otestovat, jak se s téměř neustálou zátěží popasuje rapid ve verzi Monte Carlo.

Na dva týdny se vůz stal nejen dopravním prostředkem, ale také skladištěm věcí a úkrytem před leckdy nekonečným deštěm. Kufr a zadní sedačky zabraly potřeby na kempování v divočině, kanystry s vodou, krosny na větší túry a batohy na ty menší.

Červený elegán s panoramatickou střechou, elektrony a motorem o výkonu 77 kilowatt sice není etalonem své třídy, ale je zajímavou volbou pro ty jedince, kteří hledají originalitu a ocení sportovnější design.

Vedle plátěného přístřešku by na někoho mohl působit nepatřičně, ovšem Británie je země kempingu. Pod stan se tam jezdí s těmi nejluxusnějšími vozy.

Přední spoiler i zadní difusor spolu se zrcátky a koly z lehké slitiny jsou vyvedeny v černé barvě, což spolu se zatmavenými bočními skly dodává autu na výrazu. Při dlouhých přejezdech jsme ocenili zejména pohodlná sportovní sedadla s výborným bočním vedením. Ani po 12 hodinách za volantem nebolela záda ani krční páteř.

Ozdobné lišty na prazích dveří i kůží potažený tříramenný volant jsou stylovými doplňky, které potěší oko, ale „na funkci“ takříkajíc „nemají vliv“. Při pohledu pod kapotu naopak překvapí absence vrchního krytu motoru, který býval svého času standardem.

Cestu na pobřeží jsme absolvovali po jedné z tradičních tras českých turistů mířících přes kanál La Manche, tedy přes Norimberk, Frankfurt nad Mohanem, Cáchy, Brusel až do Dunkerku.

S ohledem na letní termín a tradiční stěhování Evropanů zejména do letovisek na jihu jsme se nevyhnuli ani popojíždění v kolonách, které se tvořily zejména před opravovanými úseky německých dálnic. Po trajektovém přesunu do Velké Británie následovalo dalších více než 1000 kilometrů na sever Skotska.

Velmi útěšná byla klesající průměrná spotřeba, která se z 5,1 litru dostala postupně až k hodnotě 4,2, což nebylo dáno usedlostí jízdy, ale především britskými rychlostními limity, které v přepočtu na kilometry odpovídají ve městě 48, mimo obec 96 a na dálnicích 112 kilometrům v hodině.

Motor o sobě při nižších rychlostech nedává příliš znát i díky dobrému odhlučnění. Při rychlosti 90 kilometrů v hodině běží na 1600 otáček, aby se při 130 kilometrech dostal při zařazené pětce na 2400. Precizní chod řadicí páky, na nějž jsou majitelé škodovek zvyklí, je samozřejmostí i u rapidu.

Postrádali jsme šestý rychlostní stupeň, který by ukrátil poměrně dlouhé převody. Motoru jinak není co vytknout, od zhruba 1500 otáček zabírá plynule, a byť jsme byli dost zatíženi, neměli jsme pocit, že by mu v táhlých stoupáních docházel dech.

Dobře odladěný je i podvozek a posilovač řízení, poskytující řidiči adekvátní zpětnou vazbu s vozovkou. Výtku nemáme ani k nástupu a účinku brzd.

Potěšil rovněž dobrý výhled z vozu, který si další cestující mohou po stažení roletek zpestřit i sledováním oblohy, případně dešťových kapek skrápějících panoramatickou střechu. Její ne možná na první pohled zřejmou praktičnost jsme odhalili za deštivých dnů, kdy se i za relativního šera dalo po odestření v autě číst. Prostě přivedla do auta víc světla.

Ovšem nedostatkem pro cestovatele se jeví nemožnost odložení autoatlasu či map  většího formátu jinam než kamsi za sebe, neboť jak schránka před spolujezdcem, tak přihrádka ve dveřích neskýtají dostatečný prostor, případně hrozí vypadnutím mapy.

Ač byl vůz vybaven vestavěným multimediálním centrem s navigací, řadu detailů v podobě kempů či pamětihodností lze stále lépe nalézt klasicky. Navíc každá navigace občas překvapí volbou sice neotřelé, ale současně také nesjízdné trasy, a mapa se vždy hodí. Po ruce, ne aby ji člověk za jízdy hledal někde zapadnutou.

Obecně pro cestu, kde člověk tráví v autě téměř veškerý čas, by se hodilo více odkládacích prostor. Kelímky s kávou si řidiči i spolujezdec odloží, telefony a nabíječky už ne. Je také potřeba někam odkládat různé papíry s plánky a mapami míst, kam chceme jet a jít, turistické letáky, foťáky, telefony, nabíječky na to všechno. Ve voze je na podobné serepetičky někdy až frustrující nedostatek odkládacích prostor.

Naopak příjemný je krásný přístup do kufru s neocenitelnou plastovou podložkou po celém jeho dně. Oceníte ji zejména v případě, kdy v kufru vyteče sprchový gel, který tam slečna v noci nedbale odhodila.

Majitele Fabií Combi neřkuli octavií zavazadlový prostor o velikost 415 litrů rozhodně neohromí, ale ve srovnání s klasickou fabií je velkorysý a pro dvojici cestovatelů s bagáží a kempingovým vybavením dostačující.

K jízdě po Británii, potažmo Skotsku je dobré dodat, že britští řidiči se vesměs vyznačují nezměrnou dávkou tolerance, takže jim nečiní nejmenší problém jet spořádaně mnoho mil za pomalu jedoucím náklaďákem s návěsem, aniž by se jej pokusili předjet.

A to i ve chvíli, kdy to situace umožňuje, i pokud to značení zapovídá či situace neumožňuje. S předjížděním se tak lze setkat především v podání turistů s levostranným řízením.

Zvyknout si na jízdu po levé straně, která by možná méně zkušeného řidiče mohla od cestování po Británii odradit, je záležitostí první půlhodiny. Po projetí několika kruhových objezdů (samozřejmě zleva) vás ani nenapadne, že jste až doposud jezdili vždy výlučně vpravo.

Paradoxně je pak horší návrat na kontinent. Ještě několik dní po návratu naskakovala oběma zúčastněným řidičům občas myšlenka, zda náhodu nejedou po nesprávné straně.

Doménou země jsou i úzké silnice určené jen pro jedno auto s tzv. passing places, tedy rozšířenými místy určenými pro vyhýbání. Jsou tak častá, jak terén dovolí, a občas je potřeba couvnout.

I když je na nich povolena rychlost 60 mil v hodině, tedy téměř 100 km/h, málokdy na nich lze jet vzhledem k šířce, zatáčkám či prudkým stoupáním rychleji než 40 km/h. A pozor, nejde o žádné vedlejší málo využívané silnice, provoz na nich bývá čilý a potkat autobus či nákladní auto není nijak výjimečné. Například silnice vedoucí po severním pobřeží je úzká téměř v celé své délce.

Malé čerpací stanice u dálnic, jak je známe z ČR, u dálnic v Británii neexistují. K dispozici jsou tzv. services, podobné německým autohofům. S ohledem na jejich nemalou vzdálenost od sebe není dobré spoléhat na zbytky v nádrži, neboť čerpací stanice, zejména v menších městech, často mají omezenou otevírací dobu.

Se spotřebou pod 4,5 litru na 100 km ale nebylo tankování to hlavní, co jsme na dálnicích řešili, často to byla spíš únava z unylé jízdy. Opravdu nikdo nejede rychleji, než je povolená rychlost, ve výsledku tak jedou všichni stejně, což může být při dlouhé trase únavné víc, než když je na dálnici čilý pohyb.

A jedna ne příliš praktická věc u benzínek – kbelík s vodou a stěrkou na umytí předního skla budete hledat marně. Snad kvůli vyhlášenému skotskému počasí. Musíte do myčky nebo počkat pár hodin, než začne pršet.