Test Hyundai i10 N Line: Zábava v maličkém balení

Hyundai na konci roku 2019 překvapil všechny skeptiky, kteří tvrdili, že segment nejmenších „miniaut“ je slepá ulička. Neváhal a přišel s novou a moderně vypadající i10, která ovšem působila motorově poněkud mdle. Dvanáctistovka o výkonu 62 kW sice některé uspokojí, ale pokud si auto koupil někdo náročnější, mohl být zklamaný.

I proto jihokorejská automobilka v létě loňského roku přispěchala s verzí N Line, která dostala řadu zajímavých vylepšení, sportovní design, a především možnost umístit pod kapotu turbodmychadlem přeplňovaný tříválec 1,0 litru, který dává vozidlu 73 kW, rovných 100 koňských sil. A to je hodnota, která v tomto segmentu už zaujme.

Budu mluvit upřímně, když řeknu, že jsem se na týden strávený s i10 těšil, protože jsem byl zvědavý, jak dokáže pobavit. A příjemně překvapený jsem byl ještě předtím, než jsem se s černo červeným autíčkem poprvé projel.

Už design běžné i10 je totiž povedený, ale N Line ho posouvá na jinou úroveň. Auto jednoduše vypadá na své poměry hodně dospěle, má speciální šestnáctipalcová kola s imitací středové matice, dostupné pouze v paketu N Line, a barvu Dragon Red v kombinaci s Phantom Black, která stojí 12 900 korun a působí agresivním dojmem.

N Line dostal oproti běžné verzi přepracovaný přední nárazník s nápaditým LED denním svícením nebo agresivnější masku chladiče. Auto díky této úpravě působí širokým dojmem, což je u tak malého vozu dobře.

Záď je samozřejmě krátká, zaujme na ní červený nápis i10, který u běžné verze budete také hledat marně. Exteriéru bych vytknul absenci hlavních LED světlometů. N Line si je zasloužilo.

Příjemně překvapený jsem byl ale hlavně z interiéru, který vůbec nepůsobil stísněně, jak by se dalo u takto malého auta čekat. Na zadní sedačky si mimo jiné pohodlně sedne i člověk s výškou okolo 180 centimetrů a věřte či ne, nebude si nijak stěžovat.

Vpředu pak Hyundai volil cestu praktičnosti a sportovního vzhledu. Auto má několik rafinovaných úložných míst, kterých není nikdy dost, poměrně pohodlné byly i sedačky s nápisem N Line. Nejvíc ale zaujala řadicí páka ve stylu starších závodních aut a kůží potažený sportovní volant s kontrastním červeným prošíváním.

Ne vše ale stálo za pochvalu. U některých komponentů v kabině bylo znát, že se na nich poněkud šetřilo, a i když se i10 snažila sebevíc, nešlo si často nevšimnout, že se stále původně jedná o vozidlo, jež má zákazníky přilákat hlavně nízkou cenou. Nejvíce je to znát právě na použitých levnějších materiálech.

Celkový dojem z kabiny jsem měl ovšem i tak pozitivní. Chválím i volbu černého čalounění stropu, které působí skvěle.

Jak už jsem psal výše, původní nabídka motorizací i10 byla v segmentu A klasická. Litrový atmosférický tříválec s výkonem 67 koní ani čtyřválcová dvanáctistovka (84k) příliš nelákaly a troufnu si říct, že s nimi by byla i10 N Line jen navoněná nuda.

Hyundai to nejspíše tušil také a pro nejvyšší výbavu vyhradil tříválec 1,0 T-GDI s výkonem 100 koní a točivým momentem 172 Nm. Agregát je pak spojen pouze s manuální pětistupňovou převodovkou a vůz díky motorizaci zrychlí z 0 na 100 km/h za 10,5 sekundy.

Rychlost na rovince a přímou akceleraci ovšem nezkoušejte, protože je to zbytečné. Nejlépe totiž svižnost a osobnost tohoto auta poznáte v zatáčkách, a to ve vyšších otáčkách nad hranicí 2000 ot./min. V ten moment má motor hladký chod, příjemný zvuk a auto vám vykouzlí úsměv na tváři v každé zákrutě okresky před vámi. Horší je to pod touto hranicí, což se ale dá u přeplňovaného tříválcového motoru čekat.

I tak jsou vibrace při rozjezdech minimální a i10 se s tímto obvyklým problémem obdobných motorizací popasovala se ctí. Nečekejte ale zázraky, tříválec s postupem ručičky otáčkoměru vzhůru trochu ztrácí, ale nijak dramatické to není. Potěší spotřeba. Ať jsem totiž hnal i10 sebevíc, nikdy jsem se nedostal nad hranici 6 litrů benzínu na 100 kilometrů.

Ve městě i10 N Line těžko hledá konkurenci. Už jen proto, že je vlastně jedinou novinkou ve své třídě. Auto je agilní, ale díky svým malým rozměrům se velmi snadno ovládá. Mimo zástavbu samozřejmě není rychlost nijak dramatická, při správném zacházení ale s prckem předjedete leckoho.

Jízda s i10 N Line je zábava, což mám na malých autech nejradši. Zbytečný strach jsem měl i z poměrně velkých šestnáctipalcových kol, ale byl jsem příjemně překvapený. S městskými výmoly si i10 i tak umí poradit a jízda zůstává pohodlná i ve vyšší rychlosti.

Nejprve vytknu i10 N Line pár drobností, které trochu kazí celkový dojem. Štvaly mě některé doslova odbyté komponenty z levných materiálů. Ty reprezentovalo například víko kufru, jež nemělo šňůrky a po otevření jste tak neviděli, co se vlastně v zavazadlovém prostoru nachází.

Špatně odladěný je asistent jízdy v pruhu, který je schopen se s řidičem prát o moc nad volantem. Naštěstí se dá vypnout pomocí tlačítka pod volantem, což je například oproti nové i20 velká výhoda. Tím bych s kritikou skončil.

Podtrženo, sečteno, i10 N Line mě bavila. Dovedu si představit, že mladého řidiče, který touží po zážitcích za poměrně rozumnou cenu, dokáže okouzlit. V základu stojí auto oslnivých 229 990 korun, výbava N Line pak startuje na akční ceně 389 990 korun.

Za ně ale dostanete hodně zábavný vůz s moderním interiérem, precizním infotainmentem, automatickou klimatizací, řadou jízdních asistentů a vnějším designem na vysoké úrovni.

Na závěr musím podotknout, že se bavíme o autě, které má jen o 15 koní méně než Volkswagen Up! GTI. A pokud bych si měl vybrat, volil bych jihokorejské miniauto.