Test Citroënu C3 Aircross: Městský světák s pohodlnými sedadly

Na světě jsou auta, která svou existenci člověku stále připomínají tím, že je vidí na každém kroku. Pak taková, která potkáte občas, ale přeci jen o nich víte, pokud vás auta baví.

A konečně jsou tu i modely, které potkáte jednou za uherský rok, a řeknete si: „No jo, to se vlastně taky ještě vyrábí.“ Citroën C3 Aircross patří do poslední kategorie a já se za jeho volantem snažím zjistit, jestli to není trochu škoda.

Je na světě v aktuální generaci od roku 2017 a předloni prošel drobným faceliftem. Tak drobným, že po vizuální stránce dostal jen nový přední nárazník a pár detailů typu jiných linek do okénka mezi C a D-sloupek. Jeho tvář se proměnila opravdu výrazně a dostal např. ledkové světlomety. „Jen“ zezadu vypadá pořád stejně.

To ale není špatně; ostatně, facelift dodal jeho přídi na modernosti, kterou v té době zoufale potřebovala. Je baculatý a designově dost výrazný na to, aby si ho člověk v provozu všiml, zejména s červenými doplňky karoserie, které s tmavošedou barvou hezky kontrastují.

Výbava C-Series, která stojí před námi, vypadá v ceníku jako blízká základu, ovšem zas tak chudá není. Jednozónovou klimatizaci autíčku do města - ničím jiným C3 Aircross není, nenechte se zmást offroadovými jízdními režimy - člověk odpustí, zejména když tu jsou věci jako poctivé vyhřívání čelního skla či přední mlhovky.

Přístrojový štít je analogový - to se mi nakonec taky líbí, dnes už to člověk bohužel tak často nepotká -, ovšem to se nevylučuje se systémem čtení dopravních značek, ohlašujících rychlostní limity. Pravda, spolehlivé to moc není, ale že tyhle systémy velmi často ukazují něco jiného, než je realita, je bohužel normální. Plusem ale budiž kombinace s tempomatem ve smyslu, že limit zjištěný ze značky lze nastavit jako novou rychlost.

Také se k tomuto zobrazení musíte proklikat palubním počítačem na segmentovém displeji uprostřed, který trochu zbytečně trvale supluje ručičkový rychloměr a dalším informacím vyhrazuje jen dva řádky dole. Dá se ale vyměnit za lepší, barevný a grafický, pokud by černobílé segmenty byly na váš vkus až příliš „retro“.

Hlavně ale interiér boduje úžasnými sedačkami. Citroën jim říká sedadla Advanced Comfort a jejich trik tkví v polstrování speciální paměťovou pěnou.

Zapomeňte na tvrdost produkce německých koncernů, tahle měkoučká křesla jsou úplně něco jiného. Pokaždé, když sednu za volant, mě znovu překvapí, že i v dnešní době se dá v novém autě potkat něco takového.

Nemají toho moc na způsob bočního vedení, které by vás v zatáčkách nějak podrželo, ale to vůbec nevadí. Mají vás obejmout a přivést na jiné myšlenky. Svým způsobem vyjadřují esenci tohoto auta - komfort je na prvním místě.

Komfortu je podřízeno i naladění podvozku, který je stejně měkký jako sedačky. A podřídíte se mu i vy, i kdybyste nakrásně chtěli řezat každou zatáčku na oblíbené okresce. Tohle auto zkrátka není na rychlou jízdu a celá jeho bytost vás vybízí k tomu, jet klidně a užívat si pohodlí.

Pomáhá i prostornost, která je za volantem na svou třídu slušná. Ne že by tu byly nějaké akry místa, ale stísněnost i díky designu interiéru neexistuje a nikde nic nepřekáží. Pravda, „za sebe“ si se 184 cm výšky sednu natěsno, ale zase tu aspoň je poměrně velký kufr, který by měl i rovnou podlahu se sklopenými zadními opěradly, kdyby ve výbavě bylo plato tvořící falešné dno. Za to je ale nutno připlatit.

Pohodlí nekazí ani přítomnost manuální převodovky; pod kapotou mám 130k tříválec PureTech, který je spojený se šestistupňovým planetovým automatem. Jeho výhoda je v tom, že se chová opravdu jako automat - po uvolnění brzdy auto hned jede. Přesto je však řazení cítit a jsou tu i nějaké prodlevy, zejména po sešlápnutí plynu při rozjezdu; tady by to na hladkosti chtělo ještě trochu zapracovat.

Že převodovka motor neustále podtáčí v honu za nízkou spotřebou, se dá očekávat. Dá se tomu ale zabránit zvolením režimu S pomocí tlačítka či manuální volbou rychlostních stupňů, která je dokonce nastavena správně. Potáhnutím k sobě odřazujete, zatlačením od sebe podřazujete.

Ve výsledku však cokoliv jiného než plně automatické řazení používám minimálně. Tomuhle autu se prostě podřídíte. Je stylové a na svůj funky vzhled i docela slušně silné třeba na to, aby se člověk mohl bezpečně napojit na dálnici.

Jak vyplývá z výše řečeného, o nějakém sportovním svezení na okreskách nemůže být moc řeč; na těch oceníte mnohem spíš onen komfortní podvozek.

Nakousl jsem offroadové jízdní režimy. Systém s názvem Grip Control se ovládá knoflíkem před voličem převodovky a z pěti režimů tu jsou na asfalt určeny dva - Normal a mód s vypnutou kontrolou trakce. Režim na písek a bláto člověk v takovémto autě využije málokdy, režim na kluzkou vozovku se bude hodit víc.

Co to dělá, když ve výbavě není pohon všech kol? Drobně to upravuje chování stabilizačního systému s protiprokluzem tak, aby vůz v náročnějších podmínkách - řekněme si to na rovinu - nezapadl tak rychle.

Nejužitečnějším prvkem tohoto příplatku je asistent pro sjíždění prudkých kopců, který zvládá brzdit jednotlivými koly individuálně, abyste při prudkém sjezdu neztratili nad vozem kontrolu.

C3 Aircross je autem, které může vytvořit první dojem, že není nic moc. Čím víc s ním ale jezdím, tím víc si uvědomuji, že se mi vlastně docela líbí. Ve městě je ve svém živlu, neztratí se ani mimo něj - a hlavně, je své. To samozřejmě znamená, že není pro každého, i kdybych odhlédl od ne zrovna nízké ceny necelých 600 tisíc korun.

Ta, odhaduji, bude patřit k hlavním důvodům, proč aircrossů na silnici tolik není. Plní totiž v podstatě roli fabie, která je ale levnější, prostornější a lépe vybavená co do moderní bezpečnostní elektroniky.

Navzdory tomu si myslím, že by C3 Aircross více zájemců o auto téhle velikosti mělo zvážit - jen je třeba se s ním chvilku sžít, než prodejci řeknete své „ano“.