Test Lady Niva: Sympatický lesník, dokud využíváte jeho schopností

Lada Niva je v originále VAZ-2121, přičemž přesné jméno testovaného kusu je Lada 4x4. Od roku 2021 se opět jmenuje Niva Legend, každopádně tomuto autu stejně nikdo neříkal a ani neřekne jinak než „niva“.

Tohle auto jsem vždycky obdivoval jako legendární malý offroad, který zvládne skoro všechno, co před něj postavíte.

Párkrát jsem i uvažoval nad tím, že bych si nějaký ojetý kousek koupil. Nikdy k tomu ale nedošlo. Pokud to neztroskotalo na korozi či obecné vybydlenosti vyhlédnutého kusu, zamyslel jsem se nad tím a došlo mi, že by to bylo, jako bych si v dnešním světě kupoval žigulíka či starou škodovku jako auto na každý den.

Přesto mě kouzlo nivy nikdy zcela nepustilo, takže když jsem dostal možnost s jednou týden jezdit, nemohl jsem odmítnout.

Niva je světově první masově vyráběný offroad se samonosnou karoserií a podobně jako terénní dodávka UAZ-2206 „Buchanka“ se stále vyrábí v nepříliš změněné podobě. V roce 1977 přišla na trh přesně s těmi tvary, které vidíte na fotkách.

Samozřejmě, nějaké změny za ta léta proběhly. Třetí brzdové světlo je změnou nejviditelnější zvenčí, palubní deska a přístrojový štít zase uvnitř. Ty by člověk odhadl tak na rok 2010.

Novoty pochopitelně proběhly také pod kapotou. Původní motor v nivě, 1,6l zážehový čtyřválec o 76 koních a 126 Nm, by těžko stačil na moderní emisní standardy.

Dnes tu pracuje 1,7l zážehový čtyřválec o 83 koních a 129 Nm, což sice není zas tak velké zlepšení, ale motor má elektronické vstřikování paliva a katalyzátor, takže plní emisní normu EURO 6d v posledním znění. Taky má ABS, posilovač řízení nebo denní svícení.

To je mimochodem vyřešeno tak elegantně, až se na něj nemůžu vynadívat – bez ironie. LEDky by nivě krajně neslušely, stejně jako nesluší buchance, a tak dostala dvouvláknové žárovky do předních obrysovek. Ty prostě svítí silně „na denní“ a když zapnu potkávací světla – manuálně, samozřejmě, žádná automatika tu není – zeslábnou.

Za zmínku stojí i zadní světla. Ta se na rozdíl od těch předních změnila v průběhu výroby vozu i vizuálně – v roce 1992 niva dostala větší třetí dveře a s nimi i lampy z kombíku VAZ-2104. Zajímavé na nich je, že to, co by člověk považoval za mlhovky, tedy červené kousky na vnitřní straně dole, jsou brzdová světla.

Mlhovky obstarává silnější vlákno obrysovek na horních stranách lamp. Není to až tak ojedinělé řešení, ale rozhodně v dnešní době není běžné.

Ovšem řešení, která nejsou v dnešní době běžná, je tu docela dost. Třeba fakt, že se kufr dá otevřít pouze zevnitř, klikou za B-sloupkem na levé straně auta. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, jak se do kufru dostat.

Nebo nedělená zadní lavice, která je sice sklopná, ale pro sklopení opěradla je třeba zvednout sedák – a ten znemožňuje předním sedačkám podélný posun dobře v půlce své dráhy, takže se nevejdu za volant.

Končíme? Ani zdaleka. Páčka blinkrů ovládá skutečně jen blinkry, na dálková světla tu je další páčka. Ostřikovače nejsou spojené se stěrači, takže když chci ostříknout, musím zároveň zapnout stěrače, nestírají samy.

Teploměr chladicí kapaliny skutečně ukazuje teplotu, není to chlácholič, který zůstává nehybný uprostřed stupnice, dokud není problém. Kapota se otvírá dopředu, opačně než u téměř všech ostatních aut na světě. A když ji otevřete, kromě motoru na vás vykoukne rezervní kolo.

Do toho tu jsou elektrická okna, která jsou dokonce v základní výbavě, dvě 12V zásuvky, které fungují i bez klíčku, a palubní počítač, jehož displej mezi budíky je sice jednoduchý, ale ukáže všechno co jakékoliv jiné auto, a dokonce i něco navíc – napětí elektrosoustavy. Takže až bude alternátor na odchodu, poznáte to včas a vyměníte ho místo potupného čekání na odtah. V ruské divočině byste se totiž dočkat nemuseli.

Stejně jako palubní deska vypadá relativně moderně, prostor mezi sedačkami jsou ryzí osmdesátky. Všechny tři páky, které tu najdete, mají gumové „harmonikové“ manžety, na které dnes už nenarazíte. Ale když to funguje, proč to měnit.

Řadicí páka je jasná, dokonce je diagram nejen na její hlavici, ale i na nálepce, která azbukou popisuje, co dělá která ze dvou kratších pák. Jedna je k zařazení redukčního převodu, druhá k uzavření středového diferenciálu.

Totiž, niva je stálá čtyřkolka s mechanickou uzávěrkou středového diferenciálu, nemá „offroaďácký“ systém, že by na pevném podkladu mohla jezdit jen s pohonem zadních kol a přední náprava by se mohla připojit jen mimo asfalt.

Dost možná největší technická výhoda nivy oproti řadě jiných offroadů tkví právě zde. Redukce a uzávěrka na sobě nejsou nijak závislé – můžete použít jednu, druhou, nebo obě věci najednou podle situace, ve které zrovna jste.

Nápravové diferenciály jsou otevřené, samosvory jsou k mání za příplatek nebo standardně u drsnější verze Bronto, která má ocelové nárazníky, klimatizaci, vyhřívané sedačky a zesílené a zvýšené odpružení.

Během svého testovacího týdne jsem se kvůli otevřeným diferenciálům do problémů nedostal, ale taky jsem nejezdil blátem či vážně drsným terénem. Uzávěrku středového diferenciálu a redukci jsem ale párkrát použil.

A jak se s nivou jezdí? Není ani zdaleka tak svérázná jako buchanka. Samonosná karoserie a nezávislé zavěšení předních kol – vzadu je tuhá náprava, ale vinuté pružiny jsou ve všech čtyřech rozích, listová pera tu nenajdete – znamenají dojem z jízdy jako v moderním autě.

Zásadním problémem není ani nízký výkon motoru. Jasně, předjíždění se musí plánovat a na dálnice tohle auto není, ale díky nakrátko poskládané převodovce – nejvyšší rychlost nivy je 137 km/h – brzdou provozu nejsem. A koneckonců, tohle auto nevzniklo na rychlou jízdu. Spotřebu 8,8 l/100 km za týden ježdění považuji za příjemnou.

Absence klimatizace není zrovna pohodlná, v mém testovacím týdnu je poměrně teplo a slunečno, ale přesto mě niva zvláštním způsobem baví. Snad i tím, jak si kdykoliv, když k ní přicházím, všimnu karoserie typu hatchback sedící kuriózně vzadu vzhledem k umístění kol.

Je tu docela randál, zejména ve vyšších rychlostech, ale to k nivě tak nějak patří. Stejně jako nárazníky trčící ven z obrysu, a hlavně aura auta, které se všude vejde a všechno projede. Trochu mě mrzí, že jsem s ní nestrávil v terénu víc času.

Koupil bych si ji? Těžká otázka. Pokud bych denně jezdil v lesích a věci typu Toyoty Hilux považoval za příliš rozměrné a příliš drahé, věřím, že by její schopnosti byly velkým lákadlem. Stejně jako jejich kombinace se schopností fungovat jako auto na každý den ve městě, pokud jste ochotni oželet trochu pohodlí a nepotřebujete velké auto.

Tím totiž niva ani náhodou není, ale na přepravu věcí si ji můžete koupit s „koulí“ a k tomu potřebný přívěs, zvládne až 1,5 tuny těžký. Nakonec mě docela baví – a sem tam sklízí i zdvihnuté palce.

Takže pokud pro vás jsou schopnosti v terénu na prvním místě spolu s cenou a Suzuki Jimny pokládáte za příliš mrňavé či moderní, vůbec to nemusí být špatná volba.