Test modernizovaného BMW X7 M60i: Klidná, ale brutální síla

Necelé tři roky po starší verzi se stejným osmiválcem jsem dostal na týden „na hraní“ to největší, co můžete u BMW koupit. Čekala mě pořádná porce kilometrů, a tak jsem se docela těšil, že modernizovanou X7 vyzkouším na všech možných silnicích.

Zbavme se zkraje toho, co člověka udeří do očí na první pohled – designu přídě. Návrhářům se tu povedlo zachovat kontrast mezi vertikálními žebry ledvinek a horizontálními linkami světel, ovšem přesto příď proměnili k nepoznání oddělením denního svícení od hlavních světlometů.

Na fotkách to není nic moc, ale naživo to kupodivu docela funguje, zejména v téhle verzi, která má začerněné snad všechny designové prvky zevnějšku až na logo a kola. V kombinaci s hnědozelenou barvou Manhattan Green a zmíněnými 23” koly – ta jsou mimochodem příplatkem s omračující cenovkou 103 tisíc korun – si troufnu říci, že to téhle X7 nakonec i docela sluší.

Neméně významnou změnou prošel při modernizaci i interiér, který spolu s novou, osmou generací infotainmentu iDrive dostal dva opticky spojené displeje a pozbyl kapličku přístrojů. S tím vším bohužel zmizela i fyzická tlačítka k ovládání klimatizace – všechno se musí dělat přes displej – a číslované zkratky. Naštěstí aspoň volantu ještě nějaká tlačítka zůstala.

Dovolím si tady malou vsuvku právě na adresu panelu displejů. Nemohu se v poslední době zbavit pocitu, že tím, jak čím dál víc automobilek přichází s tímhle řešením zobrazení, přestává být zajímavé – mírně řečeno. Tu je displej víc zakřivený, onde trochu jinak umístěný, ale tyhle rozdíly nejsou dost velké na to, aby si všechny takto řešené palubní desky nebyly vážně hodně podobné.

U BMW zvolili do přístrojového štítu tři verze grafiky, z nichž jen v jedné je rychlost hezky na očích a žádná nerespektuje tvar displeje. Naštěstí tu je pořád poměrně dobrý head-up displej a zobrazení informací o voze či jízdě lze v obou displejích vybrat z docela široké nabídky.

Odhlédnu-li od svého nesouhlasu se směrem, kterým se BMW v infotainmentech vydává, nemám si tu v podstatě na co stěžovat. Kožené čalounění je prvotřídní, obložení z jasanové dýhy s otevřenými póry příjemné na dotek, všechno působí kvalitně a bytelně – ovšem cokoliv jiného by u auta, které má v této verzi základní cenu vysoko nad třemi miliony korun, bylo nepatřičné.

Líbí se mi také nahrazení velkého joysticku voliče převodovky malým přepínačem a s gustem využívám vyhřívání i chlazení držáků nápojů. Vychladlou kávu sice neohřeje a plechovku s limonádou nevychladí, ale pomůže jim déle si udržet svou původní teplotu.

Sedačky jsou samozřejmě kompletně elektricky nastavitelné včetně hlavové opěrky, délky sedáku a sklonu horní části opěradla. Kromě vyhřívání mají i ventilaci a masážní funkci. Všechno to funguje fajn a regulace teploty vašich zad má hromadu stupňů, ale v těch nižších není vůbec cítit.

O řadu dál dozadu BMW sice nabízí dvě kapitánská křesla, tenhle kousek však místo nich má lavici. Je kompletně sklopná, samozřejmě elektricky, takže si z X7 můžete udělat stěhovák, ale komfortu tahle místa moc nepobrala – na třídu a cenovku tohoto vozu. Opěradla jsou naprosto plochá, nečekejte žádné boční vedení.

Čeho je tu samozřejmě hromada, je prostor, ale přiznám se, že by se mi líbilo, kdyby BMW nabídlo komfortní lavici s měkčí výplní sedaček a aspoň náznakem bočního vedení a místo třetí řady sedadel, která je v X7 standardní výbavou, by byl o něco větší zavazadelník.

Ten ale díky olbřímí velikosti auta není malý ani takhle. Sice nemá háčky na tašky, ale poměrně drsný koberec zamezuje posouvání věcí v zatáčkách, dokud jedete aspoň trochu slušně. A pořád mě baví, jak ohromný cit pro detail tu vývojáři předvedli.

K dispozici je nejen malý dekl pro skrytí nákladu, když jsou všechny sedačky vztyčeny, ale i roletka pro pětimístné uspořádání a oba tyto prvky mají své pevné místo pod podlahou. A když chcete používat roletku, po stranách jsou klipy, za které schováte pásy, aby nepřekážely při natahování roletky a aby jejich spony nedělaly randál v zatáčkách.

Konečně se dostávám k startování, mačkám tlačítko na středovém tunelu a – co to? Dobře si z verze M50i před modernizací pamatuji točení startéru a vyštěknutí motoru, který se poté usadil na relativně hlasitém volnoběhu, byl-li studený. Tady se nic takového neděje.

Všechny motorizace X7 při faceliftu dostaly mild hybridní ústrojí, a právě to je původcem téhle drobné, ale přesto významné změny. Malý elektromotor prostě roztočí „vé-osmu“, která se jen tak jako mimochodem rozběhne vlastní silou, jako by auto říkalo něco ve smyslu „No tak teda jo, když jinak nedáš, ale vůbec mě to netěší“.

Tohle že má být start více než pětisetkoňového osmiválce? Připouštím, hladkost startu je tak úžasná, že o něm člověk ani neví, ale pokud by chtěl nevědět o startu, přece by si nekupoval vrcholnou verzi s písmenem M v názvu, nebo ano?

Podobně upozaděn je projev motoru při jízdě, ovšem že pod kapotou pracuje pořádné kladivo, zjistíte jinak – rychlostí. Motor má tolik síly, že mi většinou stačí tak půl, možná dvě třetiny plynu a stejně jsem rychlejší než cokoliv jiného poblíž. Zrychlit během momentu o desítky kilometrů v hodině je nenucené a naprosto normální jak na dálnici, tak i na okreskách.

V kombinaci s výborně odladěným vzduchovým podvozkem, skvěle fungujícími aktivními stabilizátory potlačujícími boční náklony karoserie v zatáčkách a prvotřídním komfortem a tichem na palubě se mi v téhle X7 cestuje skvěle a samozřejmě. Chtěl bych ji řídit pořád a nikdy z ní nevystoupit.

Funguje na dálnici, kde kromě ticha i v německých dálničních rychlostech skvěle pracuje systém poloautonomního řízení, funguje na státních silnicích i na okreskách, zvládá prostě všechno, na co namíříte obří kapotu. A snad díky zmíněnému mild hybridu či úpravách v aerodynamice je oproti minulému provedení úspornější – stejným stylem a na podobných trasách zvládám jezdit za 13,6 l/100 km, o 1,3 litru méně. A to navzdory tomu, že se M60i někde povedlo přibrat 120 kg hmotnosti a ve dvou lidech na palubě jsme přes 2,7 tuny.

Nebudeme si nic nalhávat, hmotnost a zejména rozměry jsou problém. Hmotnost proto, že člověk pomalu potřebuje mapu pro náklaďáky, jelikož řada míst v Česku je omezená 2,5 tunami okamžité hmotnosti. A rozměry zase proto, že v těsných ulicích a při parkování zoufale chybí kamery v zrcátkách, které by dokázaly ukazovat pohled na přední rohy auta, abych nemusel odhadovat, kolik místa mám od obrubníku na jedné a rohu zaparkovaného auta na druhé straně, nýbrž abych to věděl.

Vůz sice má kamerový systém pro 360° pohled kolem auta včetně 3D zobrazení, ale to není tak přesné – nejen tady, snad v žádném autě –, abych si podle toho troufl manévrovat na centimetry od obrubníku, což je v evropských městech občas potřeba. Zejména s koly za skoro tři výplaty a natáčecí zadní nápravou, která sice znatelně pomáhá se stabilitou i obratností v závislosti na jízdní situaci, ale záď vážně vybočuje, na což musím aktivně myslet, abych zadní kola při podélném parkování neodřel.

Říct, že X7 M60i je dobré auto, by bylo zoufale málo. Je výjimečné snad ve všech ohledech, které mě napadají – snad až na ten panel s displeji na palubní desce. Své zákazníky si jistě najde a nebude jich málo, ale to neznamená, že by bylo autem pro každého, a teď nemyslím z důvodu své ceny, která je tak, jak před námi auto stojí, čtyři miliony korun.

Kvůli svým rozměrům, hmotnosti a zejména způsobu, jak navzdory těm prvním dvěma aspektům neskutečnou měrou nabírá rychlost, potřebuje dospělého a uvědomělého řidiče, ne pozéra, co dává na každé křižovatce plný plyn. Ovšem právě tím, jak dokáže být komfortní a nenucené, ale zároveň klást na řidiče poměrně vysoké nároky, mi přijde o to lákavější.