Test plug-in hybridní Kie Niro: Příměstský parťák s minimem chyb

Kompaktní crossovery jsou v posledních letech mezi evropskými zákazníky hitem, což potvrdila i minulá generace modelu Kia Niro, která se v letech 2020 a 2021 stala nejprodávanějším modelem značky na starém kontinentu.

První test druhé generace hybridního nira ale ukázal, že se automobilce podařilo navázat na úspěšnou recepturu. A jak si povede s plug-in hybridním pohonem?

Odpověď na tuhle otázku jsem mohl hledat během týdne za volantem stroje v přesné specifikaci Kia Niro Style 1,6 GDI PHEV GPF 6DCT, což označuje vůz v prostřední výbavě Style se spalovacím 1,6litrovým zážehovým čtyřválcem, kombinovaným s plug-in hybridním systémem a šestistupňovou dvouspojkovou převodovkou.

Niro PHEV tak nabízí nejvyšší kombinovaný výkon 135 kW (183 koní) a 265 Nm točivého momentu, blíž se ale motoru budu věnovat později.

Tradičně ale nejdřív začněme od exteriéru korejského crossoveru, který i více než rok od premiéry stále umí zaujmout kolemjdoucí. Vděčit za to může jak výrazným světlometům ve výbavě Style s Full LED technikou, tak dvoubarevnému lakování, kdy šedý lak karoserie Steel doplňují černě lakované kontrastní dekory, jako je obložení C-sloupku.

Zmínku si zaslouží také relativně malá a sympaticky skrytá mřížka chladiče, lehce skryté mlhovky v předním nárazníku, aerodynamické průduchy za C-sloupky nebo velmi elegantní podlouhlá koncová světla. 4420 mm dlouhý vůz tak působí kompaktně, moderně a nechybí mu špetka sportovnosti ani dobrodružnosti.

Kabina působí na první pohled kompaktně, nikoliv ale stísněně. Před řidičem je dvouramenný volant s dostatečně velkými tlačítky, za ním pak vidíme jednolitý panel, do kterého je integrovaný 10,25palcový digitální přístrojový štít a 10,25“ infotainment s GPS navigací a podporou konektivity Android Auto/Apple Car Play.

Digitální přístrojový štít má v základu jednoduchou a hezky čitelnou grafiku s dvojicí budíků a doplňujícími informacemi, volitelně lze ale nastavit i dynamický režim, který mění pozadí podle venkovního prostředí a sází na lehce uvolněnější způsob podání informací. Infotainment pracuje s dobře známým prostředím Kia, má logicky řazené menu a není problém se v něm během chvíle zorientovat.

Ostatně orientace v prostoru a snadnost ovládání je celkově velkým plusem moderních vozů značky Kia. Funkce jako vyhřívání sedáků či volantu, standard pro výbavu Style, zde pořád mají svá tlačítka a není je třeba hledat v infotainmentu. To platí i pro ovládání ventilace, které je společně s ovládáním médií šikovně integrované do interaktivní lišty, umístěné pod výdechy ventilace.

Jako zpátečník si nemohu odpustit ani zmínku o voliči převodovky, který má podobu písmene T, s jakou jsme se u automatů setkávali v minulosti. Osobně mi je tohle řešení mnohem sympatičtější než různá tlačítka a otočné voliče, kterými je Kia Niro vybavena v hybridní nebo elektrické podobě. Za volantem jsou navíc umístěna pádla, kterými se v závislosti na jízdním režimu upravuje síla rekuperace nebo mění převody.

Ve smyslu prostornosti je kabina vozu s rozvorem 2720 mm (mezigeneračně +20 mm) velmi milým překvapením. Při sedačce řidiče nastavené na pohodlnou a současně bezpečnou polohu za volantem jsem se při výšce 183 cm a robustnější postavě pohodlně vešel i na zadní sedadlo, přičemž mi stále zbývala překvapivá rezerva nad hlavou i před koleny.

Vpředu potěší dostatek odkládacích a úložných prostor, včetně sympaticky řešených výsuvných držáků na pití ve středové konzole. Cestování vzadu navíc zpříjemní výklopná loketní opěrka, nastavitelný sklon opěráku, USB konektory v zádech předních sedadel a nechybí zde dokonce ani 220V zásuvka s praktickou krytkou, která ochrání zvídavá dítka s vidličkou.

Trochu horší je to s objemem zavazadelníku, který se u nira mění v závislosti na motorizaci. A plug-in hybrid vychází ze srovnání absolutně nejhůř. Tedy alespoň papírově. Standardně totiž nabízí objem pouze 348 litrů, zatímco hybrid má 425 - 451 litrů a elektromobil dokonce až 475 litrů.

Po otevření pátých dveří vidíme relativně mělký prostor, potěší ovšem šířka i skutečnost, že se zadní opěráky sklápí téměř do roviny, čímž vzniká objem až 1342 litrů. Praktickým detailem je oboustranný koberec nebo malá přihrádka dvojitého dna, do které se vejdou nabíjecí kabely, povinná výbava i opravná sada pneumatiky, zatímco hybrid by zvládl pojmout i klasickou rezervu. Jenže hybrid má baterii s velikostí pouze 1,32 kWh, zatímco plug-in hybrid už si vozí LiPol akumulátor s kapacitou 11,1 kWh.

Podobně jako hybridní Kia Niro, také plug-in hybridní model používá jako základ 1,6litrový atmosférický zážehový čtyřválec, naladěný na nejvyšší výkon 77 kW při 5700 ot./min a nejvyšší točivý moment 144 Nm při 4000 ot./min. Spalovacímu motoru ale asistuje silnější elektromotor s nejvyšším výkonem 62 kW a 203 Nm točivého momentu. Výkon přitom vždy putuje pouze na přední kola, čtyřkolku Kia Niro neumí.

Automobilka tak udává kombinovaný výkon 135 kW (183 koní) a 265 Nm, což nezní v kombinaci s pohotovostní hmotností v rozmezí 1,6 až 1,7 tuny vůbec špatné. Sprint z 0 na 100 km/h zvládá vůz na 16“ kolech za 9,6 sekundy, na příplatkových 18“ kolech (dostupných pouze pro výbavu Premium) o 0,2 sekundy pomaleji. Maximální rychlost by se měla pohybovat v rozmezí 161 až 168 km/h – opět v závislosti na kolech.

Od velikosti kol se odvíjí také spotřeba a čistě elektrický dojezd, ovšem tentokrát znamenají větší kola lepší hodnoty. Kombinovaný dojezd dle WLTP by se měl na 18palcových ráfcích pohybovat kolem 65 km, na 16“ kolech má být o 6 km kratší. V městském režimu by mělo niro na velkých kolech ujet dokonce až 84 km, zatímco na 16“ kolech jen 76 kilometrů.

Charakter pohonné jednotky závisí do velké míry na nabití baterie i jízdním režimu, které jsou pouze dva – Eco a Sport. S nabitou baterií se vždy můžete spolehnout na velmi solidní odpich elektromotoru, který pomáhá při jízdě po městě vejít se do úzkých mezer na křižovatkách.

Jakmile elektromotoru dochází dech, plynule se do akce zapojuje spalovací motor, který potěší slušným odhlučněním. Elektromotor se ale do práce zapojuje vlastně vždy, neboť baterii nelze zcela vybít – vždy si zachovává zhruba 20 procent kapacity. Ve sportovním režimu si motory vypomáhají s cílem nabídnout řidiči co nejlepší dynamiku.

Šestistupňová dvouspojková převodovka funguje plynule a s výjimkou prudkých zrychlení, kdy může mít lehkou prodlevu, o ní vlastně ani nevíte. Vztahují se k ní ale rovnou dvě zajímavosti. Tou první je počet rychlostí, kterých je skutečně pouze šest. Bez zpátečky. Couvání totiž obstarává pouze elektromotor, což je nejspíš jeden z důvodů, proč vůz stále udržuje baterii nabitou. A to i za cenu občasného spuštění spalovacího motoru jen v roli generátoru, což z pohledu hospodárnosti není nejoptimálnější řešení.

Baterii ale můžete za jízdy plynule dobíjet i pomocí rekuperativního brzdění ve třech úrovních, jehož intenzita se v jízdním režimu Eco nastavuje pádly pod volantem. Při delším držení levého pádla lze brzdit s plnou silou rekuperace, zatímco podržením pravého pádla lze nastavit i automatickou rekuperaci, která se hodí zejména ve městě, kde pomáhá udržovat bezpečnou vzdálenost. Je jen škoda, že se tato funkce s každým vypnutím motoru deaktivuje.

S přepnutím jízdního režimu na Sport se však funkce pádel pod volantem mění a začínají skutečně měnit rychlosti. Odezva na povely je celkem slušná, pravdou ale zůstává, že niro není tím typem vozu, který by k dynamické jízdě příliš sváděl.

Podvozek je naladěn především komfortně a v nižších rychlostech velmi působivě filtruje běžné městské nerovnosti. Ve vyšších rychlostech zase překvapí velmi solidní stabilita a minimální náklony karoserie v zatáčkách. Řízení je ovšem poměrně lehké a nemá příliš zpětné vazby. Nerovnosti v zatáčkách umí crossover lehce znervóznit a osobně jsem nebyl příliš nadšený ani z nástupu brzd, který byl na můj vkus až příliš pozvolný.

Ani v nejmenším nejde o nějaké velké problémy, řidič ale brzy zjistí, že tenhle crossover má nejraději poklidné tempo. Díky slušnému odhlučnění se ale nemusíte bát ani cestování na dálnici, kde vůz působí stabilně, a posádka tak může bez omezení konverzovat. Spotřeba ale trochu trpí.

Přitom s pravidelným nabíjením není problém držet spotřebu za kombinovaného provozu okolo 2 až 3 l/100 km, v závislosti na stavu baterie. Pokud se ale budete pohybovat jen na kratších trasách, plynulým tempem a pravidelně budete dobíjet, není problém jezdit čistě na elektřinu. Naopak s prázdnou baterií počítejte se spotřebou v rozmezí 4 až 5 litrů, při svižnějším tempu na dálnici do 6 l/100 km.

Kia Niro druhé generace je skutečně velmi příjemným a povedeným vozem, který potěší prostornou kabinou, slušnou ergonomií interiéru, bohatou výbavou a komfortně naladěným podvozkem. Plug-in hybridní technika je povedená a s trochou snahy o pravidelné nabíjení se vám odvděčí moc hezkou spotřebou.

Pokud ale víte, že nebudete mít možnost nabíjet pravidelně, raději zvolte klasický hybrid. Jako jedinou slabinu pak vidím objem kufru, což je ale problém všech plug-in hybridů.

A pak je tady ještě cena, která je na malý crossover poměrně vysoká. Plug-in hybrid totiž pořídíte od částky 1 054 980 Kč, na druhou stranu je již v prostřední výbavě Style, která je docela bohatá. U testovaného vozu se pak připlácelo pouze za metalický lak (+18 000 Kč) a kontrastně černě lakovaný C-sloupek (5000 Kč).

Cena testovaného kousku se tak vyšplhala na částku 1 077 980 Kč, což na jednu stranu není málo, ale v dnešní době to na plug-in hybridní model není ani žádný extrém. Pokud tedy toužíte po plug-in hybridu, nebude vám chybět velký zavazadelník či pohon všech kol a máte rádi pohodlnou jízdu, není moc důvodů komukoliv Kiu Niro rozmlouvat.