Test Cupry Born e-Boost: Příjemné elektro s nádechem sportovnosti

Podruhé za volantem první ryze elektrické cupry mám strávit rovnou dva týdny, nikoliv standardní jeden, a navzdory tomu, že jsem při prvním svezení před rokem a půl měl jisté výhrady, skutečně se na to těším. Nebudou to totiž jen stovky kilometrů na elektřinu, ale také pár dnů, kdy budu žít jako typický majitel elektromobilu – s vlastní zásuvkou na vlastním dvorku. A tak se o životě s autem „na baterky“ dozvím víc.

Born jsem dostal v tmavomodré barvě, která se opakuje i na sedačkách a dalších místech interiéru. Spolu s černými a bronzovými doplňky mu to vážně sluší. Hezky vynikne i svítící linka přes celou záď; škoda jen jednoho couvacího světla. Jsem ale rád aspoň za přední světla do špatného počasí, která svítí hodně do šířky a v mlze pomáhají.

Technický základ bornu je ve Volkswagenu ID.3; a místem, kde to je nejvíc vidět, je interiér. Totožné ovládací prvky znamenají také totožné ergonomické chyby, jako např. spoléhání na dotyková „tlačítka“ pro téměř všechny prvky vozu. Jsou i na volantu, kde se posunem prstu mění hlasitost či rychlost nastavená na tempomatu. Ovládání vyžaduje zvyk, po pár dnech za volantem už to celkem zvládám, ale pořád mám strach, že něco nechtěně provedu dlaní při zatáčení či manévrování.

Pochválit ale musím slušně pohodlné přední sedačky a dobře tvarovaný středový tunel s hromadou rozměrných odkládacích prostor. Místa nemám nikde nedostatek, jen při nastupování je třeba dát si pozor na nástavec prahu – velmi snadno si o něj člověk ušpiní kalhoty.

Moje osmdesátiletá babička ovšem při nastupování přišla na fakt, který není na první pohled patrný, ale máme-li jednou všichni jezdit elektromobily, nemůžeme ho opomínat. Třebaže je born obyčejný hatchback, žádné SUV, kvůli baterii v podlaze je nástupní hrana docela vysoko, a tak má starší a méně pohyblivý člověk problémy nastoupit, pokud vůz nestojí těsně u obrubníku.

Devatenáctipalcová kola bornu znamenají relativně nízkou bočnici pneumatik, ale zas ne tak nízkou, aby člověk cítil každý kamínek na silnici. Ani relativně velká kola nejsou na úkor pohodlí; odpružení je sice tuhé, ale nikoliv nepohodlné. Oproti ID.3 má born sníženou světlou výšku a přepracované odpružení. I díky velké hmotnosti – prázdný born váží v této konfiguraci skoro dvě tuny – a vysoké tuhosti karoserie se můžou tlumiče s pružinami hezky opřít a na rozbité okresce z vás nevyklepat duši.

Do interiéru se nepřenášejí vibrace ani při rychlém přejezdu série malých ostrých nerovností, vůz s jistotou zvládá i horší panelovou silnici. Spolu s výborným vyvážením budí born při jízdě pevnou důvěru a líbí se mi, jak v zatáčce zadní kola pod plynem pomůžou vykroužit oblouk a na výjezdu mě vytlačí ven, vstříc další zatáčce.

Nejvyšší výkon 231 koní je tak akorát, aby byla jízda příjemně dynamická. Díky velkému točivému momentu v nulových otáčkách je samozřejmě odpich perfektní, z každé křižovatky jsem pryč první a i předjíždění je velmi snadné, rychlé a s tím i bezpečné.

Sportovním autem born skutečně není, na to sedím moc vysoko, ale to neznamená, že by si tu člověk nemohl užít trochu zábavy. Jen je třeba si zvyknout na to, že kvůli poměrně vysokému posezu, kombinovanému s nízko loženým těžištěm, si při přejezdu podélných terénních vln přijdu trochu jak na špičce metronomu.

S bornem jsem vyzkoušel snad všechny druhy silnic i způsoby použití, a to jednak, protože to bylo třeba, a jednak, abych co nejlépe zjistil, jak se s ním žije. Na první baterii – myšleno jako první nádrž benzínu – jsem ujel 312 kilometrů s průměrnou spotřebou 22 kWh/100 km. Když jsem vůz připojil k nabíječce, na displeji svítil stav nabití 9 procent. Z toho odhaduji dojezd na celou baterii 343 kilometrů.

Hodinové nabíjení u 50kW nabíječky dobilo 45,5 kilowatthodiny a já se vydávám dál východním směrem. Většina trasy k dalšímu stojanu – relativně nové třísetkilowattové přípojce nedaleko Litovle – vede po dálnici, takže průměr spotřeby je 22,9 kWh/100 km. Tentokrát jsem na 56 % baterie ujel 179 km, což dává odhad reálného dojezdu 320 kilometrů na plné nabití. V teplotách kolem nuly a bez ostýchání v dynamice jízdy.

K vysokovýkonné nabíječce vůz připojuji s řádně zahřátou baterií na 8 % nabití. Born má v této verzi zvládnout až 170 kW nabíjecího výkonu, na displeji stojanu však vidím 175 i 178 kilowattů. Výsledkem je dobití na 80 % za třicet minut, stejně jak slibuje katalog. Displej ukazuje dojezd 292 km.

Když o 59 km později a se 63 % v baterii (to dává dojezd na nabití 347 km; kvůli hrozbě námrazy a neukázněné zvěře jsem jel obezřetně, i když pořád do kopce) dojíždím do cíle položeného o několik set metrů nad mořem výš, připojuji vůz k nabíječce a v aplikaci v mobilu nastavuji cílové nabití 70 %. Nepotřebuji energie mnoho, ráno pojedu jen do města na nákup – jde mi hlavně o to, mít auto v zásuvce a mobilem ovládat nabíjení a vytápění.

Právě tohle totiž činí život s elektromobilem mnohem příjemnější, než když ho parkujete na ulici před činžákem. Nemusím ani nastavovat plán odjezdu, stačí, když při usednutí k snídani zapnu topení, a než dojím, obléknu se a vyrazím, v autě je hezky teplo. Dokázal bych takhle vyřešit i námrazu na oknech, kdybych nestál pod střechou, jen by to chtělo topení zapnout o pár minut dřív.

Celých pět dní, co jsem byl na chalupě, jsem takhle vždycky po příjezdu vůz připojil do zásuvky a začalo mě to vážně bavit. A když se poslední večer změnily plány tak, že jsem měl jet delší trasu až ráno, nikoliv kratší ještě ten večer, prostě jsem na mobilu nastavil cílový stav nabití na 90 % a ráno bylo vše připraveno.

Cesty „kolem komína“ i dlouhé trasy tedy jsou v pořádku. Horší to je ve chvíli, kdy to „kolem komína“ znamená třeba 200, 250 km v průběhu celého dne v několika kratších úsecích a tu zásuvku na dvorku nemáte. Kolem Prahy se takovéto kilometry dají bez problému najezdit, ale těžko při nich budete někde na půl hodiny zastavovat kvůli kávě a toaletě.

Pokud v potřebných zastávkách není nabíječka, je třeba cíleně jet nabíjet. To je trochu nepohodlné, protože nabíjení pořád trvá mnohokrát déle než tankování benzínu. Zjišťuji tedy, že při takovém použití má smysl vůz připojit i na slabou čtvrthodinku k 50kW nabíječce, když jdu jen pro pár věcí do obchodu. Že i těch pár procent, které takto dobiju, má význam.

A také, že by se hodilo tlačítko ve smyslu „budu nabíjet za nejvýš 15 minut, připrav se“. Kdykoliv, když jedu nabíjet, zadávám nabíječku do vestavěné navigace, i když to je jen kousek a vím, kudy jet, aby se vůz na nabíjení připravil. Takové tlačítko by mě zbavilo lovení stojanu v mapě.

Ve výsledku však nabíjení velkou nepříjemností nebylo, ovšem nutno také podotknout, že teploty nebyly nijak arktické. Většinu času kolem nuly, jen občas pár stupňů pod ní a jindy zase až patnáct nad nulou. Je to trochu škoda, doufal jsem, že bude skutečný mráz, ovšem to bych dost možná psal jiný příběh.

Zbývá jen podotknout, že z vozu je kvůli dlouhým, tlustým a navíc zdvojeným A-sloupkům docela mizerný výhled, a že couvací kamera má ostřikovač, který ale lze aktivovat jen s ostřikovačem zadního skla. Ten nemám rád, protože záď je pak nehezky zaneřáděná a člověku se o to méně chce sahat na kliku, aby něco naložil do kufru. Chtělo by to vlastní tlačítko, když už cupra odmítá kameru schovat pod výklopné logo.

A uzavřít, že mě čtrnáct dní a více než 1600 kilometrů za volantem bornu vážně bavilo. Rovným dílem proto, že hezky jezdí, i proto, že jsem trochu lépe vyzkoušel, jaký je každodenní život s elektromobilem v případě, že máte i že nemáte zásuvku na dvorku.