Test Harley-Davidsonu V-Rod 10th AE: ze vzduchu pod vodu

Revoluční stroj označovaný jako „power-cruiser“ měl oslovit zejména ty, kterým se u konkurence zalíbila Yamaha V-MAX. První V-Rod se na silnicích objevil před deseti lety – v roce 2002. Testovaný stroj je z výroční edice V-Rod 10th Anniversary Edition, která bude v prodeji jen letos.

Motoricky i vzhledově je V-Rod pro H-D revolucí. Jak je zřejmé už podle názvu, designéři se inspirovali dragsterovými motocykly. Charakteristická je dlouhá stavba, dozadu se svažující chassis s eloxovaným hliníkovým rámem, naklopený světlomet, zadní široká guma (240 mm) a výrazně tvarované sedlo.

Výroční edice V-Rod má kola pětipaprsková – jsou podstatně lehčí než ta plná, se kterými jezdily V-Rody před deseti lety. Nová je i zúžená zadní část stroje se zapuštěnými koncovými LED směrovými svítilnami.

Model „10th Anniversary Edition“ je dostupný jen v barvě Brilliant Silver Pearl. Povrchy motoru, výfuku a rychloměru jsou nadstandardně chromované a leštěné. V komfortní výbavě najdete Smart Security systém, který odemyká a zamyká motorku, aniž byste vyndali klíč z kapsy. Také ABS je tu standardem. Dodejme, že jde o systém poměrně horlivý.

Možná je přespříliš aktivní ABS u stroje těchto výkonů nutností. Třeba to odpovídá celosvětové skladbě zákazníků, kteří nejsou na tak silný stroj v tomto těžkotonážním balení (302 kg) zvyklí. Svými zásahy jim často připomíná, že ani na V-Rodu fyziku neobelstí. Osobně se ale přikláním k názoru, že H-D pro detekci zásahu antiblokovacího systému ABS nepoužívá poslední produkty svých dodavatelů.

Posouzení jízdních vlastností V-Rodu bude v tomto případě velmi subjektivní, vzhledem k tomu, že jde o stroj na rozhraní kategorií. Pokud přesednete ze silničního naháče (B-King, Griso, K1300R, V-MAX, Diavel), oceníte sice šílený zátah motoru, rychlé reakce plynu, velmi přesnou, i když jen pětistupňovou převodovkou, fakt ale je, že výkony silničních strojů jsou ale přece jen jinde. A především jsou všechny podstatně lépe ovladatelnější. V-Rod váží přes 300 kg, je dlouhý, s obří gumou na zádi, a s tendencí zavírat řízení. Nic z toho milovníky rychlé jízdy v zatáčkách nepotěší.

Ti, kteří na V-Rod přesednou z chopperu, si však na ovladatelnost stěžovat nebudou. Naopak, budou u vytržení. Uchváceni budou i výkonem a především lineárností a dobou, po kterou je motor v tahu. Po prvním plném otočení plynu pak každý pochopí, proč je sedlo V-Rodu zakončeno tak výrazně. Kdyby totiž nebylo o co se opřít, velmi pravděpodobně by akcelerace skončila jezdcovým opuštěním stroje.

Škoda, že se pod sedlo nevešla větší nádrž. Aktuální model nabízí 19 litrů, což stačí zhruba na 220 kilometrů jízdy. U některých modelů byla nádrž na pouhých 11 litrů. Takové V-Rody se staly vyloženě přepravníky mezi pumpami.

Samostatnou množinou komentátorů jízdních vlastností jsou pak jezdci klasických, vzduchem chlazených motocyklů H-D. Zvláště ti, kteří si posléze pořídili V-Rod. Když si s nimi promluvíte, zjistíte, že u řady z nich se po čase, když opadne fascinace z extrémně maskulinního vzhledu a u H-D nevídaného výkonu, objevuje cosi, co můžeme nazvat „steskem po nedokonalosti“.

Chybí jim vibrace a hutný zvuk velkého vzduchem chlazeného dvouválce H-D. A ty rány, co při řazení vycházely ze skříně… V-Rod je totiž téměř japonsky dokonalý. Nemlátí, necloumá, neprská, prostě jede. Možná i proto, že ho spoluvyvíjeli Němci. Konkrétně ti z Porsche.

V-Rod rozhodně patří k velmi kontroverzním strojům. Svou pozicí na trhu je už deset let na hranici několika kategorií, stylů a směrů. Je otázkou, ve které skupině motorkářů se majitelé V-Rodů cítí „mezi svými“. A je otázkou, jestli oni o nějaké přijetí vůbec stojí. V-Rod totiž jednoznačně přitahuje individualisty. Řadu z nich strhne.