Test BMW 530d po faceliftu: Superstar dálkového cestování

Předloňská modernizace řady 5 tuto stálici vyššího managementu ušetřila obřích ledvinek či až bobřích zubů, které dostaly některé jiné modely z nabídky mnichovské značky. Zvítězila nenápadnost – a ta je do značné míry tématem také šedého naftového kousku, který jsem převzal na týdenní testování.

Hovořím o nenápadnosti, ovšem pouze v rámci nabídky značky BMW – sama o sobě má faceliftovaná „pětka“ ostré rysy ažaž. Je to znát zejména na přídi a zejména s exteriérovým paketem M, kterým je tento vůz vybaven, a musím říct, že mu to vážně sluší. Třebaže nejsem fanouškem poněkud jednoduchého designu nových zadních svítilen.

Interiér zamrzí trochu tvrdými sedačkami a také tvrdým stiskem některých tlačítek na středovém tunelu. Facelift sem ale nepřinesl nový panel s otočným ovladačem iDrive a dalšími tlačítky, který spolu řada dnešních BMW sdílí, což je dle mého názoru z hlediska používání dobře. Zejména pro matný povrch onoho otočného ovladače, na kterém se mnohem lépe píšou písmenka než na novém, lesklém.

V oněch sedačkách se ale velmi dobře sedí – samozřejmostí je hromada možností nastavení včetně naklápění horní půlky opěradla – a není problém v nich překonat několik stovek kilometrů najednou. Což je ostatně téma celého vozu – vznikl pro dlouhé trasy.

Pro ty se stejně tak hodí motor pod kapotou – řadový vznětový šestiválec. Tato konfigurace motoru už poněkolikáté nahlodává mé přesvědčení, že auto má jezdit na benzín (nebo elektřinu, ale to teď nechme stranou). Motor je totiž úžasně jemný, většinu času o něm nevím a když trochu víc přidám plyn, hezky si brumlá.

Po stránce zvuku i komfortu je jeho projev opravdu skvělý a co do síly na tom není hůř. Má jí hromadu v podstatě kdykoliv vás napadne, že by bylo vhodné předjet ta tři auta i s tím kamionem, za nímž se zbytečně vlečou, díky dvěma sekvenčním turbodmychadlům je křivka točivého momentu příjemně plochá a reakce na plyn obstojně svižná.

Zároveň je jeho spotřeba až nepochopitelně nízká. Sobotu jsem strávil v podstatě celou s přívěsem – jako na zavolanou jsem měl auto s „koulí“ zrovna v týden, kdy se nám doma porouchala pračka a já potřeboval zajistit novou – ve městě a blízkém okolí, takže jsem jezdil v poklidu a spotřeba klesla z osmi litrů, napočítaných za pár dnů ježdění po městě, na 7,4.

Neděle naopak byla ve znamení hodně svižného, ale zároveň plynulého ježdění po dálnicích a silnicích první třídy a když jsem v pondělí ráno vůz vracel, displej ukazoval ještě o desetinu litru méně.

Svůj díl na tom jistě nese i mildhybridní systém, kterým je vůz vybaven. Na skutečné silnici to znamená, že nejde vypnout startstop a pokud nejste v režimu Sport, motor se někdy vypíná i při plachtění. Bohužel startuje někdy trochu později, než by mi bylo milé, ale i to je, věřím, v úspěšné snaze snížit spotřebu.

Nakousl jsem dlouhé cestování. Na to jsem se těšil celý týden, protože mě baví a „pětka“ je pro něj přímo stvořená. Rád reportuji, že „grands tours“ zvládá naprosto s přehledem jako málokteré jiné auto. Dokáže jet rychle, ale zároveň úžasně komfortně, nenuceně a sebejistě. A zároveň z ní pořád cítím, že má slušnou rezervu schopností pro případ nenadálého problému, což mi dodává pocitu bezpečí.

Výborně fungující adaptivní tempomat je samozřejmostí, stejně jako aktivní vedení v jízdním pruhu. To má zajímavou perličku ve schopnosti samočinně vytvářet záchranářskou uličku – v rámci pravého pruhu se posune k pravé čáře. Ovšem, má trochu problémy v přímém protisvětle a hlídač čar na silnici se sem tam chytne něčeho, co není čára, a táhne mě za volant pryč ze silnice. Zde je nutno uznat, že u Mercedesu to funguje lépe.

V naladění podvozku i čtyřkolky xDrive je také cítit, že tohle auto vzniklo pro přesuny na dlouhé vzdálenosti. Zejména v zatáčkách totiž i v režimu Sport postrádám trochu výraznější aktivitu zadní nápravy. U BMW klasické koncepce, kde by měla zadní náprava hrát prim, to zní zvláštně, ale je to tak – vůz je za všech okolností přísně neutrální.

Za zmínku stojí také několik perliček, např. že v přístrojovém štítu jde otáčkoměr nahradit ukazatelem okamžité spotřeby paliva, nebo v režimu Eco Pro ukazatelem aktuálního zatížení pohonného ústrojí.

A rovněž že příplatková laserová světla svítí krásně a mají i dobře zkalibrovanou autonivelaci, nebo že většina prošívání v interiéru je modrá, ale na horních koncích dveřních výplní a palubní desce jsou nitě černé, což trochu zamrzí. Stejně jako už několik let nezměněná nabídka barev ambientního osvětlení interiéru. Ta je navíc na dnešní dobu, kdy to nabízí kdekdo, poměrně úzká.

Jinak samozřejmě ke kvalitě zpracování či materiálů v interiéru nelze mít výhrady, stejně jako k prostornosti na předních i zadních sedačkách. Na cokoliv sáhnu, je příjemné, všechno je hezky po ruce, se vším se pracuje snadno a intuitivně.

Ve výsledku tedy 530d, zejména v tomto provedení, rád řadím do kategorie aut, se kterými bych mohl strávit zbytek života. Jezdí se mi s ní opravdu úžasně a jen nerad ji vracím, ještě víc, než o pár měsíců dříve „nakopnutý“ kombík třídy E All-Terrain ze Stuttgartu, o němž jsem s tím zbytkem života prohlásil totéž.

Věřím, že kdokoliv si teď toto provedení řady 5 koupí jako auto, které by si byl ochotný nechat třeba 30 let navzdory nastupující éře elektromobilů, nebude navzdory ceně nad 2,5 milionu korun litovat ani minutu.