Test Moto Guzzi Audace 1400 Carbon – svéhlavý bohatýr

„To je normální“, tvrdí mi při předávání motorky, „velké guzziny nikdy nechtějí startovat“. Studený motor totiž vždycky jen párkrát blafne a zastaví se. Nezbude, než chvíli podržet plyn, aby se stroj alespoň trochu ohřál, pak už volnoběh drží. Zatímco obrovský dvouválec rozkymácí celou motorku, přemýšlím, kdy jsem naposledy přebíral takto svéhlavý stroj. Zřejmě to bylo v roce 2010, to do testu šla Moto-Guzzi 1200 4V Sport. [celá zpráva]

Od mohutného vidlicového dvouválce můžete čekat cokoliv, ale těžko, že by byl prostý vibrací. Jenže Audace se třese tak surově, až to vypadá, že se chce zbavit přebytečných součástek. Nejvíc se klepou masivní řídítka. Zaklapnu jedničku, pustím spojku, motorka poskočí… a zhasne. Možná jsem zelenáč, možná je stroj ještě těžší, než vypadá (318 kg), a možná nadále platí, že nízké otáčky nejsou u velkých strojů z Mandella del Lario silnou stránkou ani v roce 2018. Alespoň, že ohřáta naskočí Audace ochotně. Po přidání plynu se laškovně zhoupne v bocích, a vyrazí.

S překvapeními v sedle Audace rozhodně není konec. Třeba proto, že surové vibrace jsou pryč hned, jakmile se roztočí kola. Samozřejmě ne úplně, ale proměna je to velkolepá. Velkolepý je také tah motoru. Když za sebe naskládáte všech šest rychlostí a na tachometr mrknete teprve, až motorce začne docházet dech, můžete s překvapením zjistit, že letíte přes 200 km/h.

Jak to, že se stroj už dávno nerozvlnil? Jak to, že jezdce ještě neodnesl vítr? Rovně jede rychle kdeco, my jsme ale v kategorii, kde je suverénní projev (včetně brzd) ve vysokých rychlostech výjimečný. Pro jezdce na Audace není žádný problém jet dlouhodobě rychlostí přes 150 km/h.

Od dlouhé a těžké Audace nečekáte, že si na ní „zablbnete“ na okreskách. Jenže když si před první zatáčkou chcete jen ověřit to, jak hluboko se vlastně potopí ta masivní přední vidlice, zjistíte, že motorka skvěle brzdí. A když si dvouválec připravíte na 5000 otáčkách, vytáhne vás z vinglu, jako byste sedlali raketu a ne kamna, ke kterým má temná Audace vizuálně velmi blízko.

Oba matné výfukové svody se svým průměrem blíží komínům, a rudé hlavy válců vypadají jako permanentně rozžhavené plotýnky. K tomu se přidává i řada dalších, dnes už vlastně nezvyklých mechanických zvuků a projevů – souvisejí se specifickou konstrukcí motoru a přenosem síly na zadní kolo.

Při jízdě na čas samozřejmě nemá rozložitá Audace proti sportovním (a lehčím) motorkám žádnou šanci. Na rozdíl od nich ale nabídne dramaticky víc jízdních dojmů. Vyžaduje totiž, aby si při rychlé jízdě jezdec svůj stroj nekompromisně a důrazně vedl - lépe snad, aby si ho krotil.

Je přitom skvělé, že Audace pod tlakem nezklame. Hmotnost a rozvor jsou limitem především na rozbitém povrchu, ale konstruktéři svou práci odvedli skvěle. Jejich dílo zvládá víc než je obligátní „pohodovou jízdu“ (rovně) a nabízí zážitky, které jsou pro většinu soudobých strojů nedostižnou metou.