Test BMW X5 xDrive40i: Sametový tank

Když se BMW X5 v roce 1999 představilo ve své první generaci, bylo to první SUV téhle značky. Byla to doba, kdy jediným skutečně etablovaným konkurentem byl Jeep Grand Cherokee, X5 tehdy nabídla i manuální převodovku. Bylo to něco, co byste dnes v luxusních SUV hledali marně.

Dost ale historie, X5 pro modelový rok 2019 vstoupila do své čtvrté generace a nestydím se říci, že je luxusnější než kdy dříve. Nevadí mi ohromné ledvinky na její přídi a dělené páté dveře jsou docela praktické, neboť nemáte, jak si o nárazník ušpinit kalhoty.

Jenže proč se designéři vykašlali na světelný podpis minulé generace a zadní světla téhle nové už nekřičí „Předjelo tě BMW!“, mi asi není souzeno pochopit. Kvituji ale, že koncovky výfuku nejsou tak falešné, jako u konkurence.

Otvírám dveře a přemýšlím, jak vlezu dovnitř. Tohle auto je totiž opravdu vysoké, a tak by se kromě nášlapu pod prahem – díky za něj – hodilo ještě madlo na A-sloupku, kterého bych se mohl chytit. Pak ale usedám do velmi pohodlné a měkce čalouněné sedačky s potahem z jemné kůže, zaklapávám za sebou dveře, servodovírání je dotáhne a vnější svět přestává existovat.

Na palubě je všechno, co by si jeden mohl přát. Čtyřzónovou klimatizaci a pokročilé jízdní asistenty ani nemá smysl zmiňovat, to je samozřejmost. Infotainment vám ale zobrazí i zprávy, takže v koloně na dálnici, ve které se vůz samozřejmě pohybuje sám, máte co dělat, aniž byste porušili zákon brouzdáním po internetu na smartphonu.

Držák nápojů vám ohřívá kávu nebo chladí vodu, špičkový audiosystém harman/kardon hraje cokoliv od speed metalu po vážnou hudbu. A abyste těch kolon potkali cestou co nejméně, o to se stará navigace se systémem RTTI, dopravními daty v reálném čase, které patří k nejlepším na trhu.

Mimochodem, novému infotainmentu značky BMW tu docela přicházím na chuť. Věnoval jsem trochu času úpravě dlaždic zobrazení a vytvořil si dvě obrazovky, mezi kterými přepínám podle toho, co zrovna chci vidět. Funguje to hezky, i když pořád nechápu, proč mi „sportovní displeje“ v tomhle zjednodušeném zobrazení v dlaždici ukazují zbytečné koně – ne, pardon, dokonce kilowatty – a newtonmetry místo užitečné teploty a tlaku oleje.

Jedinou výtku mám k ventilaci sedačky řidiče, není moc silná, a k bočnímu vedení sedačky – na to, co tohle auto v zatáčkách zvládne, bych si představoval výraznější boční vedení. A taky můžu zmínit zoufale nevyužitý digitální přístrojový štít, který uprostřed umí zobrazit jen mapu, ale aspoň v režimu Sport nemizí čísla ze stupnic, jako tomu bylo dřív.

X5 je obrovská, mnohem větší, než bývala kdysi – ve srovnání s první generací narostla o třicet čísel a do pěti metrů jí chybí jen 8 cm. Přesto, když ji řídím, všímám si, že dojem velikosti je daný zejména její šířkou – na zadních sedačkách není v podélném směru zas tolik místa. „Za sebe“ se vejdu, ale těsněji, než bych očekával. Dokonce tu je i třetí řada sedadel, i s vlastními výdechy ventilace, ale tam se ani nepokouším vlézt.

Ten nejdůležitější moment přichází ve chvíli, kdy zmáčknu startovací tlačítko. BMW je proslulé řadovými šestiválci, a právě takový motor pracuje pod touhle kapotou, i když je navzdory označení 40i „jen“ třílitrový.

Jeho nejlepší vlastností je, že o něm kromě lehkého zachvění auta při startování vůbec nevíte. Je naprosto hladký, naprosto tichý a jemný, pokud jedu v klidu. Někdo by to mohl nazvat absencí charakteru, ale to by nebylo přesné – tady totiž zažijete absenci úplně všeho. A přestože mám rád pěkně nahlas bublající osmiválce, do X5 mi tahle sametová řadová šestka sedí úplně dokonale.

Když trochu přidám, motor je samozřejmě trošku slyšet, ale dá se poslouchat, byť vidlicové šestiválce mám pořád radši. Síly je tu dost, ale ne nějak přemrštěně moc, motor s dvoutunovým kolosem dokáže svižně hýbat na dálnici i okreskách. A při mé svižné jízdě za to chce 11,7 litru standardního 95okt. benzínu na 100 km. Řekněme si to upřímně, jezdil jsem s osmiválci, které braly méně.

X5 jsem dostal na obřích kolech s nízkoprofilovými pneumatikami a měl jsem trochu strach o jízdní pohodlí. Špičkově vyladěný podvozek ale pohltí téměř všechno, co mu silnice přichystá, ať jedu po nové dálnici u Prahy nebo po zapadlé, v zimě neudržované okresce v Jeseníkách.

Docházet dech mu začne, až když přidám. Chci-li po X5, aby se hbitě proplétala zatáčkami. Tady je jasně znát, že vznikla s cílem být luxusní, ne sportovní – v zatáčkách nemám jistotu, kterou třeba menší a lehčí sedan řady 3 nabídne měrou vrchovatou. Jasně, že to nejsou srovnatelná auta, ale bylo by chybné si myslet, že je X5 zcela všestranná. Je prostě velká jak panelák a v zatáčkách musíte vědět, co děláte a počítat s její hmotou.

A také, chci-li po tomhle autě rychlý přesun na dlouhou vzdálenost, nemohu se zbavit dojmu, že řada 5 nebo 7 by to zvládla lépe, s větší grácií a jistotou ve vysokých rychlostech. I tohle jde na vrub vysoké karoserii X5, ale říct to prostě musím – pokud nechcete jezdit mimo asfalt, nýbrž jezdit daleko, velké sedany značky BMW udělají lepší službu.

Třeba i svými pokročilými asistenčními systémy, jako např. aktivním vedením v jízdním pruhu. Zatímco v „pětce“, „sedmě“ nebo i v nové X3 se zrovna na tohoto asistenta mohu spolehnout, v X5 tak úplně ne, kromě kolon a dálnic. Autonomní podélné parkování naopak musím pochválit, to tu funguje příkladně.

Pokud chcete jezdit mimo asfalt, můžete přizvednout vzduchový podvozek, manuálně zařadit jedničku a pak se sunout po nerovnostech a nechat elektronický mozek systému xDrive, aby všechno vyřešil. Jde mu to skvěle, má i několik režimů pro jízdu mimo asfalt a zvládá i uzamknout zadní diferenciál.

Jenže třeba takové Porsche Cayenne umí uzamknout i středový diferenciál. A to je v podstatě rozuzlení mého týdne s X5 – je to vůz, který se snaží dělat všechno a všechno dělá dobře, ale nic nedokáže úplně dokonale.

Blíží se špičce, ale nedosahuje na ni. Na asfaltu, mimo něj, v zatáčkách, v prostoru, v luxusu, všude dokážu najít auto, které bude lepší o ten malý kousek, na který si potrpí lidé s možností utratit tři miliony korun za nové auto. Nebo aspoň, na který bych si potrpěl já. Pokud ale zůstaneme v rámci třídy, jednoznačně patří mezi ty nejlepší.