Test nošovického Hyundai Kona Electric: Zapomeňte na kompromisy

Jakékoliv auto, které v jedné karoserii nabídne konvenční i elektrické pohonné ústrojí, je už předem trochu podezřelé z přehnaných kompromisů. A dopadne podle toho, co budete za kompromis počítat – zda i přední pohon či techniku pod přední kapotou místo zavazadelníku.

Ovšem to jen pokud byl elektropohon do auta domontován až dodatečně. V případě, že auto vznikalo jako elektromobil i jako „spalovák“ od základu, může být všechno jinak – snad jen s výjimkou toho pohonu nesprávné nápravy. Ale popořadě.

Hyundai Kona se v roce 2017 ukázala nejprve s konvenčním pohonným ústrojím a až zkraje roku 2018 přišla jako elektromobil. Kupodivu to prospělo i jejímu vzhledu, zejména zepředu. Už tu není několik úplně odlišných prvků, které na sebe nijak nenavazují; naopak příď má sjednocené téma a designově funguje.

Tím ovšem neříkám, že by Kona byla nějak hezké auto. Tím není ani omylem, jen prostě elektrická verze není tak neforemná, jako ta konvenční. Na druhou stranu, nedávno odhalený facelift, působící jako by měl na obličeji punčochu s vyřezanými dírami pro oči… Ne, vraťme se k modré „krásce“, kterou mám na necelý týden na hraní.

Jediným opravdu nádherným jejím prvkem jsou horní zadní světla, protože jsou celá červená a elegantně tenká. Využil tedy Hyundai příležitosti a integroval do nich i směrovky zelenými LEDkami pod červeným krycím sklem? Za ty peníze, které tohle auto stojí, by mohl, ale nikoliv, směrovky jsou dole v nárazníku, nevkusně, a navíc pro řidiče za vámi nečekaně nízko. Škoda.

Naštěstí to už bude jen lepší. Záhy po nasednuti si všímám pohodlných sedaček s ventilací silnou tak akorát, dobré kombinace slušné prostornosti s příjemnou útulností na pozicích řidiče a spolujezdce až k zavazadelníku, který možná není gigantický, ale úplně stačí. Jen zadní sedačky jsou na můj vkus příliš těsné.

V kladech můžeme pokračovat třeba tlačítky v interiéru, která mají haptickou odezvu tak akorát – vyjma těch na volantu, která jsou o něco tvrdší a ne tak příjemná. Kvituji starý dobrý ovládací panel klimatizace a naprosto perfektní je tlačítkový volič převodovky. Škoda jen, že ovládání vyhřívání či ventilace sedaček, a také volba jízdního režimu, jsou na středovém tunelu utopené tak daleko vzadu.

Infotainment také boduje svými tlačítky, která umožňují rychlé přecházení mezi jednotlivými sekcemi. Speciální pochvalu dostává programovatelné tlačítko s hvězdičkou, na nějž lze uložit projekce telefonu, a já tak můžu snadno a rychle přepínat mezi rádiem v systému vozidla a navigací v Androidu Auto.

Vestavěná navigace sice je připojená k internetu a jak její dopravní data, tak i databáze bodů zájmu jsou vážně výborné, ale informace o nebezpečí a policejních hlídkách na trase má Waze přeci jen lepší. Když už jsme u internetu – vestavěný hotspot Wi-Fi tu buď není, anebo je tak dobře schovaný, že jsem ho nenašel.

Elektromobil nicméně svým dojezdem živ jest, a protože poslední mnou testovaný elektrický hyundai, model Ioniq, měl v tomto ohledu trochu rezervy, byl jsem na Konu vážně zvědavý. 64 kWh kapacity baterie vypadá dost slibně, a tak jsem si říkal, že ji nebudu šetřit.

Když jsem auto přebíral, bylo plně nabité a na displeji svítilo 444 kilometrů dojezdu. Po nějakých 17 ujetých kilometrech městem vidím dojezd 432 km a i když jezdím vážně svižně, pořád se součet ujeté vzdálenosti a dojezdu rovná cca 450-460 kilometrům.

Samozřejmě, do prvního připojení k nabíječce. Kona zvládá až 100kW rychlonabíjení, ovšem v Česku jsou nejčastější 50kW nabíječky – a takové trvá dobít vůz z 19 na 80 procent necelou hodinu. Není to málo, ale jak stojí i výše, dojezd 450 kilometrů na jedno nabití je reálný, i když se má pravá noha nestydí řádně šlapat na plynový pedál.

Svižné jízdě pomáhá podvozek, jehož odpružení našlo tu správnou kombinaci tuhosti a tlumení, aby se s ním jezdilo dobře v podstatě všude. Nezáleží na tom, zda máte pod koly hladký asfalt, rozbitou silnici anebo pražskou dlažbu v mizerném stavu, podvozek to spolkne.

Zároveň se na mizerném povrchu ukáže výborná kvalita zpracování. Nikde nic nemlátí, nevrže, nehrká. A vůz docela dobře zvládá i vyšší rychlosti, byť lehce nad českým dálničním limitem už je znát vyšší stavba auta.

Hledám-li v jízdním projevu Kony mínusy, musím zmínit automatické rekuperační brzdění. Jeho idea je, že vůz sám vybírá, kdy bude plachtit a kdy naopak bude brzdit svým elektromotorem, a tak dobíjet baterii, aby byla jízda co nejefektivnější.

Ve skutečnosti nikdy nevím, co vůz po uvolnění plynového pedálu udělá. Někdy zbytečně brzdí kvůli autům, které stojí na kraji vozovky, jindy zase nechá auto plachtit před ostrou zatáčkou, o které by ale z navigace měl vědět. Takže ho vypínám po pár metrech. Bohužel to musím při každém startu auta udělat znova.

Nevadí mi to ale tolik, protože auto má v displeji, který zaujal místo přístrojového štítu, hračku. V režimu Eco ukazuje, na jakou vzdálenost zrovna rekuperačním brzděním dobil energii; samozřejmě čím víc člověk brzdí, tím víc číslo roste. A mě vážně baví tohle číslo sledovat a snažit se ho dostat co nejvýš.

To jednak, a jednak mi vyhovuje manuálně ovládat sílu rekuperace pádly pod volantem – můžu si tak brzdit motorem, jak chci. A třeba se snažit před křižovatkou ovládat rekuperaci tak, abych nemusel šlápnout na brzdový pedál vyjma úplného zastavení. To vůz sám udělat neumí.

Jediný detail, který mi nesedí, je „posouvání“ nulové pozice plynového pedálu s tím, jak měním sílu rekuperačního brzdění. Totiž, změna stupňů je v aktuálním zátahu auta znát, když držím konstantní plyn – čím vyšší stupeň, tím víc musím šlápnout na plyn pro stejnou akceleraci. Plynový pedál tak působí nejcitlivější na nižší stupeň – a naopak.

Začal jsem o kompromisech, takže s nimi i skončím, a to odvážně. Pokud se při vývoji Kony dělaly nějaké kompromisy, elektrické verze se to netýká. Je totiž výborná po všech stránkách, které mě napadají jako relevantní, a to i s vědomím, že s tímhle silnějším motorem její cena začíná nad milionem korun, což je bohužel i u elektromobilů této velikosti stále běžné.

Kvalita výroby vozu vyráběného v Nošovicích na Frýdecko-Místecku je prvotřídní, lacinost v interiéru marně hledám. A třebaže jízdních kvalit Mazdy MX-30 nedosahuje, jezdí se mi s ní vážně skvěle.